foils

Film je silně stylizován divadlem, reklamou či soap operou a v tom je jeho největší devíza. Mizanscéna není až tak geniální, jak by se mohlo zdát z traileru, nicméně vizuální styl tohoto snímku s dvousmyslným, těžko přeložitelným názvem přesto zaujme. Bohužel jeho ústřední téma financování umění je mi natolik vzdálené, že jsem se k němu nedokázal vyloženě přimknout a docenit všechny jeho vtípky a konotace.

Festivalové anotace jsou v případě tohoto snímku trochu zavádějící. Ola Marcina nikam nevtáhne, naopak Marcin se k ní brutálním způsobem vnutí a jí to imponuje. Právě ta brutalita zkraje zaskočí, dokud nezačne být jasné, že tvůrcům šlo o ad absurdum dovedenou hyperbolu toho, jakých vlastností si dnes mladí lidé cení a jakými lidmi se obklopují. Snímek tedy zpracovává podobná témata jako třeba (poněkud komplexněji pojatý, a ne úplně doceněný) brazilský snímek Vetřelec nebo novější srbský Klip. Tím se nenásilně dostávám k vizuálu, který je v souladu se světem "zlaté mládeže" notně videoklipový (Krzysztof Skonieczny je údajně též režisérem "oceňovaných videoklipů") a místy dokonce videoherní (autíčko jedoucí středem silnice evokuje sérii vražd jako jednotlivé levely nějaké hry), z technického hlediska však nikoliv dokonalý (scéna s padajícím sněhem a hořící lahví). Celkově se dá říct, že témata Hardkor Disko jsou stále aktuální (dokonce stále aktuálnější), jen už jsme je podobnou formou několikrát zpracované viděli. Polský snímek se navíc přes frajerský výraz vyznačuje katolickou prudérností, takže nenabídne ani příliš odvázané záběry.

Německá letuška Ellen (ztvárněná natolik vychrtlou ex-manželkou Mathieu Amalrica Jeanne Balibar, že jsem ji nejdřív ani nepoznal) se octne v podobné životní situaci jako Luisa Cortés z Mexické jízdy, narozdíl od ní se však nesnaží o hedonistický únik, spíš hledá něco, co má v dnešním světě skutečný smysl. Mezi bojovníky za práva zvířat ve Frankfurtu nenalézá, a tak se vydává do Afriky, kde to není o moc lepší (tvůrci filmu možná měli za to, že je). Oproti zmíněnému hitu bratrů Cuarónů je tento snímek značně dystopičtější a méně "na efekt", na druhou stranu nerozhodnost a flegmatičnost hlavní hrdinky v podstatě znemožňují, aby se jeho závěrům dala přisoudit obecnější platnost.

Trojice postav si vybíjí svou frustraci na bezbranných chudácích, kteří jsou na tom ještě hůř než oni. (Omlouvám se za částečný spoiler, ale bez něj se těžko o tomto filmu nějak bavit.) Z čeho jejich frustrace pramení? To je nám ukázáno na dlouhých, často statických záběrech činností, jejichž úmornost je snad každému důvěrně známá. Kamera je největším kladem tohoto filmu a taky důvodem, proč nedávám nižší hodnocení. A teď zápory: Jednak se totéž dalo sdělit na zhruba poloviční stopáži, ale hlavně poselství filmu vyznívá trochu jako vydírání ve stylu: "Jestli nám, Západe, nevyřešíš naše problémy, tak něco uvidíš."

Na USA velice netradiční film, jehož scénář zpracoval neotřelé téma ekoterorizmu jako napínavou žánrovku. K tomu kamera a režie jako z nějakého evropského psychologického dramatu. Toto všechno vypadá velice lákavě, jediný problém je, že to dohromady nefunguje: Scény, při kterých by měla tuhnout krev v žilách, jsou napínavé tak napůl, psychologie hlavních postav zase není dostatečně propracovaná, protože toho o nich vlastně moc nevíme. Jejich herečtí představitelé ovšem dělají, co můžou, takže výsledek není nuda. Největší slabinou Night Moves tak zůstává odfláknutý scénář, jenž místo aby se obtěžoval věrohodně ukázat, proč by se podobně nesourodá, navíc izolovaná skupinka tří lidí do podobné akce vůbec pouštěla, pokouší se samoúčelně vyvolat napětí scénami typu buran vyměňuje píchlou pneu nebo venkovská policajtka kontroluje řidičáky. Nebýt zajímavého filmového stylu, byla by Noc přichází jen narychlo spíchnutým cvičením na téma "ekoterorizmus je špatný".

Mimozemšťani vraždící osamělé nadržené chlapy způsobem natolik bizarním, aby každému došlo, že to tvůrce nemyslí vážně. Jde tedy o jakousi parodii na nejrůznější kraviny, co se dnes houfně točí, a taky na publikum, které je ochotno na ně tupě zírat, jen když je to dostatečný spektákl. To film názorně předvádí i sám sebou - přes zjevné nelogičnosti ve scénáři je jasné, že ho kvůli sexy scénám ScarJo dokouká i ten nejzatvrzelejší příznivec tzv. žánrových filmů. Myšlenka OK, jen ji Glazer zbytečně dovádí na můj vkus do přílišných extrémů (Jodorowsky ovšem musel mít z tohoto počinu radost).

Dokument o digitální filmové technice, jenž má dvě obrovské přednosti. Jednak poskytuje poměrně dobrou představu o pokroku, který hlavně digitální kamery prodělaly během uplynulých dvaceti let, a ukazuje ho na přelomových snímcích, jednak v něm své zkušenosti a názory prezentují jedni z nejvýznamnějších filmařů posledních dekád - a to nejen režiséři blockbusterů jako George Lucas, James Cameron nebo David Fincher, ale i méně mainstreamově orientovaní tvůrci jako Lars Von Trier, David Lynch, Steven Soderbergh nebo Martin Scorsese. To je rozhodně super, a i pokud (tak jako já) nejste zrovna vyznavači Hollywoodu, je jasné, že jinde než v USA by snímek s takovým množstvím představitelů filmařské extraligy jednoduše vůbec nemohl vzniknout. Na druhé straně má film i své slabší stránky a opět zmíním dvě největší. Předně, vše je letem světem a například problematika 3D nebo natáčení na fotoaparáty a spousta dalších témat jsou zmíněny jen velmi okrajově nebo vůbec. A pak, film je cílen na co nejširší publikum, takže se nepouští do přílišných technických podrobností. Nicméně jako populární úvod k danému tématu jistě více než OK. *** 1/2 (70 %)

James Benning je nekompromisní tvůrce s radikálním přístupem k filmařině a tento dokument začíná podobně nekomunikativně. Postupně se přece jen více prostoru věnuje Richardu Linklaterovi, který je ve snímku představen jako flegmatický pohodář nic nelámající přes koleno - když přijde inspirace, OK, když ne, taky dobrý. Benning je zase vylíčen coby samotářský poustevník meditující kdesi v Sierra Nevada. Nakolik jsou tyto charakter(istik)y pravdivé a nakolik jsou výsledkem promyšlené image nebo dokonce jen (dvou)hrou z názvu dokumentu, snímek příliš neřeší. Linklater alespoň přiblíží okolnosti vzniku Chlapectví a svých raných filmů, zmíní některé ze svých inspiračních zdrojů a vyjádří pár obecnějších myšlenek stran umělecké tvorby. Benning naproti tomu formuluje jen pár základních tezí, které ovšem příliš nerozvine. Nedozvíme se tedy například, jak se mu s jeho studenty daří hledat nový filmový jazyk, když se jeho vlastní tvorba obrací naopak k samotným počátkům kinematografie (nebo dokonce ještě dál do historie až k americkému transcendentalizmu). Celkově je snímek spíš sbírkou nahodilých myšlenek než uceleným představením tvůrčí vizí obou účinkujících osobností. Jistě, propagace vůči Hollywoodu se vymezujícího DIY přístupu nebo kult celebrit ironizující scény, kde se oba filmaři baví sportem, působí sympaticky. Přesto jsem se toho za 70 minut mohl dozvědět víc. ** 1/2 (50 %)

Marketing i média vylíčily z nějakého záhadného důvodu tento film jako jakousi meditaci o způsobu života ve spojení s přírodou. Velká škoda, protože ve skutečnosti jsou Zázraky velmi příjemná komedie z italského venkova, která může oslovit každého, komu se líbil třeba Svéráz národního lovu. Na rozdíl od jeho tvůrců Alice Rohrwacher netlačí tolik na pilu, takže se nebudete celou dobu svíjet smíchy - zato si užijete podstatně realističtější vhled do mentality venkova a venkovanů než nabízí to, co bývá k vidění v českých filmech. S motivy jako je vidláctví, stereotypy vůči Němcům nebo fekální humor, na nichž jsou postaveny počiny typu Díra u Hanušovic nebo Babovřesky, Rohrwacherová pracuje taky, ale používá je citlivě jen coby koření. Recenzenti chválili hezké obrázky a měli pravdu - kamera malebnost prosluněné úrodné krajiny určitě podtrhuje stejně jako půvaby protagonistů. Přes svůj název Zázraky film ale není romantickou idealizací tradičního způsobu života ani varovnou vizí nějakého ztraceného ráje. Ukazuje stinné stránky (trochu se zkritizuje i EU - to by u českého publika mohlo zabodovat :), nicméně se nepokouší vynášet ortel, co je lepší, a nevyžívá se v trapnosti. Film má perfektní mezinárodní casting - vedle představitelky hlavní role, 14leté Rumunky Marie Alexandry Lungu, nejvíc zaujme svým komediálním talentem Sam Louwyck v roli otce. Snad jen režisérčina sestra Alba je v roli matky přece jen příliš šikézní. Každopádně Zázraky představují zatím nejvtipnější film, který jsem letos v naší kinodistribuci viděl. *** 3/4 (75 %).

Na svou dobu docela progresivní Vávrova adaptace románu Karla Matěje Čapka-Choda zaujme spíš než odvážnými (ve skutečnosti ne zas tak moc) záběry Lídy Baarové tematizací emancipace žen. V postavě Čechoameričana Moura, který se coby miliardář vrací do Prahy, aby zde ještě více zbohatl a navíc získal atraktivní dceru císařského rady, ale nakonec odchází s prázdnou, by se dokonce dal spatřovat vzkaz okupantům. *** 1/2