Michal687

Forma mě absolutně dostala, ale nedá se říci, že by stavěl film jen na ní. Mě osobně film upoutal a vtáhl mnohem více než nějaká pseudodramatická a zbytečně vyhrocená díla na festivalu. Chytrá a srozumitelná symbolika, která byla provázána se zajímavou sociální kritikou vycházející z konkrétního prostředí, avšak platící pro širší společnost. Všechno se dělo tak nějak samozřejmě jako by bez přítomnosti kamery. Všechny výjevy do děje zapadaly a žádný mi nepřišel vyloženě zbytečný. Jakožto fanoušek Sto roků samoty nemůžu být jinak než spokojený.

Určitě je to více příběhové než Velká nádhera. Také si myslím, že oproti ní je Mládí obohaceno o jakýsi lidský rozměr. A hlavní složkou, která Mládí vymezuje a do jisté míry povyšuje nad Velkou nádheru je humor. Mládí prostě baví. Je zde sice méně opulentních obrazů než v předešlém filmu, ale jsou neméně kvalitní a pohlcující. Díku už zmíněnému humoru, který probíhá hlavně v konverzaci mezi Michael Cainem a Harvey Keitelem film uběhne jak nic i když ke konci trochu ztratí dech, ale nijak výrazně. A co by měl ještě Sorrentino dopilovat na scénáři určitě dohání řemeslem. Čekal jsem 2 hodiny nádherných obrazů, které jsem dostal + 2 hodiny zábavy, takže za mě plný počet a velké plus za skvělou atmosféru v sále.

Barevné, vtahující, intenzivní a svižné. A na rozdíl od Requiem for a Dream mi to přišlo místy hravé a ne tak útrpné. Ale zase to nebylo o nic méně naléhavé. Zkrátka tohle jsem si po tom roztahaném Satanském tangu vážně potřeboval šlehnout.

Určitě nepatřím mezi ty co Aronofskému spolknou kde co, ale pardon tenhle film je dle mého názoru zoufale podhodnocený. Když nic jiného tak alespoň přináší originální náhled na jeden věčný příběh. Na rozdíl od lépe hodnoceného Exodu, který přinesl náhled tak předvídatelný a černobílý až mě vlastně štval. Film není dokonalý ani zdaleka, ale své nesporné kvality má, ať už umělecké (hlavně ty umělecké) nebo herecké. Já osobně bych vynechal blockbustrové scény a pustil se ještě komornější cestou, která je naznačení v poslední části.I tak se ale jedná o film u kterého se dostavila kýžená katarze, což se o výše zmíněném Exodu říci nedá. Je tam napětí, je tam originální pohled, je tam režisérská invence, tak nechápu co všem vadí.

První film o kterém jsem změnil své mínění snad v prvních 10 sekundách. Nemohl za to však Kubrickův režisérský um jako spíš dobrý tip na výběr průvodní hudby. Říkal jsem si Tom Cruise hmm..hmm.. no nevím nevím. Jak zazněl Shostakovichův waltz a spatřil jsem zadek Nickol Kidman bylo mi už vše jedno ... byl jsem vtažen. Byl jsem až někde do chvíle tance kde začal děj trochu stagnovat a já tak nevěděl co mi to chce vlastně říct. Ono to s tím vyprávěním celkově nebylo moc slavné, ale to vůbec nevadilo neboť i kdyby se jednalo jen o stylově luxusní klouzání po povrchu, tak výtvarně to bylo geniální. Na druhé shlédnutí jsem už začal chápat co se kde naznačuje a docenil jsem film, dá se říci naplno.

Možná že budu v menšině, ale pro mě rozhodně nejlepší díl kmotra, který svým emocionálním dopadem tedy alespoň na mne dalece překonává první díl. A to především proto, že už jsem z prvního dílu tak nějak s klanem Corleonových sžil a dokážu tak všechny kroky obou stran chápat. O to víc pak pociťuji dopad všech rozhodnutí a dokáži ho více prožít. Technicky se není o čem bavit samozřejmě. Za nejoblíbenější scénu pak platí ta kdy malý Vito poprvé spatřuje z lodi New York za dokonalé Rotovy hudby.

S Fellinim jsem dlouho váhal ačkoliv musím uznat, že z klasických režiséru patří k těm zábavnějším (pan Bergman promine). Každopádně Řím se mi prostě trefil do noty. Co jsem hledal to jsem našel. Oproti La dolce vita se mi zamlouvá poněkud expresivnější forma mísená s formou dokumentární v některých momentech snad i autobiografickou. Jednotlivé příběhy mě až tak nezaujaly, ale forma ta mě pohltila dokonale. Vjezd do Říma po dálnici nedálnici byl pro mě daleko více strhujícím zážitkem než některé akční scény v TDK. Ta komplexnost se kterou dokonale vyjádřil mísení starých hodnot s touhou po v té době moderní společnosti byla neuvěřitelná. Vlastě bych i řekl, že ve scénách kde panuje takříkajíc mumraj spatřuji vrcholy filmu, neboť tak hmatatelné rodinné žranice snad nikdo nikdy nenatočil.

Na tento film jsem narazil úplnou náhodou při večerní promítání v MeetFactory. Nevím jestli to bylo tím, že prostor dokonale korespondoval s prostředím zobrazovaným ve filmu ( myslím, že už nic by mi lépe nepřiblížilo odosobnění způsobené velkoměstem než betonový silniční nadjezd a strohá továrenská budova) nebo tím, že jsem se skrze Fassbendera dokonale vcítil do jeho pokřiveného vnitřního vnímání ženy jako objektu, každopádně jsem byl filmem unešený po všech stránkách. Steve si u mě alespoň trochu napravil reputaci režiséra hrajícího na jistotu. Ač tempo místy stagnovalo a vygradování bylo někdy trochu klišoidní, pořád jsem tak nějak chápal co mi tím chce režisér říct. A ani přes malé nedodělky bylo sdělení pořád komplexní a zamyšlení hodné. Hlavně tedy co se mužů týče.