Glowski

Celkem chápu, že Mektoub může v někom vyvolat dojem povrchní plážové exploatace krásných polonahých ženských těl, ale taková představa je na hony vzdálená mému výslednému dojmu... Těžko se to vysvětluje, ale mimo jiné film určitě funguje díky duchaplnému, živočišnému vedení kamery, a své délce, která dotváří pocit plynutí času a umožňuje určitým postavám mizet z příběhu, či se v něm znova objevovat, aniž by měl divák pocit roztříštěnosti děje. Takhle je totiž zřejmé, že Mektoub nenabízí děj, ale postavy, místo, čas a volnou ruku co do způsobu čtení. Mou oblíbenou pasáží se stal například "šokující" přechod střihem z ohrady, ve které je veristicky zachycován porod jehněte, do hlučného a barevného tanečního klubu. Těším se na režisérovy další zpěvy.

Tak výrazná postava, jako je Freddie Mercury, by si zasloužila odvážnější filmový portrét, než ten, vzniklý cestou nejmenšího odporu. Takhle je to místy, pravda, působivý, místy naopak kašírovaný, neautentický až nudný pomník. A to je věc druhá, že ten film minimálně z části neobstojí ani z řemeslného hlediska - žádná z postav není psychologicky vystavěná (natolik), abychom mohli chápat její počínání, z dramaturgického hlediska se děj rozpadá na krátké ilustrace ze života (Freddie vstoupí do kapely, stihne se zasnoubit a vydat první hit během cca patnácti minut) a dlouhá hudební čísla. Celé je to jakoby (geneze filmu je ve skutečnosti složitější) mířené pouze na oddané fanoušky Queenů, kterým stačí vidět na plátně skici svých oblíbených hudebníků a poslechnout si jejich písničky. A hle, ono to funguje na valnou většinu diváků.

V něčem je Jack podobný případ jako Osm hrozných. Prominentní režisér láká diváky do kina na další z řady svých dlouhých osobitých filmů. Přijdou třeba i ti, kteří by jinak podobné filmy nevyhledávali, protože jsou zvědaví; z doslechu už vědí, že tohle je to dílo, které vyvolává kontroverze násilnými scénami. Kdo ho zhlédne, ten se stane „členem klubu“, v rámci kterého se o něm může bavit s dalšími, kteří jej rovněž překonali. Ve výsledku ale film funguje jinak – vyvolává rozpačité pocity, protože opouští hranice bezpečné zábavy a různými prostředky nabourává komfort diváckého zážitku.__________Protože Tarantino a Trier jsou každý úplně jiný, i výsledky jejich prací se diametrálně liší. Zatímco Osm hrozných zůstává tarantinovskou intelektuální hádankou s řešením, Jack se strukturálně i žánrově rozpadá. Rozlišit v něm lze dvě vzájemně se prolínající a doplňující, základní, vrstvy – 1) umělcovu sebereflexivní zpověď o svém údělu a schopnostech, 2) vyprávění o vraždách, rozdělené do pěti částí, nazírané pohledem titulního vraha. Každá z částí zachycuje jeden „incident“ (který se ne vždy rovná jedné vraždě), všech pět dohromady ale netvoří souvislý příběh. Získáme z nich jen značně omezený objem informací o tom, co Jack během dvanácti let „svého působení“ dělal, navíc se s ním prakticky setkáváme jen ve chvílích, kdy zrovna páchal nějaký zločin. To vše vychází z podstaty Jackovy pozice vypravěče - on sám nám vypráví, co chce, či považuje za podstatné.__________Vzhledem k tomu, že je ale jeho osoba analogicky jakýmsi ater egem Triera, je častým argumentem proti filmu, že se nás známý provokatér pouze snaží šokovat a víc nemá co nabídnout; zvlášť vzhledem k Jackově metráži. Dle mého mínění je však opak pravdou, akorát že druhá vrstva o Jackových zločinech si od nás žádá spíše emocionální, než intelektuální zapojení. Proto obsahuje minimum žánrových vzorců (kdo přijde na krimi nebo horor, bude zklamán) a nahrazují je různě koncipované scény, které si mají pohrávat s našimi pocity a vnímáním. První incident nám naznačuje, že bychom film neměli brát úplně vážně, ve druhém je dokonce celá černohumorná sekvence… Se třetí částí ale diváky smích přejde, protože Trier záměrně útočí na nejcitlivější místa. Explicitní detail ustřeleného pahýlu nás zdaleka nebolí tolik, jako podstata celého incidentu. Ve chvíli, kdy pak následuje další vtipná scéna, jako by se režisér ptal: „Ještě pořád máte chuť se smát?“__________Proces vnímání takového filmu není jen samoúčelnou hrou. Donutí nás se zamyslet, čím se v dnešní době necháváme fascinovat a bavit (např. přehršlí kulturních produktů o sériových vrazích, které vznikají) a poskytuje nám negativ příjemně barevné fotografie. Jen škoda, že Jack staví dům bude s největší pravděpodobností fungovat jenom v kině. Nepříjemné pocity, které vyvolává, jsou totiž pevně spjaty s temným kinosálem, soustředěným pohledem na plátno a přítomností zbytku publika. Nic z toho se patrně nedá dost dobře simulovat v prostředí bezpečného domova, kde můžeme tok Jackova vyprávění kdykoli přerušit.

Skutečně postmoderní film, nořící se do niter svých hrdinů a zvukovou stopou přepínající mezi jejich úhly pohledu. Kombinuje více časových rovin, složité pohyby kamery, stylizované obrazové kompozice (jako z malířského plátna) i reklamní sekvenci. Nejvíc mě stále překvapuje, jak strašně samozřejmě a nenásilně do sebe jednotlivé přístupy a prvky zapouští. Ten, kdo nezná Matanićovo jméno, by něco takového určitě nečekal od chorvatského dramatu, jehož synopse by mohla působit jako příběh z červené knihovny...

Pro mě jeden z vrcholů loňské hollywoodské produkce, jehož hlavní předností je fakt, že si Peele uvědomuje zhovadilost svého námětu, pročež nezapírá povahu baviče, a podobně jako před třiceti lety Craven spoléhá na to, že se u jeho hororu divák i zasměje. Díky tomu kritika rasismu nikdy není nudně a trapně didaktická, ale naopak velmi živě protkává konvence a konstrukce tří, ve filmu obsažených, hororových subžánrů. Ty už samy o sobě zkušeného diváka nepřekvapí, ale způsob jakým jsou do sebe seskládány, zaručuje jízdu na horské dráze emocí (od znepokojení, přes úlevný smích až k „šokům“).__________Pozitivní ohlasy ze Spojených států a nominace na nejdůležitější Oscary v některých vyvolávají dojem, že Uteč je pouze úlitbovým filmem, jehož příznivým přijetím máme dát najevo svůj postoj k rasismu. Takový pohled je ale notně zkreslující, neboť Uteč samotné nejen, že o tento způsob recepce nestojí, ale přímo se mu vysmívá ("Já bych volil Obamu i potřetí, kdyby to šlo"). I proto působí všechna ta ocenění na jeho kontě paradoxně, nicméně v takovou chvíli je důležité nesvézt se s jedním jednoduchým soudobým vysvětlením jeho popularity, ale najít si cestu k němu sám. Peeleův režijní debut za to rozhodně stojí.

Ve druhém dílu série došlo k zásadnímu obratu, když se Christian Anastázii i nám, divákům, přiznal, že je nebezpečný hajzl, který si své osobní problémy kompenzuje násilím na ženách, se kterými spí. Teprve v díle třetím ale díky jedné snové scéně zjistíme, proč s ním chce Ana patologický vztah nadále vést – zřejmě je podobně narušená a baví ji, když je psychicky i fyzicky šikanována… Nejsem si jistý, že to tak tvůrci skutečně zamýšleli, ale v praxi jde o nejlogičtější východisko jejich příběhu, který by v žádném případě neměl být považován za penetraci do světa sadomasochistické subkultury. Vůbec by mě zajímalo, jestli někdo při vzniku scénáře přemýšlel, protože tak špatně odvedená práce připomínající něco, co bylo vytaženo z odpoledního vysílání TV Barrandova, se jen tak nevidí (a že předloha nebyla kvalitní, není omluva), což ale ve výsledku vytváří bizarní kontrast se slušně odvedenou řemeslnou stránkou věci.__________Hodnotím jednou hvězdou, protože mě třetí díl neštval tolik, jako ten první, ani nebyl tak nesnesitelně dlouhý, jako ten druhý, ale nemá cenu zastírat fakt, že jde o mimořádně nezdařilý počin, jehož jediným smyslem je předvést nám, jak v současnosti vypadá to nejhorší z masové kultury. Na druhou stranu by, jako předmět zkoumání, mohl být zajímavý třeba pro sociology.

Výborný akční horor, který se v očích znalce žánru těžko vyhne srovnání s Hooperovým originálem, ale i z něj pro mě vychází se ctí. Sice už ho nelze tak snadno sledovat jako politickou alegorii svého druhu, ale na druhou stranu nabízí snad nejlepší možný přístup k tvorbě remaku – využívá klíčové vyjadřovací prvky starého masakru (především mizanscénu a střih) a nápaditě je aktualizuje pro nové století. Chápu ale, že z tohoto pohledu může někomu připadat až příliš manýristický. Můj dojem ve výsledku kazí jen druhá polovina nesoucí se v duchu honiček bez jakéhokoli vyvrcholení a rozpačitý závěr, s nímž si tvůrci zřejmě nevěděli rady.

Zcela bez ohledu na politické postoje a chování prezidentských kandidátů, Česko hledá prezidenta je totální debakl, ne debata! Moderátor mechanicky pokládá otázky, evidentně není schopen diskuzi vést, a snad z povinnosti sem tam prohodí nějakou uši-rvoucí floskuli. Obecenstvo (buď podplacené, na mol opilé nebo složené z těch nejméně duševně zdatných) co dvacet sekund přerušuje kteroukoli ze zúčastněných osob v lepším případě hlasitým potleskem, v tom horším výkřiky či skandováním jmen, čímž reálně sebere tak třetinu vysílacího času. Ale aspoň se z té spousty slov nezavaří mozek ani těm nejpomalejším. Ne, že bych byl nějak extra překvapen tím, co byla TV Prima schopna dát zase dohromady, konec konců nás svými bulvárními výkaly oblažuje prakticky každý den, ale pořád mám pocit, že má smysl je identifikovat a kritizovat. Kdo mlčí, souhlasí.

Čekal jsem něco jako Annu a vlky, dostal jsem nihilistickou Fontánu, v níž je všechen kýč a manýrismus umocněn na třetí. Ne že by Aronofského poselství bylo úplně bezpředmětné, ale je mnohem víc prvoplánové a zřejmé, než by nejspíš chtěl. Co skutečně vybízí k zamyšlení je to, co leží až v druhém plánu, pod biblickými alegoriemi, jenže tam spíš než na sžíravou kritiku narážím na totální zmatek a touhu autora, abych se víc soustředil na toho Kaina a Abela.

Logan svými drápy prosekává cestu komiksovému filmu pro dospělé, který nebude muset být autotematický, nebo extrémně stylizovaný (Sin City; 300). A dívá se na to velice dobře.