Moje oblíbené filmy

• Bílá stuha (2009) Film je konstruován pomocí sítě spojitých obrazů, ve kterých vystupuje hloubka vztahů (genealogie násilí ve společnosti před válkou - i když motiv války pro mě jako pro diváka nebyl zase tak moc zásadní, kromě toho, že ukotvoval děj do specifického období). Není zde hlavní hrdina, resp. dal by se za něj považovat vypravěč - vesnický učitel -, ale ten nakonec nedostává víc prostoru než ostatní, je vypravěčem proto, že je zde cizincem a děj se v jeho mysli (duši) odráží, aby byl poté přenesen zrcadlově do filmu samotným tvůrcem, který tak činí bez pomocí ustálených narativních postupů filmové řeči. ______Film nemá takovou narativní strukturu, která by většině diváků dala pocit jakéhosi percepčního bezpečí, že to co sledují má smysl, protože je jim něco řádně (ve vyprávěcím „řádu“) sdělováno a na konci je dovršeno explicitní pointou, která dá veškerým peripetiím smysl a završí dílo do uzavřené formy filmového fikčního prostoru. Toto Haneke nedělá – vyprávění se zde ubírá podobným způsobem jako v Kódu neznámém, ale tady je mnohem důmyslněji a hlouběji propracované – dotažené k dokonalosti a proto hodné skutečného obdivu. V hlavní roli zde vystupují vztahové struktury mikrospolečnosti „jedné vesnice“ a ty sami o sobě nemají smysl, pointu či katarzi, dějí se v obrazech, které jsou vzájemně hluboce vztažené, ale stejně jako „skutečný“ život (tj, to simulakrum fikčních světů, které pociťujeme jako realitu ;-)) plynou bez uzavření, bez odpovědí a otázek po „skutečných“ příčinách. Haneke dokázal vytvořit neuvěřitelnou hloubku obrazu - každý záběr je dokonalý ve své strohosti a čistotě. Jedná se bezpochyby o nejlepší Hanekeho dílo, ve kterém své tvůrčí přístupy dotáhnul ke skutečné čistotě. Dal bych tomu i šest hvězdiček, kdyby to šlo. (více viz zde: http://www.indiefilm.cz/2011/02/02/dvd-bila-stuha/ )

• Werckmeisterovy harmonie (2000)

• Twentynine Palms (2003) Jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace. Nespecifikovatelné zhmotňující se tajemství, jež je imanentní každému záběru, neustále provokuje diváka a vyvolává spasmatické očekávání katastrofy. Nedostatek informací o minulosti postav a účelu jejich cesty, zdánlivě redundantní ambientní záběry nevytváří naraci v pravém slova smyslu. Rozbitá struktura filmové řeči znemožňuje rozpoznat relevantní naracetvorné prvky, na druhé straně divákovi dovoluje očekávat cokoli. Přistoupení na tuto hru vyvolává v divákovi čistou slast. Interpretace závěrečné scény, jež umožňuje zpětnou identifikaci postav a jejich chování, náleží silové deskriptivě a vzájemné projekci prvků agrese, násilí a potupy - nehodlám více rozvádět. Čtvrtina lidí odešla z kina patnáct minut před koncem a další čtvrtina o pět minut později. Kdo nevěří, ať tam běží.

• Bennyho video (1992)

• Persona (1966)

• Innocence (2004)

• Prolomit vlny (1996)

• Škyt (2002)

• Dům k pověšení (1988)

• Kabinet doktora Caligariho (1920) Makabrózní útok na divákovu fantazii. Nejlepší němý film, jaký jsem doposud viděl.