Majkak

Atmosféra vytvářená pomocí obrazů. Kocur sází na vytvoření působivé nálady, šetří slovy a pozoruje. Hlavní hrdina, talentovaný pianista Tymek, tráví prázdniny v ospalém rodném městečku. Trochu ztracený ve prostředí, kde tak dlouho žil. Tráví čas s bratrem a s partou vrstevníků, do které se sice nijak nehodí, ale dělá všechno pro to, aby na sebe nestrhl pozornost. Nezastane se proto ani dvojice muslimských mladíků provozujících kebabárnu. Nechce páchat nic špatného, ale nic neudělá proti tomu, aby se zlu dařilo. Je indiferentní a za žádnou cenu nedává najevo vlastní názor. Parta mladíků chodí na kebab, protože chutná, ale současně si potřebuje dokázat nadřazenost vůči imigrantům. Působivá studie, která zalézá pod kůži pomalu a vybízí k přemýšlení tím, co vyřčeno nebylo.

Skvělé herecké výkony, zvláště bezchybná Jana Plodková. Zpracování celkem přesvědčivé, podařilo se vyvarovat kategorii totálně přitažené za vlasy. Působí proto relativně uvěřitelně, ale právě jen relativně. Rychlá proměna až v příliš dojemnou shodu po předchozím chvílemi i nadbytečném protahovaném vyprávění. Nejméně věrohodně je pojatá postava matky.

Výborně zvládnutá thrillerová atmosféra, dobře udržované napětí. Jak se nám ty charaktery postupně vybarvují, mohli to udělat skoro všichni. Solidně zahrané, kvalitně zvládnutá psychologie postav. Mezigenerační vztahy strádají stále stejnými problémy, jen jsou nyní navíc přenesené do prostředí sociálních sítí.

Prolínání dějových linek považuji za oživení, a nebylo těžké se v něm zorientovat. Dialogy hutné, ale záplava slov zabíjí ty nejsilnější momenty, kde by méně slov umocnilo dojem. Kromě toho jsem vnímala rozpolcené vyznění. Hlavní poselství, i dle závěrečných slov, mělo znít, co jsem to stvořil, přesto maximum pozornosti je věnováno poválečné šikaně Oppenheimera. Tedy v reálu zase nebyla tak dramatická. Ve filmu ani moc nevyznívá Oppenheimerovo nasazení o kontrolu v oblasti jaderné energie. Vizuál a hudba to je Nolan se vším všudy, ale čekala jsem o něco víc filozofie, namísto toho nekonečné dohady, kdo kdy byl v komunistické straně.

Hravé, zábavné, s vymazleným designem Barbie světa. Na úrovni muzikálu funguje dobře, nemá to ale žádný efekt, který by uchvátil hlouběji než pouhá zábava. Co se týká vztahových rovin, rolí mužů a žen, střetů světa žen a mužů, hodně schématické. Je fajn, že střílí na obě strany, a ukazuje jejich vzájemnou zarputilost a touhu po získání nadvlády jedněch nad druhými.

Půvabná animace, pohádková love story, něžně realistická, s výraznějšími ozvěnami často hrozících přírodních katastrof, s kterými mají v Japonsku podstatně více zkušeností než v tuzemských podmínkách. Svižně plynoucí děj, který ani na chvíli nenudil. Nerušila mě ani předvídatelnost děje, protože jsem byla zvědavá i na drobné nuance klasického příběhu o lásce, ztrátě a schopnosti obětovat se pro druhé.

Justo Gallego je důkazem, že nejbláznivější sen se může stát skutečností. Plně chápu, že to není typ, s kterým by se dalo žít v jedné klášterní komunitě. Na druhé straně je důkazem, že svaté bláznovství dokáže oslovit. Ten fakt, že člověk něčemu pevně věří, a dokáže zhmotnit svůj sen, oslovil natolik, že onu monstrózní stavbu se nikdo neodvážil zbourat. Maximální asketa a patron udržitelnosti. Vše, co postavil pochází ze zbytků na vyhození a z recyklovaného surovin.

„On není nesmrtelný, on jen odmítá zemřít.“ Taky cítíte ten jemný rozdíl? Přímočará podívaná o chlapíkovi, který se odmítá nechat zabít. Náckové dostali varování – jestli se o to pokusí, zemřou sami. Kdoví proč, to nepochopili. Korpi jim to předvedl. Přímočaré, drsné, zabíjení na mnoho způsobů. K Finům to patří, statečný je to národ. Jinak nebrat vážně, ale jako čistý revenge.

Zručně poskládané. Odpočinkový den, když si všichni povídají na pohodu, a pak drama, kdy jde každou sekundu o život. Jo, byl tam sniper. Nevyhýbá se ani scéně, kdy se stresu začíná jednomu vojákovi hrabat. A ta obrovská tíha, která dolehne na jednoho z vojáků po suchém oznámení: Všichni tví kamarádi jsou mrtví. Čerstvě opuštěné ruské zákopy. Ta fotka s pračkou u zákopu, ta vypovídá o všem. Rozdělené rodiny, syn neví, na které straně je otec. Tati, koho myslíš pod tím naši? – Si myslíš, že jsem proruskej??? Působivé právě pro ono věcné, střízlivé pojetí.

Dobře zvládnutý kontrast mezi tím, co považuje jeden kamioňák za docela triviální lidskou pomoc, a co je současně pro naše politiky nepřekonatelný problém. Je to tak prosté, pár dětí, stačí jen nebýt zbabělý.