Tristesse

Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že nejhorší seriál z lékařského prostředí je Ordinace a že nic děsnějšího už přijít nemůže. A ejhle, přišel Modrý kód...

Nemám nic proti pohádkám, které se vyhýbají stereotypům. Takový Popelák, nebo Nezbedná pohádka podle Josefa Lady byly laskavé a vtipné. Ale když už je chuť experimentovat, tak se to musí dělat se vkusem a s vtipem. Zde jsem postrádala obojí. Děj byl trapný, princezna nebyla půvabná ani co by se za nehet vešlo. A korunu tomu nasadily sestry princezny, které vypadaly a chovaly se jako štětky páté kategorie. Původně jsem chtěla dát jednu * alespoň za ta zvířata, ale fakt nemůžu, protože je to nejstrašnější dílo, co jsem za léta viděla.

Casablanca je kult všech kultů a je to film, který se stále objevuje na špici nejrozmanitějších žebříčků toho nejlepšího, co filmový průmysl za svou existenci vyprodukoval. Úplně tomu nerozumím, proč tomu tak je. Bogart byl neuvěřitelně charismatický, ale Ingrid Bergman mně přišla ve srovnání s ním poměrně nevýrazná. Viděla jsem rozhodně dost filmů, kde chemie mezi hlavními představiteli fungovala lépe. Scénář mi chvílemi nepřipadal moc realistický a ze všeho přímo čpělo, že se natáčelo v ateliérech. (Jo, vím jaký to byl rok, ale alespoň ty palmy mohly být pravé. :))

U Juliette Binoche je prvotřídní výkon jaksi samozřejmostí, o to větším překvapením pro mě byla Kristen Stewart, která byla snad ještě lepší. Už to není ta holka z "upírské ságy", které se leckdo vysmíval, ale vyzrálá herečka. (Zasloužený César za vedlejší roli). Téma stárnoucích umělců a odvrácené stránky hereckého řemesla bylo loni zpracováno jak v Birdmanovi, tak v Mapách ke hvězdám, ale tohle bylo natočeno tak nějak po evropsku a mně osobně se to zarylo pod kůži více. Dialogy byly svižné, inteligentní i vtipné a švýcarská krajina vypadá ve filmu vždycky hezky.

Fakt jsem se snažila, aby se mi to aspoň trochu líbilo, ale prostě ne. Ve snímku se objevili samí výborní herci, ale přesto to nefungovalo. Postavy jsem jim nevěřila ani minutu a to falešné nářečí tomu nasadilo korunu. Ve filmu se to hemží výhradně prapodivnými existencemi, ztroskotanci a ještě většími ztroskotanci, jako kdyby na venkově žila jenom samá hovada. Postrádá to děj, pointu i vtip. Na víc než na 2* to není.

Gaza, stažení izraelského vojska, vysídlování osadníků, to je téma nadmíru zajímavé, ale já toho Amose prostě nějak nedávám...

Když pominu závěrečnou scénu z Milionáře z chatrče, tak toto bylo moje první "nakoukání" do světa bollywoodského filmu. No na dlouhý čas asi taky poslední. Jediným pozitivem na tom byla Paříž a Praha, města nadmíru fotogenická, jež si zaslouží každé po hvězdičce. Masaryčka v roli Gare du Nord neměla chybu. :) Měla to být sice komedie, nicméně nejvíce mě na tom pobavily olistěné vrby v čase vánočním. :)

Film je to hodně minimalistický, téměř dialogů prostý, ale to mu vůbec neubírá nic z jeho přitažlivosti. Kamera je výborná, stejně jako hlavní představitelé. Není to asi film pro každého, ale ten, kdo dá přednost lyričnosti před dějovou akčností, přijde si na své.

O filmu jsem si poprvé přečetla před dávnými lety v časopisu 100+1. Už nevím, co mě v dětsví na něm tolik zaujalo, jestli ta odhodlanost Isabelle Adjani, aby film vznikl, nebo Gerard Depardieu, na fotce z filmu téměř k nepoznání a mně doposud známý především z bláznivých komedií s Pierrem Richardem. Film jsem viděla pochopitelně až o mnoho let později. Cesta k tomuto snímku byla poměrně trnitá a příprava trvala několik let. Když si Isabelle Adjani přečetla knížku „Camille Claudel“, kterou napsala sochařčina praneteř Reine-Marie Paris, věděla, že je to role jako stvořená pro ni. Adjani nejdříve musela přemluvit potomstvo Camillina bratra Paula Claudela, aby jí prodalo filmová práva, přimět svého bývalého partnera Bruna Nuyttena k režii, (i když doposud se věnoval pouze kameře), přesvědčit Gerarda Depardieu, aby si zahrál Rodina a ještě na to sehnat peníze. Úsilí se rozhodně vyplatilo a snímek byl po zásluze ohodnocen několika Césary, dvěma nominacemi na Oscara a rovněž tak Stříbrným medvědem v Berlíně za hlavní roli. Dílo Camille Claudel určitě není pro širokou veřejnost tolik známé, jako sochy Rodinovy a tento film poskytl divákům nejenom pohled do sochařčina nitra, ale zároveň seznámil i s její pozoruhodnou prací. Camille měla nesporný talent, srovnatelný s Rodinových, avšak nikdy neměla prostředky, aby mohla vytvářet sochy takových monumentálních rozměrů jako Rodin. Jednalo se spíše o sochy drobnější, ale o to více byly nadány osobním až intimním nábojem. Camille byla pro Rodina žačkou, múzou, modelkou, spolupracovnicí i milenkou, soupeřem i nepřítelem. Vybrala si nelehkou cestu, protože ve své době byla žena – umělkyně stále ještě jevem ne tolik obvyklým. Svým odhodláním stát se sochařkou dělala těžkou hlavu především své matce, která rozhodně její počínání neschvalovala. Její matka viděla úlohu ženy stále pouze v manželství, mateřství a domáckých pracích. Z rodiny jí ponejvíce podporoval otec a z počátku i bratr, pozdější diplomat a básník. Camille bohužel nebyla obdařena pouze velikým talentem, ale také komplikovanou povahou a především sklony k psychické poruše. Rozchod s Rodinem a další události v jejím životě jí přivedly k alkoholismu, do stavů nepříčetnosti, či naopak do letargie, kdy žila osamocená, bez komunikace se světem, obklopená nepořádkem a kočkami. Bratr Paul zařídil její nechtěnou hospitalizaci v ústavu, kde zůstala až do své smrti. I když se její stav zlepšil a zřejmě by mohla fungovat mimo ústav, rodina odmítla vzít si jí zpět a tudíž setrvala v blázinci do konce života, obklopená mentálně retardovanými spolupacientkami. Film Camille Claudel je velmi povedené dílo. Bruno Nuytten se role režiséra zhostil výborně, rovněž kamera je úžasná a vše působí hodně autenticky. Nejdůležitější jsou ovšem herecké výkony. Gerard Depardieu hraje rád, hraje hodně a úroveň jeho výkonů je řekněme proměnlivá. Každopádně role Rodina mu perfektně sedla a předvedl svůj herecký talent v plném lesku. Pokud se sejdou sebevíce talentovaní herci a nefunguje mezi nimi chemie, je pak ztracen celý film. Zde mezi hlavními představiteli fungovala na jedničku. Srdcem celého filmu je Isabelle Adjani, která zde podává nesmírně emocionálně silný a intenzivní výkon. Ztělesňuje Camille zhruba v rozmezí čtvrt století, od dvacetileté, tvrdohlavé, nadšené sochařky plné života, až po zcela zlomenou a vyhořelou ženu. Ve všech fázích je vynikající. Fascinující je rovněž její práce s hlasem. V době Camillina mládí zní příjemně a svěže, v opilosti hrubě a chraplavě, v době, kdy se projevila její duševní porucha naplno, jakoby kovově a dutě, no a v momentě kdy na Rodina křičí v amoku „Rodiiin“ a převrací mu před domem popelnice, tak až tuhne krev v žilách. Pokud si Isabelle Adjani onehdy v osmdesátých letech kladla za cíl svojí rolí oživit zájem o téměř zapomenutou umělkyni, tak se jí to rozhodně (alespoň v mém případě) podařilo.

Post coitum omne animal triste et post opus Jakubisko omne homo triste, jakou neskutečnou hovadinu mohl natočit. Nejlepší z celého filmu byla ta vila Tugendhat. :-)