Kkahunaa

Film by se mohl spíše jmenovat: “Svět je velký a vrhcáby se hrají všude.” Lehce mrazivý snímek, brnkající svým příběhem o návratu ke kořenům a podmanivou hudbou (připomínající film Good bye, Lenin) na výrazně molovou strunku, nás uvádí do jedné etapy života “Sashky” (Carlo Ljubek), ve které ztratil po autonehodě paměť. Jeho dědeček – pověstný Bai Dan, v překladu pan Kostka (Pedrag Manojlovic) – neztrácí ani minutu a vydává se napříč Evropou pomoci svému jedinému vnukovi a pokusí se ho přivést zpět domů. Tak jako je ve vrhcábech důležitý správný a jistý hod zápěstím, v životě je zas potřebné znát své kořeny, které mají ten učinek, že nás udrží při životě.

Prostor Balkánského poloostrova byl v pojetí historie odjakživa nárazníkem mezi západem a blízkým východem (zase ti Osmánští Turci). V případě Albánie ještě přidejme odlišné pojetí víry a máme tu osamocenou eklávu, která vé své hrdosti vždy vzdorovala všem. V 15. století se tento stát formoval pod vedením svého národního hrdiny, který sice vyrůstal na sultánově dvoře, ale nikdy nezavrhl svou pravou otčinu. Tím hrdinou byl Gjergj Kastrioti Skanderbeg (bodrý Alexander Vertinskij), zvaný “Drak z Albánie”. V sovětské koprodukci vznikl v roce 1953 první albánský film, který se svou výpravností, davovými scénami či dobovými natáčecími postupy (práce kamery – boje na hradě v stísněném prostředí, triky – boj z jedoucího koně), může směle zařadit mezi velké historické opusy. Z dobového hlediska je film na stejné řemeslnické úrovni jako česká husitská trilogie Otakara Vávry, natočená ve stejném desetitelí (mimochodem kulisy, satorace či vyznění kamery vůbec to jen potvrzují). Z hlediska herectví jsou filmy rovněž srovnatelné, podání je téměř až obřadní, divadelně procítěné. Ideologicky pojetí je “klasické”, západ je intrikánský a jeho spojenci podlí. Jen albánský lid a albánský vůdce je ten spravedlivý. Ale i Skanderbeg je jenom člověk, nebo alespoň tak chce být znám.

“Sud s prachem”, tak by se také dal nazvat Balkán v určité historické době. Když se párkrát do tohoto sudu vystřelí, mnohdy stačí jednou, nastane situace, která se dá popsat všelijak. Historicky napůl přesný film, který vznikl v československo – jugoslávské produkci, se nemůže pokoušet o rekonstrukci okolností atentátu v Sarajevu, poněvadž z tendečního hlediska fandí téměř výlučně jen jedné straně (zosnovatelům atentátu). Přítomnost českých herců je výrazným přispěním k celku (Otomar Korbelář, Libuše Šafránková, Jan Hrušínský, Ivan Vyskočil, Zděněk Srstka a mnoho dalších), přítomnost herce jako je Christopher Plummer se snaží udělat z filmu opravdu mezinárodní projekt. Hudba Luboše Fišera je velice důležitým prvkem ve filmu, úsečné a tvrdé až kovové tóny dobarvují zmatenost doby, zmatenost lidského počínání.

Tucet špinavců, Kellyho hrdinové, Ten prokletý obrněný vlak či 5 pekelných mužů. Nikoliv – Jediná cesta. Tento film, byť ne tak hvězdně naplněný, černo-humorně pojatý či exploatačně vytříbený, je rovněž aspirantem na kultovní film. Prvky válečného žánru – více než obsaženy, napětí – umocněno do maxima, velmi krásné dívky – přítomny, akce a výbuchy – téměř všude, technicky vzato – velmi uspokojující dílo. Od výše zmíněných filmů se tak Jediná cesta může lišit pouze v tom, že byla natočena v sovětské koprodukci.

Bora (Bekim Fehmiu), cikánský avanturista a šejdíř, vše: prohraje – utratí, sebere – prodá, koupí – sežene, a tak stále dokola. Vystihující je zábavně zabarvená scéna neustálého zabavování televize jedné známé a jejímu téměř rituálnímu návratu zpět. Minimalistický snímek Aleksandara Petroviće svou výpravou ukazuje tento koloběh v poněkud humornější podobě, ale humornější jen pro ztvárnění jakési exotičnosti, která kdyby se děla v přímém divákovu okolí, musel by se asi buďto poddat oné specifické mentalitě příběhu nebo by si musel nutně připadat jako pan Hulot ve filmu Playtime. Motiv peří jako důležité komodity je v přímém rozporu humorného proti dramatickému pojetí. Na jedné straně směšnost důležitosti peří, na straně druhé existenční nouze, které vede k obchodu s ním, již tak směšná není. Z filmu čiší, byť ve formě podání fikce, a tedy ne dokumentaristicky, realita všedního života v jedné z takových vesnic té doby (v některých státech s pozůstatky do současnosti) jako byla vesnička Sombor.

Cesta může být cíl. Tak jako obstarožní autobus, který nabírá své pasažéry směrem k Bělehradu, i pasašéři v něm jedoucí si zatím neuvědomují, že doba dozrála k obrovské proměně. Bojiště 2. světové války se rozšířilo již i do Jugoslávie a z obyčejné cesty se stává dobrodružná výprava vstříc jiné době. Snímek navozuje absurdní atmosféru v podobě mikromotivací každého z pasažéru a jejich odkrývajících se charakterů. Vše podtrhuje barvitá hudba dvou cikánských pasažérů, kteří nás provází celým dějem, a kteří jakožto flegmatičtí účastníci spíše pouze pozorují groteskní “vážnosti” situace. Tedy otázka nezní, Kdo to tady zpívá, nýbrž: Neměli by zpívat všichni?

Dobrodružný snímek, skoro nezatížený dobou, cílící spíše na dětské publikum, který vhání do mysli vzpomínky na čas strávený hrami, ve kterých se fantasii meze nekladou. Fantasie je zde tvůrci ztvárněna prvky sci-fi (antigravitační kanón, který děti objeví), taktéž je zde patrné špionážní téma (Jan Kanyza jakožto agent pátrající po kanónu). Za zmínku stojí malá role Miloše Kopeckého, který zde předvádí jeden ze svých tradičně výborných padoušských výkonů v roli šéfa, co vyšle svého špionského agenta, aby mu fascinující vynález sehnal. Povede se dětským hrdinům zabránit krádeži včas?

Chladně politicko-agitační snaha o filmové biografické ztvárnění postavy Josipa Broze Tita, jakožto mudrujícího odvážného hrdiny, schopného a bystrého diplomata a vůdce a smířlivého a dojímajícího jedince. Historické realitě odcizený, leč precizně natočený snímek, který si přes propagandistické tendence drží mantinely válečného filmu (mnohdy až na hranici exploatačního snímku, např. Němci jsou tu znázorněni opravdu bestiálně). Výkon Richarda Burtona je klasicky čistý, technicky velmi cenné jsou např. záběry bojů z “ruční kamery” při boji na kopci Vučevo.

Průměrný a naivní účetní pan Golužu (Ljubisa Samardzic), který šetří i na límečcích u košile (schvalně si je krejčím nedává ušít), se rozhodne pro výlet k moři. Po cestě narazí na z části malebné, z části děsivé poloměstečko, plné koloritních figurek, které je doslova vytržené z kontextu okolního proudu času či událostí. Všude kolem se po válečné šachovnici plazí hitlerovi pěšáci, spojenci takřka ještě ani nezaregistrovali začátek partie a ve vesnici se schyluje k nečekanému završení cesty pana Golužu, který přerostl možná sám sebe. Od Mostaru to má ještě cca 60 kilometrů k moři a řeka (ano, půvabná Neretva) je chladná a hluboká.

Československo-jugoslávké-švedské prolnulí za železnou oponou. Konfrontace tří příběhů z pohledu obyvatel různých států. V popředí je česká rodina, která se snaží dostat nový byt od družsvta, protože díky zatáčce, ve které je jejich dům situován, byl již nějaký ten desátý kamion i s kabinou na návštěvě v ložnici. Pak tu máme zmateného srbského ridiče/nevědomého pašeráka kokainu, ten zase dostane za úkol odvést kamion do Německa a s rodinou se potká v oné ložnici. Švedská zájezdová výprava vše lemuje jakožto pozorovací účastníci, kteří rámují celý příběh. Neinspiroval snad bizarní název či důmyslná špenátová scéna autory českého filmu “Což, takhle dát si špenát”?