Ajantis

Slunce je stále na obloze, v parku si hrají děti a prohánějí se roztomilá zvířátka, v celém městě se nic zvláštního neděje. Ovšem po setmění se situace mění; na domech se rozblikají desítky poutačů lákajících dovnitř všelijaké zvrhlíky, děti zdemolují houpačky a zapálí křoví v parku, z děr vylezou krysy obrazné i doslovné. Vítejte na odvrácené straně světa. Monkey Dust se hemží bizarními a perverzními charaktery, které sice přes den na ulici nepotkáte, ale kdo ví, co se stane po setmění s lidmi, kteří vás denně míjejí na chodbě paneláku, v práci... nebo právě píší tento komentář? :--} Clive, který se každý večer schlíple plouží ulicemi a doprovází jej jen melancholická skladba Goldfrapp, se po dotazu své ženy „Kdes zase byl, Clive?“ celý rozzáří, jen aby jí převyprávěl děj další knihy či písně, kterou slyšel bůhví kde. Nebo stydlivý Geoff, netoužící po ničem jiném než provedení (své první) felace jinému muži. Snaží se seč může, navštěvuje kurzy zvyšující sebevědomí, hraje na trenažéru „seznamování se na veřejných záchodcích“, ale není to nic platné – inspektoři EU jsou všude a ponižujícím způsobem zkontrolují jím nabízené služby. Nejde jen o stroje na generování smíchu, k mnoha protagonistům jsem si vytvořil osobní vztah a když se v další epizodě objevil pohled na opevněnou věznici s nejvyšší ostrahou, věděl jsem, že se dozvím další část příběhu sériového vraha Ivana Dobskyho (a jeho světle-temného přítele Mr. Hoppy), a měl jsem pocit, jako bych se měl po dlouhé době setkat se starým známým. Seriál je napěchován geniálními momenty, někdy roztomilými, jindy mrazivě drsnými či třeskutě vtipnými. Excelentní je kresba i animace; různé příběhy mají svá vizuální i hudební témata a vrcholem jsou kamerové přelety nad našimi hrdiny, kteří se po dlouhém dni konečně ubrali k – ať už klidnému či neklidnému – odpočinku, které se občas objeví v závěru epizody. Bohužel třetí série je slabší než předchozí; částečně se odklání od životů výrazných jednotlivců (v plné zbroji je jen The Paedofinder General) a větší roli hrají obecná témata jako politika, terorismus či válka, což jednak úplně nekoresponduje s původní atmosférou a jednak prostě není tak dobré ani vtipné. Třetí část jsou slabé ****, seriálu jako celku však plné hodnocení udělím. Vždyť jsem díky němu poznal tolik nových přátel...

Nádherný příběh člověka, který v obrovském světě hledá svou individualitu, něco, čím by se odlišil od milionů ostatních, protože je zoufalým prozřením, že zážitky, jež považuje za výjimečné, zažívají i všichni okolo... A zároveň doklad síly lidské vůle a odhodlání, schopnosti dosáhnout v životě toho, co si vytýčí. Jde o psychologicky nezvykle propracované anime, jež veškeré myšlenky ohromně atraktivním a přirozeným způsobem transformuje do děje popisujícího v zásadě běžný život studentů střední školy. Na jedné straně je Suzumija Haruhi poměrně typickou středoškolskou (mírně!) komediální podívanou, plnou krátkých sukýnek a poněkud trhlého humoru, na straně druhé dokáže během několika vteřin plynule navodit existenciálně neskutečně tíživou atmosféru, která seriál staví do zcela jiného světla. Jednotlivé epizody mají často úplně jiné tempo a náladu, jsou proměnlivé jako mysl dospívajícího člověka. Narazíme na detektivku, při jejímž rozmotávání se solidně zavaří mozkové závity, nebo obrovské bitvy vesmírných lodí, jiný díl zase tone v takřka bezeslovné melancholii deštivého zimního podvečera a kapitolou samou o sobě je fantastická nultá epizoda, při jejímž sledování jsem naprosto nechápal, oč jde, ale byl jsem bezmezně fascinován. Vypravěčem, postavami, kostýmy, kočkou na Jukině rameni... Téměř každý díl je unikátní, ale báječně spolu ladí a navzájem se doplňují. Společně s dějem se stejně důsledně proměňuje i audiovizuální forma jeho vyprávění, jejímž vrcholem jsou abstraktní obrazy malované po stěnách cesty do Haruhiny duše, obzvláště scéna se Stadionem, při níž pozná, jak bezvýznamnou pro svět je. Celý seriál má režisér pevně v rukách, nic z něj nevyčnívá, nic v něm nechybí. Při opakovaném zhlédnutí lze jen obdivovat, jak dobře v něm fungují všechny souvislosti a jak pečlivě hrají svou roli i zdánlivé detaily. Suzumija Haruhi no Júucu je jedním z těch uměleckých děl, s nimiž jsem se setkal, a už mě neopustila.

Šinsekai Jori vykresluje apokalyptickou budoucnost, v níž jsou lidé i uspořádání světa – hlavně díky quasimagickým schopnostem, Cantu – v mnoha ohledech odlišné, avšak některé otázky přetrvaly, ba naopak vystupují ještě naléhavěji. Jedná se zejména o hledání hranice mezi zájmy jednotlivce a společnosti a mezi svobodou a bezpečím, a podobně nosné je rovněž téma soužití lidí s podřízenými, nicméně inteligentními tvory queeraty. Fiktivní svět je ve svých základních rysech popsán přesvědčivě a navíc oplývá podmanivě tajemnou atmosférou plynoucí z částečně neznámé historie i utajování řady informací v zájmu fungování společnosti. Nejvíc na seriálu oceňuji, jak suverénně jsou veškerá témata pojednána z pohledu různých aktérů a v průběhu jejich vývoje po dobu několika desetiletí; to je v anime značně neobvyklé. Divákovo vnímání světa okolo se tak vyvíjí spolu s hlavními protagonisty od prvotní snahy o odhalení všudypřítomných tajemství a pociťování zásahů dospělých do svého života jako nepřijatelných manipulací a krutostí až ke konečnému pochopení, proč k takovým zásahům dochází. Na rozdíl od řady jiných seriálů se Šinsekai Jori neskrývá alibisticky za závoj stěží proniknutelných metafor a symbolů, ani nespoléhá na šokující odhalení; své these předkládá sice poněkud rafinovaně, ale srozumitelně, a odpovědi nechává na divákovi. Zejména závěrečné „urovnání vztahů“ lidí s queeraty je podáno značně věrohodně… a mrazivě. Za pozornost stojí i několikerý žánrový posun, v němž jsou všechny žánrové polohy zvládnuty stejně bravurně a jenž činí výsledný zážitek ještě pestřejší. V tuto chvíli se mi Šinsekai Jori jeví jako nejlepší anime, které jsem dosud viděl.

Utena Tendžó chodí na podivnou střední školu. Jde spíš o tradicionalistické univerzitní městečko, které sice není výslovně odloučeno od zbytku světa, ovšem fakt, že se děj odehrává výlučně v něm a ani studenti o světě mimo (nebo o svých rodičích či dřívějších přátelích) nehovoří, takovému dojmu napomáhá. Ba dokonce se zdá, jako by ani jiný svět neexistoval a odkázání studentů jen na sebe sama je vedeno nějakým záměrem. Kromě vyučování šermují, jezdí na koni, odpočívají v parku, utužují přátelství a splétají intriky proti sokům, zažívají první milostná dobrodružství a několik privilegovaných příležitostně bojuje ve zvláštní aréně o zdánlivě nedotkutelnou dívku Himemiji a o sílu „přinést světu revoluci“. Souboje uvádí stále tatáž (byť mírně obměňovaná) znělka, což zdůrazňuje jejich spíše obřadní charakter, a navzdory letitosti seriálu jsou výborné; choreografií už neohromí, ale výtvarně jsou krásné. Doprovází je značně trhlé písně – hudební doprovod je žánrově mimořádně bohatý a představuje pro mne filmový vrchol -, ale ještě zmatenější než z jejich textů bude divák zpočátku nejspíš z magického stínového divadla, které tu více, tu méně alegoricky glosuje seriálové události. Desítky dosud zhlédnutých anime mě dostatečně nepřipravily na Utenu, její svérázný přístup, a měl jsem nezřídka pocit, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tenhle školní areál je prostě podivné místo plné podivných lidí, v němž se dějí věci důvěrně známé, ale mezi nimi probleskává jakási směs snových vzpomínek a náznaků, že se zde jedná o cosi víc. Na tvorbě se podílelo mnoho režisérů a je to znát. Každý látku pojímá jinak a jednotlivé epizody se liší způsobem vyprávění i atmosférou, ovšem dokud se drží určitého základního rámce, ke světu Uteny se tahle různorodost hodí. Žel vyskytuje se zde několik excesů (zejména epizoda 8), jež svým charakterem vybočují opravdu extrémně a seriálu škodí. Největší prostor je věnován postavám, zpravidla se každý díl zaměří na jednu z nich a přiblíží nějakou její vnitřní obavu či vztah k někomu jinému. V psychologické propracovanosti patří Utena mezi nejlepší anime; charaktery jsou napsány dobře a nejednoznačně a v jejich příbězích se stále připomíná červená nit celého příběhu, tedy obtíže související s dospíváním, jako poznávání své sexuální identity či touha po něčem věčném, oč by bylo lze se opřít. Právě u „vážných témat“ se nejsilněji projevuje další Utenin klad, výtvarné zpracování a jeho schopnost zprostředkovávání různých pocitů či stavů (např. děvče odmítající opustit rakev, v níž se skrývá). Nápaditá výtvarná řešení jsou ale na každém kroku, např. černé-chybějící obličeje ve vzpomínkových pasážích nebo místo pro dušezpyt pojaté jako výtah, který sjíždí stále hloub do podvědomí. Jak se seriál odvíjí poměrně poklidně, tak závěrečných devět dílů se promění v jízdu na splašeném oři, během níž není skoro čas ani rozhlédnout se okolo. I proto bude po jeho vyvrcholení dost možná panovat v divákově hlavě z této postmoderní pohádky určitý zmatek. A touha podívat se na ni znova. 10/10