annihilation

Je velmi těžké mluvit o tomto filmu tak, aby jeho celistvost zůstala neposkvrněna. Je v něm tolik myšlenek a odkazů, že je ani při opětovném zhlédnutí nikdy neuchopíte všechny, dokonce se ani nedá předpokládat, jakou náladu ve vás vyvolá. Na první pohled se může zdát, že jde o romantický snímek. Do jisté míry je tento výrok možná pravdivý, ano - je to film o lásce, avšak je oproštěn od jakýchkoliv klišé a kýčovitých vyznání. Za pomoci mistrně propracovaných hlavních postav vykresluje vnitřní hloubku, která lidi spojuje a zároveň rozděluje. Impulsivní a bezprostřední Clementine hledající klid vlastní duše je krásným kontrastem k postavě stydlivého a melancholického introverta Joela. Jejich rozdílná energie dokáže rozproudit fantaskní příběh, který umožňuje uvěřit, že v druhém lze přese všechny překážky nalézt pochopení, že polarita dvou lidí může být jen povrchní slupkou, pod kterou jsou stejně - i přes své chyby - krásnými bytostmi. Diváka vystaví nejen tématu vzájemného hledání, ale především nalézání sebe sama. Svou mysteriózní stránkou zasahuje do tématu mazání paměti a obrací se na publikum s nevyřčenou otázkou, zda-li byste si i vy nechali někoho vymazat z paměti. Na tento hluboce mířený dotaz odpovídá empatickým vyprávením rozprostřeným do osudu několika osob. Na první zhlédnutí se může snímek zdát lehce zmatený, avšak při hlubším zamyšlení nad jeho časovými rovinami není těžké pochopit celý příběh a načerpat jeho atmosféru. "Jak šťastný čisté vestálky osud, jež na svět zapomíná a svět na ni též, mysli neposkvrněné věčný svit, modlitba každá vyslyšena, vzdala se přání veškerých..." (Alexander Pope) http://www.youtube.com/watch?v=WIVh8Mu1a4Q