Pett.Luke

Z filmu Muži v říji divákům v paměti zůstanou hlavně jednotlivé postavy – plastické a uvěřitelné, mající tajemství. Postavy podivínské, skoro až karikatury, které ale netrpí prvoplánovou směšností. Mistr republiky ve vábení jelenů je intelektuál, který namlouvá audioknihy a doma v kůlně si vyrábí kolotoč. Postavě premiéra zase navzdory oficiálnímu dekoru nečiní problém opít se a ztratit zábrany. Robertu Sedláčkovi se spolu s Martinem Trnavským podařilo napsat psychologicky přesvědčivé charaktery a obsadit je kvalitními herci, kteří z filmu netrčí, protože sestupují na úroveň svých rolí. A to vše na tucetkrát zrecyklovaném půdorysu moravské vesnice a obehrané dějové linii příprav oslavy a jejího vyvrcholení. *** Sedláčkův film se pohybuje na hranici toho, co může být nazýváno jako špatný vkus, koketuje s klišé a banalitou, ale přesto se nebojí uchopit je znovu a jinak. Zápletka by mohla sklouznout v sérii vyprázdněných vtipů. Politici ovšem nejsou směšní sami o sobě, ale svou obyčejností, či tím, jak se ji snaží zastírat. A momenty, kdy se muži v zelených úborech celou svou bytostí opírají do troubících rohů, obsahují kromě grotesknosti i cosi obtížně zařaditelného. Chlapskou animálnost, pudy skryté pod kabátem civilizace.

Z filmu se navzdory hustému předivu nadsázky a žánrových variací nevytrácí sdělení. Což je pro rozvolněnou strukturu vyprávění skoro div – sledujeme množství obrazů, jejichž pointa a smysl častokrát vyplyne až z následujících scén; a některé zůstanou neuzavřené i po skončení filmu. Díky značné nedořečenosti snímek přetéká významy i pod zdánlivým minimalismem dlouhých a statických záběrů, před jejichž vizuální i narativní kompozicí je třeba smeknout. *** Ocitáme se v bizarním, pokřiveném světě, kterému se však daří zrcadlit naši realitu. Zabydlely se zde postavy holdující preventivní paranoii či zvláštní figury, které jako loutky provádí za Michela špinavou práci. Podobně jsou na jediný karikovaný rys zredukovány role ekonomů v obleku či burzovního mága v županu, kteří žijí v totální izolaci od reality, ač ji svým jednáním podstatně ovlivňují. Propast mezi dvěma polaritními světy – beznadějných zkrachovalců a úspěšných kariéristů – vystihuje snímek Louise-Michel dokonale. Obzvláště v době, kdy se každý zaklíná všeobjímajícím slovem „krize“, je takto odlehčený úhel pohledu osvobozující.

Vyprávění se drží malého adoptovaného chlapce, jehož tíží vzpomínka na smrt otce, který mu byl velmi blízký; do jeho minulosti nám dají nahlédnout hlavně jeho denní úniky do vzpomínek. I hlavní událost, smrt německého důstojníka, je vnímána jeho pohledem; poté, co mrtvému muži chlapec ukradne zbraň, zmizí tato událost v proudu her a příhod s bláznivým Ipou (působivý je moment, kdy se v troskách horské vesnice, kde se oba hrají na vojáky, rozhoří opravdický boj – situace vyjadřuje intenzitu dětského prožitku hry). // Ozvěna ranní události se vrátí s koncem dne, kdy je Ipa pozván k večeři s vesnickou inteligencí (čítající samozřejmě chlapcovy pěstouny, pravoslavného kněze a jeho ženu, učitelku), aby na něj byla v emocionálně přehrané scéně vložena tíha jejich životů – neboť všichni přítomní mají pykat za smrt důstojníka, pokud se do rána nenajde jeho vrah. Jediný, koho povrchnost té noci pokoří, je malý chlapec.

Scéna umírání na Hollywoodském chodníku mezi žebráky, kdy je přechod přes práh smrti hlavní hrdince usnadněn plamenem zapalovače, do nějž může upřít svůj vyhasínající zrak, patří mezi nejintenzivnější existující filmové momenty, zvláště proto, že je v momentu nejsilnějších emocí filmová iluze přerušena nestvůrnou mechanickou paží kamery a režisérovým "stop". / Nový film Davida Lynche velmi agresivně útočí na dominantní roli vyprávění, rozrušuje silně jeho vnímání, upozorňuje diváka na jeho umělost. Jednotlivé roviny a příběhy se prostupují v nepřehledné směsi iluze a fikce, náplň příběhů pozbývá důležitosti, předmětem vyprávění je filmová iluze, film reflektuje sám sebe a k takové reflexi nutí i diváka, Lynch posouvá hranice filmové řeči. / Režisér využívá naši neschopnost přestat sledovat příběh, divák je tak chytán do pastí narušených schémat, příběhů v příbězích a nefungující logiky a kauzality, do filmu je vložena celá řada scén, které jako by sem nepatřily, celá stopáž je i díky nim natahována do "nesnesitelné" délky, přičemž je několikrát zklamáno divákovo očekávání brzkého konce. / Podstatné přitom není, o čem se vypráví, ale jak se vypráví. Film není pouhým prázdným experimentem, nese obsahy, předává je však jinak, násobením motivů, jejich modifikací a analogií, metatextovými odkazy k mediálním vzorům a schématům (ať už se jedná o útržky stokrát použitých příběhů či drobné detaily a v diváckém podvědomí zakořeněné motivy), nepříjemnými lynchovskými obrazy z periférie vědomí, využívá přeexponovaných emocí, atakuje diváka zvukovými i obrazovými výbuchy, syntetickými úsměvy i hranou předsmrtnou agónií, nedokonalostí obrazu a nudnou vyprázdněností scény. / Výsledkem je jedinečný zážitek, vymykající se film, u něhož si neodpočinete, který vás ale může velmi obohatit. Nenaříkejte tedy nad jeho nečitelností, jděte si namísto toho vychutnat jeho jinakost.