Kkahunaa

Tématika tohoto snímku, stejně tak i několik až naturalistických záběrů, je opravdu dechberoucí. Je to tak palčivé téma, jako doba sama. Příběh o interrupci v době komunismu a ještě takového ražení se jen tak nevidí. Na tíživosti dodává nejen téměř chybějící hudební podklad, ale i velmi uvěřitelné herecké výkony.

Byla v roce 1989 v jednom rumunském městě revoluce či nikoliv? To se stane tématem “talk show” moderátora (Toeodor Corban), který si pozval dva hosty. Borce svého druhu. Všichni jsou nervózní. První dostane prostor profesor (Ion Sapdaru), ten je však také známý svým velice kladným vztahem k alkoholu, rovněž se zamotá v tom, co chtěl asi opravdu říci. Druhý pamětník (Mircea Andreescu) zase vše bere velmi subjektivně, senilita nesenilita, stejně ho nikdo neposlouchá. Situace houstne a lidé stále volají. Ničemu ani nepomůže nedomrlé zázemí studia, ani elév kameraman. Kam až se diskuse dostane, neví nikdo. Celkově statický film (až na pár close-up záběrů) s hodnotnou výpovědí, který by mohl být klidně jen krátkometrážním filmem, ale zapadl by v produkci. Nelze nezmínit diskontinuitu střihu (či chybu scripkty) v cca 36 minutě, kdy v jednom záběru nemá auto na kapotě vánoční stromky a v následujícím ano.

Film používající podobný postup propojování děje pomocí různých perspektiv hlavních postav jako např. ve filmu E pericoloso sporgersi. O každé postavě se postupně dozvíme její motivace. Je jen jediná postava ve filmu, které postrádá jakoukoliv charakteristiku. Působí zde jako jakýsi pozorovatel či mediátor, metafora? Ale beztak, kdo vlastně je tajemný Jerome (Samuel Tastet)?

Povídkový film, mající tři části, sleduje příběh tří hrdinů, kteří jsou vzájemně propleteni. Každá povídka je brána z pohledu konkrétního hrdiny. Scény povídek jsou provázané, ale jsou brány z jiného úhlu (což nám dovoluje poznat situace z jiné perspektivy). V první povídce jsme seznámeni se studentkou (Nathlaie Bonnifay), jejíž postava je de facto spojnicí mezi příběhem druhým (o herci) a třetím (o vojákovi). Eleva chodí s vojákem, ale do života se jí připlete herec. Jelikož je ve středoškolském věku, kdy je nutné zkušenosti teprve nasbírat, výběr nebude lehký.

Pan Lazarescu (Ion Fiscuteanu) nemá vůbec šťastný den. Stále ho něco pobolívá, ale i přesto, že je tak trochu hypochondr, v tento den je nějak něco zvláštně jinak. Celý děj se odehrává takřka v reálném čase (kamera rovněž navozuje pocit bezprostřední přítomnosti), kdy sledujeme pana Lazarescu od jeho prvotních kontaktů s bolestí, pak s velmi dlouho nereagující ambulanční pomocí a nakonec pohlédneme do zákulisí nemocniční mašinérie. Absurdně pojatý příběh hraničí s reálnou surovostí současného zdravotnického systému, který bere lidi jen jako pár vět popsaných v synopsy nemočních “lejster”.

Rumunský pokus režiséra Sergia Nicolaescu o komediálně pojatý film odkrývající zákulisí “mocných”, jehož zápletka se točí kolem čtyř starých svérázných kamarádů. Budoucí doktor, senátor, architekt, gangster… ani jeden z nich jistě netuší, že z klukovských snů a z kluků samých se může stát parodie sebe sama. Název filmu napovídá, že vše se bude odehrávat v rámci pravidel hry, ale jak už to tak v pokru bývá, kdo “přeblafuje” koho? Film, který by zapadl v americké produkci jako hodně průměrný (z hlediska formy i stylu), kterou svým (byť svébytným způsobem) napodobuje. Zajímavé je, že se zde jen mihnul rumunský herec (Jean Constantin) z českého filmu Roming (jehož to byl i fim poslední) a product placement na tento film.

Film stojí žánrově na pomezí parodie akčích filmů, komedie a akčního filmu samo o sobě. Příběh je vymezen dvěma rovinami, jehož hlavní hrdinové jsou ztvárněny jedním a tým samým hercem (Vladi Kamrfilov). Hrdina první roviny, mocný muž, bojuje s kmotry podsvětí. Ten druhý s obyčejnějšími věcmi jako je např. pokus o vystěhování z vlastního domu. Oba svým způsobem bojují proti systému, každý po svém. Ozvláštnění filmu můžeme najít z hlediska akčnosti, jsou zde scény, které si nezadají s leckterým jiným akčním filmem daleko na západ. Tyto scény mají však jen chvilkově navozovat pocit, že se ocitáme v akčním filmu, ale dalšími prvky je nám dáno najevo, že tomu tak není (např. při závěrečbé přestřelce jsou přímými pozorovateli střelby dva hráči šachů a ani nehnou brvou).

Opravdu krásně natočený film. Chvíli má člověk pocit, že sleduje Bronsona s Tomem Hardym (téma stejné, vnitřní monology), chvíli zase některé záběry připomínají Aki Kaurismakiho pojetí scén (způsob snímaní, rychlost, skládání obrazu). Sonda do života bojovníka, který má přezdívku Můra a kouše asfalt (bulharsky dle překladu “zift”), aby cítil opravdovost chuti. Z vězení, kde byl neprávem, se dostává na “svobodu”, ale minulost si ho najde. Tak jako můra-hmyz má svou trajektorii nepředvídatelně chaotickou i Můra-člověk má dráhu svého života pekelně nevyzpytatelnou.

Klasická romantická komedie, která stírá hranice mezi Bulharskem a Francií. Alespoň, co se hlavních hrdinů týče. Gerard (Lubomit Kovatchev) se náhodu zamiluje do Magdaleny (Sanya Borisova, která hrála v Postradatelných II. od Simona Westa). Najde ji díky svému kamarádovi Kalinovi (sám režisér Niki Iliev). Během pátrání se ale stane pro tento žánr typické popletení faktů, což spustí lavinu událostí, od špatného vyhledání adresy, po přestřelku soupeřících rodů, až po chvilkový milostný trojúhelník. Není nezajímavé, že na pár minut se ve filmu mihne jako Gerardův otec i pověstný Christopher “Highlander” Lambert, zřejmě jelikož se natáčelo z části ve Francii. Komedie, která má svůj bulharský charakter, ale s příměsí francouzské komedie (což odráží např. použitá hudba), vše dohromady působí hřejivým dojmem.

V dnešním moderním, přetechnizovaném světě to jen volá po návratu k tradicím. Hlavnímu hrdinovy Ivanovi (Phillip Avramov) se tato možnost nabízí v podobě anabáze při níž hledá původní text písně, která by mohla dle starých tradic pomoci jeho zraněnému kamarádovi Kamenovi (Peter Antonov). Ten odcestoval do Ameriky jakožto divadelní režisér. Původem pochází však z jedné zapadlé vesničky, kam se právě vydává Ivan. V tomto snímku, který má částěčně dokumentární charakter, se setkáme s dualitou dnešního světa. Moderní město, které se neliší od měst směrem na západ vs. starosvětská vesnička, kde čas se zastavil. Konfrontace několika světů a kultur: bulharského města (odkud pochází Ivan), bulharské vesničky (odkud pochází Kamen), americké megapole New Yorku (kde žije Kamen) a japonského ritu (v podobě Kamenova učitele). Nezáleží na rozdílnosti kultur, ale na schopnosti porozumění. Polodokumentární film jehož minimalismus pozitivně zaráží.