Jara.Cimrman.jr

"Víš, co mi teď vrtá hlavou? Není to kafe v mý kuchyni. Je to mrtvej negr v mý garáži." Pulp Fiction pro mne znamená největší kult všech dob. Patrně navěky mi zůstane záhadou, jak se Quentinovi podařilo dostat takové množství morálně pokřivených postav do tolika absurdních situací, nechat je vést nekonečně vtipné dialogy o neskutečných kravinách a ještě způsobit, abych se uprostřed všeho toho organizovaného násilí tak královsky bavil. Jako zarytý fanda morálních kvalit Mirka Dušína bych se měl za lásku k takto pokleslé tvorbě stydět, ale já se prostě kdykoli rád vrátím k Mazanýmu králíčkovi, občas si z nudy píchnu adrenalin do srdce, pravidelně si zajedu do Cože pokecat anglicky a když mi v restauraci k borůvkovým lívancům automaticky nepřinesou vanilkovou colu, tak okamžitě volám pana Wolfa. A pokud mi špatně namasírujete nohy a schováte se přede mnou v Indočíně, tak na vás samozřejmě bude ve čvrtlibráku se sejrem číhat Jules, kterej vás sejme, protože "Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby......"

"Tví přátelé mají vysokou úmrtnost, viď Franku." Přiznávám, že mi nikdy nebylo na Západě tak dobře, jako v tomto na prvním pohled loudavém westernu. Kaubojové, pokud netasí, přitom nikam nespěchají, jejich motivace se odhaluje s očividnou leností, jejich hlášky, s ďábelskou frekvencí jedna za hodinu, suše skřípou mezi zuby a napětí by se v každém okamžiku dalo krájet dle libosti na kostičky, hranolky či jehlánky. Největší silou snímku je však hudba Ennia Morriconeho, při které mi naskakuje husí kůže a při pohledu do očí Jill se ve mně zase probouzí touha chránit její "počestnost" se Smithy & Wessony zavěšenými proklatě nízko.

Druhá návštěva u Corleonů dopadla nad má očekávání, že se bude jednat jen o umělé prodloužení mafiánské ságy. Patrně díky fenomenálnímu šeptání Vita juniora jsem dospěl ke kacířské myšlence, že tohle je ještě o kousek lepší než jednička. Přesto jsou ty tři hoďky dostatečně dlouhé na to, abych stihl několikrát zazívat a nenápadně zatlačit ručičky na hodinkách směrem k závěrečným titulkům.

Hitchcock rozehrál další ze svých skvělých kriminálek na základě originálně rozestavěného trojúhelníku - nenalezená mrtvola, přiznávající se pomatenec a zamilovaná psychoanalytička. Rozehranou hru je radost sledovat, závěrečný detail na revolver je lahůdkový a tak jediným rušivým elementem pro mne byly Peckovy záchvaty neobratně se potácející na hraně nevěrohodnosti a parodie.

Zamilovaný Hitchcock na špionážním podkladu? Netradiční, ale mně to chutnalo.

"Moralisté nemají v galerii umění místo." Když si divoká kráska vybere k sexu nervózního ňoumu, tak je jasný, že jí o něco jde. Sexuální rekonstrukce není až tak tajemným snímkem, aby divák motivaci umělkyně bez většího rozvibrování mozkových závitů neodhalil během první půl hoďky, ale alespoň potvrzuje mou dlouhodobou teorii o tom, že umělkyně jsou natolik úchylnýé, že jsem pro ně pod peřinou nikdy neměl, nemám a nebudu mít místo.

"Přechod přes most pod trestem smrti zakázán!" Tím mostem je potácející se železná objuda jménem Cassandra a k ní směřuje rychlík plný lidí, kteří netuší, zda se s nimi most zřítí dřív, než je zabije virus či střelba ozbrojeného doprovodu. Z mého úhlu pohledu se jedná o velmi napínavou podívanou, do které si zub času nezahlodal zdaleka tolik, jako do spousty jejích vrstevníků. Není mnoho snímků, které by v kategorii vlakový thriller mohly tomuto konkurovat. Kromě občas nechtěně směšných scén, pramenicích z technologického pravěku doby natáčení, jsem poněkud překvapen z toho, že rychlík z Ženevy do Stockholmu bez zjevných obtíží proráží železnou oponu a socialistické Polsko je ochotno zametat průšvih poněkud kapitalističtějších USA.

"Muž, který zastupuje sám sebe, má za klienta blázna." Sledovat mafiána šaškujícího před soudem by bylo celkem zábavné, kdyby se nejednalo o skutečný proces, během kterého byla celá mafiánská chátra shledána nevinnou. Mohu se jen domnívat, zda rozsudek ovlivnily výhrůžky či finance, ale z principu mi vadí stavění pomníků skutečným šmejdům na filmovém plátně.

Dvanáct rozhněvaných mužů v uzavřené místnosti argumentačně dokazuje, že k natočení geniálně napínavého snímku není třeba astronomický rozpočet, několik trikových studií ani barevný film. Nikdy jsem neviděl tak skvělý film ze soudního prostředí, nikdy bych nevěřil ve svůj fascinovaný pohled na hádající se chlapy, do této doby jsem ještě nikdy film v půlce nevypnul, abych si ho dal hned znovu od začátku a poprvé jsem viděl, že počáteční stav 1:11 se dá za hoďku a půl bez velkých obtíží otočit. A to nehrála Barcelona s Houslicemi.

"Lidi musíte praštit palicí a pak najednou zjistíte, že jsou velmi pozorní." Tak v tom má John Doe pravdu a mě svými kousky hodně zaujal. Oni se snažili i oba detektivové, ale kukuč trpělivýho Somerseta mě chvílemi nudil a naspeedovaný Mills si zase občas zasloužil tyčí do palice. Já jsem měl jedinej problém s tím, že jsem se nikdy neprošel Dantovým Peklem a tak jsem se občas ztrácel v náznacích. A jelikož pravidelně páchám dva ze sedmi smrtelných hříchů, tak se začínám ohlížet, jestli mě nějakej pozemskej Bůh nehodlá sejmout obzvláště trýznivým způsobem. Takováto detektivka mi zkrátka chutná, ale přesto bych občas vyměnil pečlivý budování atmosféry za lehký zvýšení tempa.