Jonathan1987

Hluboký film, jenž nastoluje mnoho otázek k zamyšlení. Nitro hlavních postav zůstává skryto, přesto lze z jejich jednání snadno vyčíst, co jednotlivci cítí a prožívají, aniž by o tom muselo být mluveno. To je jeden ze znaků povedeného filmu. Určitě jde o nejlepší Vláčilův film. Jediním kazem je snad až přiliš velká statičnost děje (především uprostřed filmu)-proto dávám 4 hvězdy..

V rámci žánru/tématu "střet s mimozemšťany" jsou BSTD nejvýraznějším filmovým počinem, avšak ani ne tak pro své zpracování, jako spíše proto, že byl prvním. Patrně z něj pak vycházejí další autoři: běhání mimozemšťanů po bytě je prvek použitý v Gibsoných Znamení, stopy cizích návštěvníků objevující se po celé planetě je zase typické pro Emmerichův Den nezávislosti apod. Spielberg byl zkrátka první. Samotný film nějaké mouchy má, některé scény a dialogy postrádají originalitu nebo jsou jednoduše nepovedené (až naivní) a k intermezzu, kdy se hlavní hrdina (R. Dreyfuss) očividně zblázní, aby se posléze rychle srovnal a racionálně jednal, se snad vyjadřovat nemusím... Vesměs se ale jedná o film povedený, kde je rukopis mistra Spielberga zřejmý.

Pamatuji si, když jsem tuto McTiernanovu delikatesu viděl poprvé, scény se mi tehdy honily hlavou ještě dva týdny po shlédnutí. Ano, domnívám se (a v tom jistě nebudu sám), že Predátor je vrcholem v kategorii akčních filmů. Arnie je bezesporu ve vrcholné formě, a při scénách, kdy stopař hledí do korun stromů nebo Billi Duke se strachem přemítá o své dávce, jež do vesmírného lovce nasypal, se jednoduše tají dech a chrochtá radostí nad filmařským uměním. Děj se vleče jen zdánlivě, navzdory žánru jsou zohledněny charaktery všech zůčastněných postav, scény promyšlené do detailu a vzpomenout je nutno i Silvestriho hudební doprovod. Takže když to dáme vše dohromady, vznikne scánami i napětím napěchovaný maisterstück s jednotkou dvakrát podtrženou.

Samozřejmě, že kniha stojí určitě nad filmovým zpracováním, což musí platit obzvláště u takové románové klasiky. Annaund však v rámci omezených možností, které film oproti knize vždycky má, vytěžil naprosté maximum. Mistrně zvládnul atmosféru doby. Prostředí benediktínského opatství je doslova mrazivé, je to koneckonců umocněno přítomností zvláštních pozitur, mezi kterými oba františkáni působí jako bílé vrány. Postavy jsou tedy propracované, herecké obsazení je prvotřídní. Na rozdíl od amerických "historických" filmů je věrohodně nastíněna ponurost středověku a života v něm, tj. šedivě a trpce. Dobrý typ pro všechny milovníky historie.

Určitě nejlepší Gibsonův film se skvělou výpravou, kostýmy i hudebním doprovodem. Kaňkou je ale přehnaná démonizace anglických okupantů a postava až absurdně ztvárněného krále Eduarda Plantageneta vrhá na jinak pěkný historický film stín. Proto čtyři hvězdy.

Kvalitní horory jsou dávno nedostatkovým zbožím. Skutečně dobrých hororových filmů s napětím, silnou atmosférou a originálním nápadem je jako šafránu. Ospalá díra, od níž jsem na základě recenzí a kritik očekával víc, se mezi ty povedené rozhodně počítat nemůže. Burtonovo dílo zcela postrádá hloubku, pouze obsahuje sérii krvavých monotematických scén, které u diváka vyvolávají leccos, avšak určitě ne napětí, překvapení, o vtažení do příběhu nemluvě. Chápu, že existují filmy točené čistě jen pro chvíle, kdy si divák sedne před obrazovku s popkornem a zkrátka vypne. V případě Ospalé díry se však nedá mluvit ani o takovéto bezduché oddychovce.

V historii kinematografie nelze nalézt velkolepější zpracování tématu druhé světové války, rozhodně však na druhou stranu nelze říci, že pětidílné Osvobození je vrcholem válečných filmů. Masové bojové scény s nasazením těžké techniky v obrovském měřítku je bezpochyby působivé a odráží velikost a význam Velké vlastenecké války. Vždyť také tým režiséra Ozerova jistě získal pro natáčení takové prostředky a možnosti, o jakých si současní filmaři mohou nechat jen zdát. Rovněž toto epické dílo nadchne zájemce o historická fakta a záběry postupujících armád, kdy v jediném záběru pozorujeme infanterii, pancéřové jednotky a průlet Messerschmittů, jsou minimálně obdivuhodné, takže každý si přijde na své. Achillovou patou je však místy až poněkud statický děj s absencí gradace, stejně tak pohled na osudy prostých vojáků je víc než zanedbán. Pokud tím však autoři zamýšleli poukázat na bezvýznamnost lidského života jednotlivce v onom obrovském pekle, jakým východní fronta byla, pak lze takové podání částečně chápat.

Brilantně zvládnuté zpracování legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. V porovnání s americkým Prvním rytířem (Connery, Gere) vítězí britské podání ve všech směrech. Nutno však zmínit, že charisma filmu je silně umocněno výrazným hudebním doprovodem německých skladatelů R. Wagnera a C. Orffa. O „zbytek“ se postaraly kostýmy, výprava a solidní herecké výkony. Negativem je snad až poněkud matoucí Parsifalova anabáze na cestě za Zlatým grálem, která je provedena na můj vkus v příliš lyrickém podání. Obecně druhá polovina filmu zaostává za tou první.

Sin City je Město hříchu a tak trochu hříchem bylo natočení tohoto filmu. Film jako komiks totiž nefunguje obecně – bez ohledu na konkrétní příběh. Když si k tomu připočtu ponurou atmosféru a absenci možnosti hereckého projevu jednotlivých aktérů, tak mi z toho nevychází nic pozitivního. Nemohu se zbavit dojmu, že Sin City není ničím víc než jen lacinou komerční zábavou, která diváka připravuje o 126 minut, jež se dají strávit rozhodně smysluplněji než sledováním něčeho takového. Do úplného kinematografického detritu bych však Sin City nepočítal. Oceňuji zvládnuté vizuální efekty a chápu, že někdo se může akčních scén (a těch je ve filmu požehnaně) doslova nabažit. Takže jak se říká: „Sto lidí, sto chutí“. Já si na Městě hříchu zkrátka moc nepochutnal..

Po shlédnutí tohoto bezesporu přelomovém filmu Stanleyho Kubricka jsem měl víc než smíšené pocity (a předpokládám, že u mnohých dalších diváků to bylo podobné). Kubrickovi nelze odepřít maximální snahu zaútočit -skrze klasickou hudbu a na svou dobu nevídané vizuální efekty - na dva nejdůležitější divákovy smysly. Avšak nemohu se zbavit dojmu, že následná příznivá kritika a pozitivní hodnocení filmu u diváků (tak jako zde na CSFD) lze charakterizovat spíše oním shakespearovským „mnoho povyku pro nic“. Uznávám, že zápletka se vzbouřeným počítačem je nejen podnětná z vědeckého hlediska (což je spíše poklona Arturovi Clarkovi), ale i mistrovsky ztvárněna skvělou režií. Vždy se však musíme pídit po smyslu daného filmu, tj. jaké je jeho poselství, smysl a myšlenky. A to právě u Vesmírné odysey postrádám. Nemám nic proti intelektuálně koncipovaným snímkům, ale pokud zůstává po skončení filmu až příliš mnoho otazníků, nezbývá než konstatovat, že jsme strávili 141 minut pozorováním díla zbytečně. Nemohu se pak ani ztotožnit s hodnoceními typu: „Film jsem vůbec nepochopil, ale je určitě výborný.“