Rachel31

Z toho pocitu, který teď mám, se musím vypsat. Právě jsem shlédla poslední desátou závěrečnou část dokumentu Proces H. Celé tři dny jsem do něj byla ponořená a se zatajeným dechem sledovala jednotlivé díly. Absurdita celého soudního líčení je doslova skličující. Chvílemi jsem měla problém některé části sledovat, protože ta bezmoc, kterou při tom máte, je opravdu těžce vstřebatelná. Několik hodin posloucháte zinscenované výslechy lidí, kteří nic špatného neudělali, a přitom musíte přihlížet tomu, jak se vynuceně musejí přiznávat k velezradě, rozvracení tehdejší republiky, přípravě války a dalším nesmyslným zločinům, které nespáchali. Je mi z toho hodně úzko, a to ani nevidíme, co s nimi ti rudí budovatelé národa prováděli mimo soudní síň. Radši si ani nepředstavovat, co museli snášet od doby svého nespravedlivého zatčení. O to více nepochopitelné to celé je, když víte, že většina ze skupiny okolo doktorky Milady Horákové byla během války součástí protifašistického odboje, trávila válku v koncentračních táborech, nebo byla vězněna a týrána nacisty. Je neuvěřitelné, čeho se po únoru 1948 ještě dočkali. Kašpárci „prokurátoři“ jako Vieska, Urválek, Brožová-Polednová, Havelka a Kepák nebyli lidi, ale zmanipulované bestie přednášející vykonstruované bláboly. A ještě si KSČ celou tu absurdně nesmyslnou propagandistickou „estrádu“ natáčí, pouští rozhlasem do celé země a vybízí děti na základkách k podepisování rezolucí. Jedno se těm rudoprdelníkům ale musí nechat – měli to zinscenované do posledního detailu. Ono braňte se vymyšleným obviněním, když máte proti sobě úplně všechny – vládu, justici, nastrčené univerzální „svědky“ a dokonce i obhájce, kteří vám jsou přiděleni tak, aby vyhovovali scénáři líčení. A ještě si to celé sichrují burcováním a oblbováním dělnické třídy. Milada Horáková, Josef Nestával, Františka Zemínová, Záviš Kalandra, Jiří Hejda, Antonie Kleinerová, Vojtěch Dundr, František Přeučil, Jiří Křížek, Oldřich Pecl, Zdeněk Peška Jan Buchal a Bedřich Hostička neměli proti takové předem rozhodnuté soudní mašinérii nejmenší šanci. Byla to opravdu hodně zvrácená doba, v které vládli zvrácení lidé. Z dnešního pohledu se nedivím, že právě na Miladu Horákovou se vzpomíná nejvíce. Byla bojovnicí za demokracii v tom nejpravějším slova smyslu. Zatímco ostatní z její skupiny pod šíleným nátlakem nakonec povolili, vzali na sebe celou vinu a poníženě žádali o mírné tresty, Milada si stála za svým přesvědčením až do úplného konce. Proces H je unikátním dokumentem o zrůdnosti totalitního režimu v plné síle, a přestože jsem ráda, že se záznam dochoval a že jsem ho mohla vidět, ještě radši bych byla, kdyby nikdy nevznikl – respektive kdyby se celá ta divadelní justiční vražda nestala. Tohle celé by však měli promítat na školách. Je to velmi potřebný důkaz toho, co jsou komunisté zač a čeho jsou schopní. Však i dnes se takoví najdou – viz Marta Semelová. Vím, že dnešní mladou generaci takové vzdálené věci nezajímají, byť se najdou výjimky. Zásadní chyba je ale podle mého ve školních osnovách. Mně je 25 let a musím říct, že jsem se na žádné škole (ZŠ, gymnázium, VŠ) neučila o událostech z let 1948-1989, a to je tři dekády po revoluci opravdu smutná zpráva. Veškeré informace o politických procesech 50. let minulého století jsem si z vlastního zájmu dohledávala sama, a to se potom nemůžeme divit, že Česká televize letos udělá anketu se středoškoláky na téma - Co se stalo v únoru 1948, 27. června 1950, 21. srpna 1968, 16. ledna 1969, 17. listopadu 1989 – a ví to jeden student z deseti. Na takové události nesmíme zapomínat, jinak jsme odsouzeni si je někdy zopakovat. A to by si měla moje, ale i mladší generace, uvědomit. PS Velký obdiv doktorky Milady Horákové a hluboká úcta památce všech, kteří se stali oběťmi komunistického režimu.

Hodně děsivé okénko do dubna 86, ale vidět by ho měl opravdu každý.

(NE)obyčejná Stefani Joanne Angelina Germanotta

4* za vynikajícího Snížka a nostalgické vzpomínky na moje dětství.