SVotM

Tenhle film mě skutečně bavil. Fascinovalo mě nadšení, které do svého projektu ještě coby laici vkládali. Houževnatě šli za svou věcí, tolik kontroverzní v oněch puritánských letech. Pravda je, že v situacích, kdy Prok používal jako laboratorní myši vlastní rodinu, zamrazí. Stejné pocity ale přicházi při posledním zobrazovaném rozhovoru, kdy starší dáma děkuje prof. Kinseymu, že jí svou prací „zachránil“ (úvozovky jsou vlastně zbytečné!) život. Velmi podařený životopis, velkou měrou díky Neesonovi a Linney.

Tenhle film byl trochu cítit Lynchem (prostřihy, snové sekvence), ale také trochu pochybami, zda tvůrci skutečně s jasným vědomím míří ze startu do cíle. Pokud jejich dalším cílem bylo nechat diváka na pochybách, zda pochopil, či ne, případně, ať si každý dopřeje své vlastní rozuzlení, toto se jim rozhodně zdařilo. Mě osobně hodně napovědělo Forsterovo zdůvodnění délky Samových kalhot v „Zajímavostech“. I když, přiznávám, se neztotožňuje s mými původními závěry bezprostředně po shlédnutí. Ryan Gosling s každým filmem dokazuje, jak rozmanitá může být škála postav, jež dokáže ztvárnit, Naomi Watts se zkušenostmi z Muholland Drive by překvapila, kdyby se své role nechopila se ctí, jen s Ewanem McGregorem v rolích dospělých moudrých mužů mám malinkatou potíž, což zážitek ale nijak nekazilo.

Mám ráda Toma Hankse, v podstatě i Denzela Washingtona, vyzdvihuji to, že film ve své době rozvířil diskusi o minoritě a o vražedné nemoci, která zdaleka není problémem jen této minority, přesto všechno mi Philadelphia přijde jako jeden z nejpřeceňovanějších filmů posledních 20 let.

Rozbuška, spouštěč, který mě před jedenácti lety naučil mít ráda filmy, vyhledávat je, lačnit po nich. Za těch jedenáct let jsem si ho pustila snad jen 3x, kdyby jakýkoli jiný, tenhle mi nesmí zevšednět. I tak podvědomě vím, že ty pohyblivé obrázky na plátně pro mě začínají právě u tohoto díla.

Zjevení. Při prvním (a pravděpodobně i druhém shlédnutí) film působil jako zjevení. S odstupem už mi sice úplně nepřijde, že by měl hlubokou filozofii nebo převratnou myšlenku, ale pokaždé má originální křehkou krásu. Že je Kevin Spacey výborný a minimálně v téhle roli nepřekonatelný, je nad slunce jasné, což je možná trochu „nefér“ pro jeho kolegy, protože téměř všichni zde hrají na výbornou, Spacey však nad nimi stále vyčnívá. (Jen přemýšlím, zda to, že postavy, které se snaží být běžné, až typické, se stávají svojí vlastní karikaturou, je záměr?) Po vychutnání každého dalšího Mendesova filmu mi probleskne myšlenka, že mistr sám sebe (potažmou svou Americkou krásu) už nepřekoná. Každopádně, ve mně film zanechal krásně ironické moudro: (Wes Bentley:) „Nikdy nepodceňuj sílu sebeklamu.“

Všichni 3 titulní herci předvedli standartně kvalitní výkony, ale nějak mě nepřesvědčili – jako stůl, o kterém víte, že je vyroben velmi zručně, ale nic vás na něm extra nezaujme. To samé bych asi mohla říci o příběhu. Ona ústřední legenda o duši vážící 21 gramů mi příjde zajímavější než celý filmový příběh. Možná je chyba na mé straně a já prostě jen nebyla v tom správném rozpoložení, ale nic mě neláká, abych tento film shlédla znova a poopravila si názor.