Pekelně intenzivní sestava (Liotta jako Sinatra, Petersen jako JFK, Deborah Kara Ungerová jako Ava Gardnerová) ve zběžné televizce, která dělá ze Sinatry poněkud přehnaně klíčovou postavu v kauze mafiánského nákupu volebních hlasů pro Kennedyho.
Triumfální comeback jednoho z nejlepších amerických scenáristů - řemeslně nejdokonalejší scénář, který se v Hollywoodu objevil za posledních deset let.
Podle knížky by se zdálo, že Tom Wolfe a Brian De Palma jsou si souzeni - až na to, že De Palma je snad poprvé ve své kariéře nepochopitelně mírnější než obvykle a dokonce jaksi krotce dobrácký, takže se žahavá zlomyslnost předlohy rozpustila v pohodovém komedii (což je bohužel žánr, který tedy rozhodně není Mistrova parketa).
Dvojník je exemplární příklad toho, proč má tolik lidí s De Palmou problém: používá ty samé finty jako Hitchcock (nebo Antonioni, to je jedno), jenže ne proto, aby nás vtáhnul do děje, ale proto, aby s námi rozehrál diverzní hru plnou přiznané filmovosti, hypnotických rytmů, obludně přepálené symboliky, atrofované dějové logiky a makabrického humoru.
Přes moderní mannovský digi styl a překvapivě pruměrné výkony v hlavnich rolich film souzní s mlčenlivě tvrďáckou atmosférou původního seriálu (a remix ikonické In The Air Tonight je pod závěrečnými titulky jako bonus).
Účelová, ale zajímavá konforntace přístupů dvou stand-upových koimků: mladého úporného dravce na vzestupu a pochybujícího veterána, který se pokouší o refresh.
Velmistr Carpenter je opet projevuje jako nekompromisni tvrdak a pro Imprint snad neexistuje jine slovo nez "roztomily" (zpivajici sestricka, potratova kanoistika apod.)
Boorman svou adaptaci proslulého románu Richarda Starka (Donald E. Westlake) pojednal nervním evropským stylem, což vytváří zvláštně zneklidňující kontrast ke klasické starkovské robotičnosti hlavního hrdiny.
Celovecerak Ala Yankovice bohuzel neni takovy narez jako jeho klipy (Fat, Smells Like Nirvana, Eat it, Gump aj.), i kdyz treba parodie na Indyho potesi.
Moje komentáře
Vnadidlo (2000)
Pokus o druhého Nepřítele státu: ale Foxx není Smith a Fuqua není Scott.
Japonská mafie (1974)
Dodnes nepřekonaná klasika amerických jakuza filmů.
Doors (1991)
Typický Stone: neschopnost rytmizovat zahlcené vyprávění, symbolika pro základní školy a exaltované opájení se trivialitami.
Napoleon Dynamit (2004)
Buranská verze Miloše Formana kříženého s bratry Farrellyovými.
Rat Pack, The (TV film) (1998)
Pekelně intenzivní sestava (Liotta jako Sinatra, Petersen jako JFK, Deborah Kara Ungerová jako Ava Gardnerová) ve zběžné televizce, která dělá ze Sinatry poněkud přehnaně klíčovou postavu v kauze mafiánského nákupu volebních hlasů pro Kennedyho.
Mečem proti lásce (1993)
Úchylná žánrová eklektika HK filmů je v tomhle historicko-romanticko-slapsticko-travičsko-kungfu opusu odstředivější než kdy jindy.
Kiss Kiss Bang Bang (2005)
Triumfální comeback jednoho z nejlepších amerických scenáristů - řemeslně nejdokonalejší scénář, který se v Hollywoodu objevil za posledních deset let.
Ohňostroj marnosti (1990)
Podle knížky by se zdálo, že Tom Wolfe a Brian De Palma jsou si souzeni - až na to, že De Palma je snad poprvé ve své kariéře nepochopitelně mírnější než obvykle a dokonce jaksi krotce dobrácký, takže se žahavá zlomyslnost předlohy rozpustila v pohodovém komedii (což je bohužel žánr, který tedy rozhodně není Mistrova parketa).
Neúplatní (1987)
Nejklasičtější, nejmainstreamovější a nejméně osobní depalmovka - a tudíž u publika nejoblíbenější.
Dvojník (1984)
Dvojník je exemplární příklad toho, proč má tolik lidí s De Palmou problém: používá ty samé finty jako Hitchcock (nebo Antonioni, to je jedno), jenže ne proto, aby nás vtáhnul do děje, ale proto, aby s námi rozehrál diverzní hru plnou přiznané filmovosti, hypnotických rytmů, obludně přepálené symboliky, atrofované dějové logiky a makabrického humoru.
Femme Fatale (2002)
I když Brian De Palma něco nezvládne, je to většinou tisíckrát zajímavější než když se většině běžných režisérů něco povede.
Pravda zabíjí (1999)
Scény mezi Eastwoodem a Woodsem jsou jediné, co má v tomhle oldskoolovém, utahaném thrilleru aspoň nějakou šťávu.
Miami Vice (2006)
Přes moderní mannovský digi styl a překvapivě pruměrné výkony v hlavnich rolich film souzní s mlčenlivě tvrďáckou atmosférou původního seriálu (a remix ikonické In The Air Tonight je pod závěrečnými titulky jako bonus).
Alexander Veliký (2004)
Sakra, tak Norman Mailer měl pravdu: svět je jen Rubikovou kostkou v rukou megalomanských bisexualů.
Comedian (2002)
Účelová, ale zajímavá konforntace přístupů dvou stand-upových koimků: mladého úporného dravce na vzestupu a pochybujícího veterána, který se pokouší o refresh.
Mistři hrůzy (TV seriál) (2005)
Velmistr Carpenter je opet projevuje jako nekompromisni tvrdak a pro Imprint snad neexistuje jine slovo nez "roztomily" (zpivajici sestricka, potratova kanoistika apod.)
Superman se vrací (2006)
Zárodky strhujícího příběhu důkladně sterilizované ušlechtilostí supermanovského mýtu.
D-Tox (2002)
Detoxikační program pro notorické stallonovce.
Stopařův průvodce po Galaxii (2005)
Jediná cesta, jak rozpohybovat výrazně literární humor předlohy by bylo natlakovat ho více filmovými gagy - což by ale už nebyl Stopařův průvodce.
Amores perros - Láska je kurva (2000)
Příběhy ze záhrobí jako proklamativně nezávislý film.
21 gramů (2003)
Rozmlácení klasické dějové struktury bezezbytku zachraňuje vycucaně slzavou historku, a to přesto, že není ani náhodou tak revoluční, jak se tváří.
Million Dollar Baby (2004)
Eastwoodova pravačka naznačuje klasickou outsiderskou story a levačka vypaluje smrtící direkt.
Bez okolků (1967)
Boorman svou adaptaci proslulého románu Richarda Starka (Donald E. Westlake) pojednal nervním evropským stylem, což vytváří zvláštně zneklidňující kontrast ke klasické starkovské robotičnosti hlavního hrdiny.
Jerry Seinfeld: 'I'm Telling You for the Last Time' (TV pořad) (1998)
Poslední salva nejlepších seinfeldovských stand up fláků před stáhnutím se do ústraní: "Dostihy", "Supermarket", "Mléko", "Wanted" a spousta dalších.
Casino (1995)
Opulentnější a rozmáchlejší variace na Mafiány s téměř identickými vyprávěcími postupy a obsazením, ale postrádající jejich údernost a humor.
Jak se dělá televize (1989)
Celovecerak Ala Yankovice bohuzel neni takovy narez jako jeho klipy (Fat, Smells Like Nirvana, Eat it, Gump aj.), i kdyz treba parodie na Indyho potesi.
Past na turisty (1979)
Podivný béčkový favorit Stephena Kinga s příšernými figurínami.
C'est arrivé près de chez vous (1992)
Fiktivní dokument s dobrým nápadem, pointou a spoustou brzdící vaty.
Velký blázinec v malém hotelu (1999)
Typický anglický drastický humor vrcholící nejlepší blicí scénou všech dob (na kterou to decentní ublinknutí z Teamu America nemá ani náhodou).
Ti druzí (2001)
Snaživou (i když řídkou) atmosféru naprosto shazuje od poloviny filmu jasná pointa (ještě ke všemu kradená).