foils

Moc nechápu tu vlnu nenávisti, která se kolem tohoto snímku vzedmula a jejímiž vrcholy se staly osobní útoky typu, že režisér chtěl vidět svlečené mladé herečky - a kdo by nechtěl?! Jestli tady náhodou někdo trochu nezávidí :) Ale vážně - ten film naprosto zapadá do trendu midcultových, lehce fraškovitých televizních inscenací, známých z obrazovek ČT. Bonusů velkorysejší filmové produkce bohužel nabízí poskrovnu - nejvýraznějším je přehlídka vtipných výjevů z různých inscenací Dona Giovanniho. Někdo samozřejmě mohl v dnešní bídě domácí kinematografie od 75letého držitele Oscara čekat víc, já bych mu ale za tento počin nenadával.

Vizuálně je film parádní - vystajlované postavy defilují nádhernou mizanscénou futuristických budov Paříže 60. let, několikaminutový záběr v úvodu funguje tak skvěle, že na sebe ani zbytečně nepoutá pozornost. Nepochybuju, že jako -náctiletý bych byl z Alphavillu u vytržení. Obsah snímku je ale v několika rovinách problematický, jakkoliv některé jeho významy zůstávají i dnes aktuální. _______ Film především nezapře svůj původ v éře studené války. Konflikty velmocí, tajné služby, superpočítače představují typické rekvizity oné doby. Vůbec celá špionážní dějová linka se z dnešního pohledu jeví nejen trochu vyčpěle, ale hlavně neuvěřitelně (byť se jedná o parodii): Jeden spy zničí celou vydatně profízlovanou společnost, nadto řízenou umělou inteligencí? O nesmyslné automobilové honičce nemluvě. Do podobného soudku patří záběr na rozvodnu vysokého napětí dokreslující předávání tajných zpráv nebo trochu samoúčelné hrátky s negativem. Jedním z mála fungujících vtípků z tohoto ranku je, jak si autor dělá srandu z amerických zdvořilostních frází. _______ Godard správně předpověděl, že významnější než studená válka nakonec bude vliv gigantických korporací (celý Alphaville patří společnosti Alpha 60; hlavní hrdina předstírá, že přijel napsat reportáž pro noviny Figaro-Pravda!), jež poskytnou masám kýžený spektákl od reklamních neonů až po veřejné popravy a zároveň budou panovačně eliminovat jakoukoliv rozmanitost. Za svým způsobem vizionářský se ve světle dnešního lifestylu chytrých telefonů a osobních trenérů dá označit motiv adorace vědy a techniky - byť ve filmu zobrazen opět způsobem poněkud poplatným době vzniku. Tak trochu naivně se pro současnou éru cynizmu jeví také východisko, jež Godard vidí v poezii a lásce (nemluvě o tom, že například ve filmu Blade Runner se podobný pohled podařilo vyjádřit mnohem naléhavěji a přesvědčivěji). _______ Alphaville je film, v němž řada složek bohužel neodolala zubu času (vztahuje se mj. i na soundtrack). Přesto i díky krásnému vizuálu má Godardova vize přetechnizované společnosti, která přísně trestá projevy citů, pořád něco do sebe.

Ať už PTA vychází z módy, nebo ne, Boogie Nights patří společně s There Will Be Blood k jeho komerčně nejúspěšnějším a zároveň kritikou nejvyzdvihovanějším počinům. Vzestup a pád mladého pornoherce zrcadlí nejen lesk a bídu pornoprůmyslu, ale i bídu života na losangeleském předměstí, kde ideály (reprezentované plakáty American Dream a Serpico v 'Dirkově' pokoji) rychle berou zasvé. Snímek vznikl dlouho před finanční krizí, přesto mu nelze upřít určitou nadčasovost díky zobrazení toho, jak tradiční hodnoty ustupují honbě za slávou a penězi. Tento trend se týká i mainstreamové kinematografie - nástup levnějších technologií dostupných komukoliv je jedním z vedlejších témat filmu (to, že jej režisér natočil v době nástupu Internetu, může být částečně náhodou - námět ho zajímal už na sklonku 80. let). Anderson naproti tomu demostrativně staví třeba dlouhý náročný záběr u bazénu. Celkově se dá říct, že poselství Boogie Nights je veskrze konzervativní, což je na jednu stranu sympatické, přesto u díla tehdy 27letého režiséra trochu nečekané. Za Julianne Moore dávám **** :)

Napíšu to bez okolků: Zatímco třeba erotické fantazie Catherine Breillat mě vzrušují a baví, erotické fantazie Liny Wertmüller (vydávající se za kritiku novodobých zbohatlíků) mě nudí.

Pobavíte se při tom dobře :) What's Up, Tiger Lily? ovšem spíš než jako oficiální celovečerní režijní debut Woodyho Allena působí dojmem srandičky, kterou Woody udělal ve volném čase pro pobavení sebe a svých přátel. Skutečnost je taková, že se původnímu japonskému filmu v amerických kinech komerčně nedařilo, a tak distribuční společnost napadlo angažovat Allena, aby ho svými vtípky trochu zatraktivnil. K tomu měl přispět i název, evokující Allenův předchozí film. Ku podivu tento nápad vyšel a lidi na výsledek chodili. Kapelu Lovin' Spoonful, která se tam vůbec nehodila, do filmu přidal bez Allenova vědomí producent - stejně jako některé další scény.

Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky.

Zázraky se nedějí a nezbývá tedy než se spoléhat jen na své schopnosti a úsilí; pokud se někde dějí, pak jedině v lásce, avšak i tam je otázka, zda k obecnému prospěchu. Odpovědět si na ni musí každý divák sám - závěr filmu díky míře nepochopitelnosti a nelogičnosti motivace obou hlavních postav v podstatě umožňuje dvojí čtení. Poselství nového Allenova filmu je sympatické, zamrzí však, že motivy, ze kterých je poskládán, už jsme od něj viděli - ať už je řeč o esoterice (Povídky z New Yorku), kouzelnictví (Sólokapr), nebo chlapovi rozhodujícím se mezi dvěma ženami, z nichž jedna představuje racionální volbu, zatímco k druhé ho táhne vášeň (Match Point). Teatrální herectví Colina Firtha nenudí, na druhou stranu jeho hrdina zřejmě měl být vtipně ironický, jenže vtipných hlášek se příliš nedočkáme. Kouzlo měsíčního svitu neurazí, ale ani moc nenadchne a nepobaví.

To, co dostanete na trochu přehnané ploše dvou hodin, není vyložená hostina, ale chutný filmový oběd ano. Martina Scorsese navnadí slušně opojným aperitivem v podobě 40minutového videoklipu k písni A Whiter Shade of Pale, ve kterém ovšem zazní i spousta jiné hudby :) Autorská dvojice Scorsese-Price mimochodem stojí i za Jacksonovým klipem Bad. Následující předkrm pocházející z kuchyně F. F. Coppoly a jeho tehdy skoro 18leté dcery Sofie trochu připomene dort pejska a kočičky, vyloženě nepoživatelný však není. Hlavní chod pak představuje Allenův vtipný kraťas o manipulativních matkách, neodbytně se snažících linkovat život svým dávno dospělým potomkům (mám dojem, že námět původně vydal knižně ve své sbírce povídek Vedlejší příznaky). K některým motivům (kouzelnictví, nadpřirozeno) se Woody vrátil ve svých pozdních filmech, oproti jejich značně realistickému stylu se zde odhodlal k fantastičtějšímu, metaforickému, a přesto perfektně srozumitelnému pojetí.

Forman si někde postěžoval, že při tvorbě tohoto filmu selhal, protože původně chtěl film zahájit scénou s léčitelem, ale nakonec ustoupil producentům, podle nichž by to bylo příliš temné. Kdo ví, jestli to ve skutečnosti nebyl (sebe)ironický vtip - právě neochota/nemožnost přizpůsobit se nalinkovaným požadavkům masové zábavy je totiž stěžejním tématem tohoto snímku, jenž z životopisu Andyho Kaufmana vychází spíš volně. Téma bylo v kinematografii zpracováno mockrát, většinou však formou zásahů shora (do extrému dohnáno třeba v Mulholland Drive). Formanův film naproti tomu staví tezi, že skutečným původcem fašizujících pravidel mainstreamu je spíš mainstreamové publikum a jeho očekávání. Andy Kaufman proslul ruznými výstupy, u nichž nebylo příliš jasné, jestli jde o skutečnou provokaci, nebo pečlivě připravený vtip (na podobném principu je založen třeba film Borat). Forman tento prvek ve filmu zachoval, ale vylíčil Kaufmana jako většího provokatéra, než jakým skutečně byl. Není třeba dodávat, že Forman jako emigrant v Hollywoodu bezpochyby mnohokrát narazil na silný tlak na přizpůsobení se americké kultuře a jejím požadavkům na "hitovost". V Muži na Měsíci dal aspoň prostřednictvím jeho hrdiny průchod své vlastní touze poslat studia i diváky s jejich očekávaními do háje.

Jeden z ranějších Allenových pokusů o vážnější polohu, přitom zrovna tématu zástupů bezejmenných profesionálů, kteří v showbusinessu dřou na zpovykané "hvězdy", jež je při nejbližší příležitosti odkopnou, by komediálnější pojetí docela slušelo. Vlastně takový prequel k o dost zdařilejším Celebritám.