790511

To nebyl vůbec špatný film. Taková spousta miniaturních epizodek a experimentálních záběrů, jako slepenec nějakých studentských prací na dané téma, ale v kvalitním provedení. Vtípky, které svou bezelstností umí upřímně pobavit ("Víte, jak se to používá?" "Ono se to používá?", nebo darovaný otvírák). Konečně se někdo nebál, nechal si v sobě něco z té studentské odvážnosti a dotáhnul to trochu dál, než za časů experimentů na FAMU. Tohle je možná jeden z nejlepších českých filmů za posledních 20 let.

Zase jeden z těch filmů, které nechápu. A soudě podle vesměs velmi pozitivního hodnocení, jsem asi úplně mimo. Drsňáčtí gangsteři, kteří vymýšlejí sofistikované metody loupeží, neštítí se zabíjet a zločin je pro ně v podstatě droga, která huntuje i jejich osobní životy. Až se člověk ptá, nač vlastně všechny ty peníze tak nutně potřebují. Na druhé straně je tu hodně šablonovitý (a taktéž drsňácký) polda, kterému to nejen myslí, ale umí se i správně ohánět brokovnicí. Prací žije od časného rána do hluboké noci. I jeho soukromý život je v troskách. Všichni se po celou dobu tváří drsně jak desítka šmirgl, hlavní postavy jsou do poslední scény neprůstřelné. Několikrát jsem se musel hořce zasmát, když padouch, stojící uprostřed široké silnice a obtěžkaný taškou plnou peněz bez problémů likviduje policajty, kryjící se za auty. Podobných "vychytávek" bylo ve filmu plno. Celkově mi tento film připadá naprosto zbytečný. Takové nažehlené béčko.

Ve světě, uctívajícím povrchní idol optimismu, pozitivního myšlení a „správňáckých kámošů“ působí tento film jako příjemný protijed. Geirr je hrdina, který dokáže plivnout do křečovitého úsměvu žoviality. Jeho postoj vidím jako vzdor proti manipulaci, kterou se ostatní naučili přijímat jako požehnání. Některé scény jsou na můj vkus až příliš vypjaté, jiné ale (například milostné vzplanutí na záchodě) svou absurditou vracejí náladu do patřičného nadhledu. Samotný závěr, kdy se po divokém večeru a zpřetrhání všemožných osobních vazeb plánuje další večírek mi ale připadal jako zbytečná úlitba.

Iva Bittová mi vždy byla alespoň trochu sympatická. Tento film však silně zapracoval na tom, aby mé sympatie v jisté míře ochladly. Snad je to tím, že je ve svém živlu víc na hudebním pódiu, než na filmovém plátně, nebo za to může rukopis Alice Nellis, který pro mě není snadno čitelný. Z filmu příliš cítím jakési zákulisní ženské spiklenectví, do něhož jako muž nejsem a snad ani nechci být zasvěcen. Zdlouhavé záběry na zadumanou, na zemi sedící postavu jsem zvyklý chápat jako kýčovitou faleš, či nástroj, kterým režisér zamýšlí vypáčit z méně kritického publika obdivný hles: „oh, jak je ta hrdinka hluboce zamyšlená!“ Nedokážu tyto věci interpretovat jinak, než jako laciný filmařský kalkul a postavy, vykreslené podobným jednáním, jako syntetické panáky. Tyto postavy svým potácením vytvářejí jakýsi děj, sám o sobě snad snesitelný, byť pramálo uvěřitelný. Jakoby podvědomou inspirací všech byly laciné televizní seriály, které se nejspíš v myslích mnoha lidí staly silnější normou „všedního“ života, než život sám.

Sice se o muziku aktivně nezajímám a Daft Punk znám jen povrchně, ale tento hudební film mě dokázal zaujmout od začátku do konce. Krásná ukázka toho, že zajímavě zpracovaný příběh se obejde i bez jediného slova. Energická hudba dodává obrazu potřebnou dynamiku a spád. Vhodně zvolená stopáž zaručuje, že tento experiment nezačne nudit dříve, než skončí. Naopak, do filmu se podařilo nahustit tolik nápadů a děje, že nemá téměř žádná hluchá místa. Sympatické postavy si zaslouží divákovu přízeň. Za sebe mohu tento film doporučit i těm, kteří zrovna hudbou nežijí. Je to příjemný náhled do jiného světa.

Musím se přiznat, že jsem k tomuto filmu přistupoval s jistou nedůvěrou a předsudky. Jak jsem potom byl překvapen, že mě děj dokázal zaujmout. Čas od času jsem zaznamenal prvky „nenormálnosti, podávané s naprostou samozřejmostí“, což je jedna z mých oblíbených filmových věcí. Tristanův románek s Victorií, včetně očekávatelného rozuzlení, byl sice slabší stránkou filmu, ale člověk se asi musí smířit s tím, že podobné zápletky jsou v jistých příbězích snad už nutnost. Ale je to jen taková nitka, která probíhá dějem plným pitoreskních a slušně zahraných postav, dávajících filmu správné dávky potřebných ingrediencí, jako je napětí, humor a v neposlední řadě i sebeironický nadhled.

Tento film jsem poprvé viděl přímo v Bergenu. Město se za svého hrdinu nestydělo a sem tam na kolemjdoucí jukal z billboardů, nebo výloh s DVD: http://alou.info/svetlo/details.php?image_id=676

Po několika pozitivních zkušenostech s filmy Hayao Miyazakiho jsem se dostal k vychvalované Princezně Mononoke a čekal jsem další příjemný zážitek. Naneštěstí jsem záhy zjistil, že toto není snímek pro mne. Jedna z věcí, kterou ve filmech nemám rád, jsou sveřepé pohledy a silně cílevědomí hrdinové, kteří stůj co stůj musí naplnit osud a podělit se s námi o své konečné řešení daného velkoproblému. Nechci tento film nějak očerňovat, uznávám, že je po režijní i výtvarné stránce řemeslně dobře zvládnutý. Kdo ale nesnese vyšší dávky patosu, měl by se mu raději vyhnout.

Musím zvýšit hodnocení. Totoro je kabrňák a ty dvě čamrdy jsou tak hezky bezelstné. Vážím si filmů, ve kterých si hlavní postavy neřežou hlavy. U animovaných filmů pro děti aby člověk hledal s lupou snímek, ve kterém si lidé či zvířata nějak rafinovaně a úmyslně neubližují. Už spoustu let je totiž oblíbená brutalita a podlost. V Totorovi se bez toho naštěstí obešli. A bohudík se obešli i bez slizké líbivosti, byť tento film bude pro mnohého asi příliš infantilní.

Dávám tomu sice z nostalgie 4 hvězdičky, protože ve své době jsem ten film žral ještě dřív, než jsem ho pořádně viděl :) Dnes to na mě ale působí šíleně lacině. Už jen ta výprava, plná propriet a detailů z 80. let, vážně moc nepomáhá podpořit dojem, že se Ripleyová probudila o dalších 57 let později. Leda že by si v té éře zrovna užívali těžké retro. Vetřelci jsou toporní a nezdá se, že by byl až takový problém je likvidovat.