Bruka

- TEXT OBSAHUJE VYZRAZENÍ DĚJE - Rozhodl jsem se k tomuto filmu napsat komentář ze dvou důvodů. Jsem trochu nasranej, ale i trochu potěšen. Co mne těší, je fakt, že místní filmoví nadšenci byli až na pár výjimek (Psychore, jseš blb, dyť to byl první Tarantinův film, který měl hororovou epizodku!) schopní identifikovat autorský záměr a význam filmu. Názor uživatelů ČSFD pro mě tedy i nadále zůstává jakýmsi orientačním bodem relevantnosti diváckých ohlasů na film. Možná na tom my Češi a Slováci fakt nebudem kulturně zas až tak špatně. Ale nyní spíš k tomu, co mě opravdu extrémně vytáčí. Pokud si člověk projde větší množství uživatelských i kritických recenzí k tomuto filmu, naráží prakticky neustále na to samé: "bylo to moc dlouhé", "málo akce", "nic se tam nedělo", "spousta scén byla zbytečná", "kdo není nadšenec do starých filmů to nepochopí" a podobné křupanské výlevy. Sorry, pokud si nepochytil význam jednotlivých epizod v tomto filmu, je to proto, že seš hloupý a nevzdělaný, a to není chyba filmu. Ale pozor! Neříkám, že každý, komu se film nelíbil, je idiot! Pokud máte radši 197. pokračování Rychle a Zběsile a chcete se cpát karamelovým popcornem, zatímco na plátně vybuchujou mrakodrapy po tuctech a pleše se blyští v odrazech vyleštěných kapot, nemám s vámi problém. Jen se to prosím nesnažte nějak odůvodňovat, protože vaše argumenty a schopnost číst film jsou k smíchu. Za prvé, ve filmu jsem po zběžné úvaze napočítal pouhé 3 scény, které mu až tolik nepřidaly a nemusely tam být: návštěva kina Sharon Tate, která zde byla jen coby jakási roztomilá empatická vsuvka do mysli herce, který je nadšený z diváckého přijetí své práce a pro milého Quentina další příležitost, jak si natočit nějakej foot-fetish masturbační matroš na pak. Miloučké, ale ne úplně nutné. Další část byla pocta spaghetti westernům a italské produkci obecně v závěru snímku, což také kromě časového skoku v ději filmu nijak moc nepřidalo a úplně naposled je to, jakkoliv komediálně dokonalá, scénka s Brucem Lee - dějově malinko nadbytečná, nicméně jako vtipná pocta hollywoodskému velikánovi akčních filmů ospravedlnitelná. No a mimo těchto několika případů režisérského labužnění je doslova KAŽDÁ další část filmu svébytným a nezbytným prvkem v budování onoho tříhodinového děje. Filmařské epizodky s DiCapriem postupně a vnímavě vyobrazují tragikomický zápas stárnoucího herce s mašinérií komerční filmové produkce, která nešetří nikoho a ten, kdo byl včera hvězdou, je už zítra zapomenutým boxovacím pytlem pro nově vycházející hvězdičky. Tato hollywoodská krize středního věku by tedy měla hlavně pro Čechy být dosti usouvztažnitelná, vezmeme-li v potaz, kolikrát podobné téma zaznělo v nějaké z mnoha stovek natočených viewegovek. Pittova linka zase slouží jako explorace odvrácené stránky hollywoodského showbyznysu, kterým se linou šňůry oprýskaných karavanů a vůně instantních mac&cheese, jakkoliv vše hlavní aktér bere s nadhledem a užívá si to málo, co mu svět slavných a úspěšných nechává v odpadkovém koši. Také je v jeho příběhu postupně vystavěna palčivá a temná realita hnutí hippies, kterou má většina lidí spojená s veskrze pozitivně orientovaným přístupem k životu plném nenásilí, lásky, sexu, drog a stopování v kraťounkých šortkách. Že to celé byla ale především politická vymývárna mozků úplně tak známo není a Tarantino se s odhalením této skutečnosti vůbec nepáře: roztomilého hopsavého andílka bez studu jedním střihem mění v odpudivě fanatickou hysterku plnou nenávisti a chuti ničit a ubližovat. Celý tento až skoro hororový build-up (Psychore, já tě prosím!) je pak vždy šibalsky zakončen komickou pointou, jejichž souhrn pak vyústí v grandiózní finále, na něž si Tarantino vysloužil právo díky svému nezaměnitelnému tvůrčímu rukopisu, přičemž komukoliv jinému by něco takového stěží prošlo. A s ohledem na to, čeho se reální členové Manson family dopustili, je Quentinem natočené finále natolik uspokojující, že mu lze prominout i lehké znevážení utrpení skutečných obětí masakru. Tato "kulturní pomsta" vrahům prostě ale musí u člověka s nadhledem způsobit hřátí u srdíčka, hřátí od rozpálené hlavně plamenometu. Ať se smaží do křupava, svině hipísácký. Linka Robbie Margot alias Sharon Tate potom krásně propojuje celý film v takřka lyrickém duchu a reprezentuje čirou radost ze života a úspěchu té doby a všudypřítomné intelektuální a emoční stimulace Hollywoodu. Všechny tři se pak krásně protnou v katarzním závěru, tak pozitivním a pro všechny hrdiny rozhřešujícím, že se až nechce věřit, že je to konec Tarantinova filmu. Možná i Quentin na stará kolena změknul, ne že by to bylo na škodu. Hodnotit další aspekty filmu mi připadá nadbytečné, většina obyčejných diváků stejně vnímá toliko děj a herce. Nicméně úplně závěrem se musím pozastavit nad tím, jak všichni zcela opomíjejí, že se v tarantinovce objevila dětská postava s překvapivě velkým prostorem a jak mile to ve filmu působilo! Snad předzvěst sílících Quentinových otcovských ambicí, kdo ví. S blížícím se posledním režijním počinem jeho kariéry se ani nelze zlobit. Tak či tak, natočil další kvalitní film. Pokud se vám nelíbí, je mi líto, problém je ve vás. Dejte přednost marvelovkám nebo nějakému nezávislému artu, ale nesnažte se stavět na obdiv nějaké pseudokonstrukty objektivních příčin špatnosti filmu, protože se prostě mýlíte a odůvodňujete si subjektivní pocit. Děkuji za přečtení, snad nebudu zabanován pro ubrebentěnost. 85% Pěkný den.

Nevím, jak to Nolan dělá, ale vždycky jsem po shlédnutí jeho filmu asi tak 2 hodiny totálně mimo. Připadá mi, jako bych nějak víc vnímal svět. Jak vajgl poletuje vzduchem, jak kluk natahuje ruku k holce a ta si dává načas, než svojí k okázalému propletení dlaní. Myslím, že doposud jsme ty zásadní válečné filmy vždy viděli z pohledu války. Všude výbuchy, krev, řev, špína a dým. Všude spousta dění, svět je obrovský a válka všudypřítomná. Nolanův svět je docela malinkatý, takřka prázdný. Na pláži stojí masa vojáků, ale kolem není nic. Vzduchem letí Spitfire, ale na dohled žádný nepřítel, jen kdesi daleko mrňavý netečný bombardér. Nolan zachycuje pohled vojáka na jeho malou, soukromou válku. Vojáka, který neplive krev a ocel jako Rambo v první linii, ale vojáka, který poklidně stojí v závětří, dokud ho nevyruší vlezlá kulka. A celý film je takový - žádné epické drama národů, žádné potoky krve. Jenže když klesá Štuka k náletu, připadáte si, že padá přímo na vás. Když se voják topí a kolem klokotá neoblomná nýtovaná smrt, nemůžete dýchat. Někdo by mohl říct, že film mohl být o hodinu delší, nemusel "naskočit" do půlky dění, že se tam neprobraly zásadní otázky onoho "zázračného" příběhu a samotná záchrana přijela jako strýček Dušan na pozdní nedělní oběd - rozhrkaně, úsměvně teatrálně. Ale proč to? Tohle je příběh vojáka, příběh písku a soli. A musím přiznat, že se po shlédnutí opravdu trošičku víc bojím vody.

Craig Ferguson a "frendofdšou" Kristen Bell jsou ta nejnepravděpodobnější a nejgeniálnější dvojka od Neptunu po Istanbul. "I know what you thinking: Craig, you totally checked her ass as she was walking away and I'm like: Fuck yeah!" Ti dva jsou důkaz, že muž a žena, kteří se navzájem přitahujou mohou být kamarádi a ještě k tomu nejlepší a ještě k tomu si očichávat prsty :) Samozřejmě i ostatní hosté válí, polská "princezna" Leelee Sobieski a její vtípek o Karkulce musel posunout hranici žánru hodně daleko :D