Glowski

Jsem ochotný své hodnocení s dalšími díly změnit, pakliže přijde nějaký radikální obrat (prakticky ve všech složkách), ale zatím nevím, jestli to další pondělí vydržím._______Odfláknuté záběry, dialogy šustící papírem (v lepším případě se alespoň pobavíte), herci, kteří jsou jaksi mimo mísu, logika vzala v paralelním vesmíru seriálu za své. Celá ta velkohubost atentátu na prezidenta Krause, kam se připletou protagonisté poměrně zdařilé Expozitury, je otravná. Expozituru jsem měl i přes mnohé nedostatky docela rád...

Pro začátek je dobré si říci, že Megamysl je o úroveň lepší, než většina v současnosti vznikajících animovaných filmů, třebaže nedosahuje takové vyrovnanosti, jako takřka nedotknutelný, i když ne úplně dokonalý kult Shrek, jemuž dalo život stejné studio jako modrému zloduchovi, a zároveň i jeho divácká základna je podstatně menší, což je ale škoda. Vyrovnaný, nevyrovnaný, i díky odstupu času lze zodpovědně říct, že v mnohém totiž zachází dál._______________Příběh v základu operuje s tématem předurčenosti hrdinství a padoušství a v průběhu děje si s ním notně pohrává, převrací jej naruby, do ryzí bílé a černé míchá odstíny šedi. V prvních cca deseti minutách před titulkem s názvem filmu jsou rozdány karty a tvůrci překládají hrdiny společně s jejich nalajnovanými „sociálními rolemi“, aniž by zatím mluvili o pravidlech hry, a právě i hodně (a zábavně) nadsazený úvod už napovídá, že se tvůrci rozhodli podniknout jeden z nejlepších možných kroků, jak se vyhnout všednosti a nudě s ambicemi maximálně tak na zabavení nejmladších diváků v sále. Dojde totiž k poměrně nečekanému zvratu, u kterého bych se rád na chvilku zastavil a pokud jste film neviděli a vůbec nevíte, oč jde, nenechte si kazit zábavu a jděte si jej rovnou pustit, stojí za to._______________Tím zvratem mám na mysli smrt Metromana, která je vyzrazena v oficiálních distribučních textech, což bohužel ubírá na překvapení, i když ruku na srdce – kolik dětí z cílové skupiny tohoto filmu (řekněme 8 let a více?) by dnes šlo do kina bez předchozí znalosti děje? A kolika by jako anotace stačila třeba jediná věta? Patrně jde o jakési nutné zlo propagace, to co mě však udivuje ještě víc je, že popis snímku zahrnuje i další bod obratu, který nastává někde za polovinou. Stejně jako mnoho textů na obalech dvd jde o jasný důkaz, že buď distributor svou práci odflákl, nebo nabádá diváky k ryze konzumnímu užívání umění – „koukneme se na ten film, abychom zabili čas“, nebo „strčíme na ten film děti do kina, ať máme nějaký čas pro sebe“._______________A právě ona hlavní zápletka, ke které se dostáváme, je přinejmenším odvážná, neřkuli rovnou Moorovská. Co se stane, když je superhrdina mrtev? Megamysl, zde představující zlo, se chopí své výhry a nadšeně ovládne celé město, ovšem jak už to tak bývá, nadšení z absolutní kontroly nemůže setrvat navždy. Brzy se i k němu dostaví lidské pocity prázdnoty, žádající si léčbu vymaněním se ze všedních kolejí, na které vás výhybkou odstavila společnost. Právě v tu chvíli je patrně nejvíc zřetelná dekonstrukce (super)hrdinství, zde celkem pochopitelně ne úplně dovedená do důsledků – mějme na paměti, že se stále sledujeme film pro děti, který se snaží o přesah spíš tvorbou chytré parodie, než budováním vlastních světů. Velikým plusem celku je, že je skutečně vtipný, ať už jde o zmíněnou parodii (objektivizace Roxanne, jedné z titulních postav), jednoduší gagy nebo rovněž zmíněnou ideovou nadstavbu (krize středního věku jedné z postav – nechte se překvapit)._______________Závěr je netradičně rozklížený mezi moralitou a amorálností, přemítáním o výběru menšího zla i možnosti nápravy povahy, ale zároveň tak vytvarovaný, aby ho byla schopna pozřít i hlavní cílová skupina. Závěrem přidám doporučení ke zhlédnutí – každému příznivci filmu, který nesetrvává v přežitém a nesmyslném bludu, že „animáky jsou děcka“, a zároveň hledá kromě zábavy i podněty k přemýšlení.

Především jde o o unikátní hru s divákem a jeho očekáváním. V celé první polovině se film tváří poměrně tuctově, zvláště když si odmyslíte úžasnou ruční kameru Robbieho Ryana. Příběh se naoko drží otravného schématu "na povrchu zlá dívka revoltuje proti společnosti, v jádru je však dobrá a někdo to dobro v ní probudí", jen aby vás v posledních asi čtyřiceti minutách mohl vyvést z omylu. Děj začne postupně gradovat - první zlom se dá ještě poměrně dobře předvídat, ale to co následuje po něm už těžko. Psychologická bouře a drsné vypjaté scény vás nechají zapomenout, že je hlavní hrdince patnáct let a těsně před samotným závěrem, na jakémsi konkurzu, jsem si uvědomil obecnou rovinu myšlenek celého filmu a jeho aplikovatelnost na víc životních situací, než jen na ty zmíněné v "akváriu".

Jeden z nejodpornějších pořadů, který kdy byla TV Prima schopna vyprodukovat. Navenek se tváří jako naučně zábavná soutěž pro nadšence do gastronomie, avšak i před minimálně vnímavým divákem dokáže jen stěží utajit své shnilé bulvární jádro. Tady nejde o to, co kdo uvaří, to je jen motiv, chabě se snažící ospravedlnit deviatní potěchu diváka ze sledování toho, jak se čtyři cizí lidé hrabou tomu pátému v soukromí, v neposlední řadě pak samozřejmě jak taktizují při snaze nedůstojně vyhrát špinavých 25 000,-__________Sociální freakshow toho nejhrubšího zrna, která se patrně i díky své neupřímnosti už tak dlouho drží našich obrazovek. Vydru a Bouškovou coby komentátory nekomentuji.

Při sledování jsem si vybavil extrémně fyzické filmy Steva McQueena, tohle je přesně ten samý způsob, jakým se vám dílo snaží zažrat pod kůži a nutno uznat, že se mu to daří perfektně. Oddechové scény zpomalují zběsilý puls nastavený hudebními výstupy, jen abychom se k bubnům mohli zase co nejdříve vrátit. Z osobního hlediska mám k výsledku pár výhrad, například scéna s autonehodou už na mě působila trochu ad absurdum, ale všechno nějak přispívá k tempu, vývoji děje a výše zmíněnému fyzičnu, takže nakonec proč ne. K Oscarům nemám co dodat, ve všech třech kategoriích, které Whiplash vyhrál (střih, zvuk, vedlejší herec) mě bez zaškobrtnutí oslovil. Nerad bych nějak degradoval práci všech ostatních, kteří se na filmu podíleli, ale mám pocit, že minimálně polovina toho všeho stojí na J. K. Simmonsovi. Asi 85 %

Až překvapivě funkční propojení dílčích epizodek v jednotné dílo, kde ale (minimálně pro mě) jasný prim hrála ta poslední. Jako krátký film by působila geniálně, takhle je jednou z řek osudu, jejichž soutok v závěrečných minutách sledujeme. Ostatní segmenty jsou rozhodně vtipné i sympaticky zahrané, ale mírou absurdity je postavám v určitých chvílích ubírán třetí rozměr a vyzdvihován tvůrčí záměr. Osobně preferuji přirozeně plynoucí Happiness Todda Solondze z roku '98, což však kvalitu tohoto svěžího závanu z Austrálie samozřejmě nesnižuje. 70 %

Padesát odstínů šedi je film celkově tak nevyrovnaný, že by si spíš než ohodnocení hvězdičkami a komentář zasloužil podrobnější rozbor. Proto jsem se rozhodl držet hodnocení slovy a shrnout své dojmy v této výpovědi.____________ Záměrně se nechci nijak dlouze rozepisovat o technických záležitostech, každému je nejspíš jasné, že si tvůrci ohlídali, aby očekávaný vysavač peněženek odešel z výrobního pásu bez jediného kazu - nasvícení interiérů, podkreslení hudbou atd. Herecké výkony jsou slušné, i když ne vždy uvěřitelné, avšak hlavní problém tkví v nákresu samotných postav a tím bude také asi nejlepší začít._______________ Christian Grey je po psychologické stránce skutečnou hříčkou přírody (nebo spíš spisovatelčina pera), nepravděpodobnost existence takového člověka nechává smutně sedět v koutě i Hannibala Lectera. Příběh operuje s pojmy jako je dominance nebo submisivita, ale neláme si hlavu s jejich praxí, v podstatě je obrací naruby. Pro začátek vypusťme z hlavy, že Grey by byl mnohem pravděpodobněji osobou sexuálně submisivní a zeptejme se, co na to jeho soukromý život? Chvílemi je naznačováno, že měl těžké dětství. Třeba nám to dovysvětlí v příštích dvou až třech dílech, prozatím ve mně vyvolává dojem nudné stereotypizace vyplývající z nesmyslných mýtů - logicky to odpovídá úsudku, že chlapec v dětství znásilněný otcem bude pravděpodobně homosexuál. No nic, tak dál. Jako diváci jsme nuceni chápat veškeré jeho chování coby součást jeho osobnosti, v tom případě však není na místě prohrabovat se kartotékou s BDSM orientací, raději bychom měli zapátrat v té s nebezpečných sociopatismem a neovladatelnou omnipotencí. Nádherně to potvrzuje svým výstupem v posledních patnácti minutách. V dnešní době, kdy období temného středověku skončilo a všichni volají po rozumném oddělení minoritních sexuálních orientací od psychických poruch, by bylo hezké, kdyby je od sebe uměli rozeznat i obyčejní lidé, třeba diváci padesáti odstínů. Nebudu uvádět další příklady, myslím že pro Christiana to stačilo.______________ Ana je v samé podstatě druhou stranou mince. Ledva dospělá, zmatená, naprosto nezkušená. Navzdory tomu je schopná se po hlavě vrhnout do dobrodružství pro duševně vyspělé lidi, kam nespadá. I proto nás asi v druhé třetině filmu začne otravovat neustálými otázkami jako „Proč bys mi měl dělat tohle?“ nebo „Proč bych měla dělat tamto?“. Nechá se jako ryze nezasvěcená osoba bít od svého protějšku a její uspokojení je tedy minimálně diskutabilní, spíš náleží fantazii diváků. Ze strany jejího partnera jde o další důkaz faktu, že se nesluší jej začleňovat do sexuálních minorit (už jen proto, že tímto počínáním šlape na nepsaná pravidle té, kam by chtěl zapadnout), patří jednoduše do sanatoria pro násilnické povahy, viz výše. V zásadě se dá říct, že autorka stvořila víc než chtěla, ale lidé berou z většiny v úvahu jen její námět. To vše je přirozeně zabalené do neprodyšné vrstvy mamonu, drahých darů a hotelových pokojů, protože který pes by štěkl po obyčejné prodavačce a průměrném dělníkovi, kteří sdílejí jiný pohled na sex, než většina společnosti?_________ Jsem si vědom, že beru v úvahu pouze první díl, navíc jen film, ale nejsem optimistou natolik, abych věřil, že zbylé dva zazáplatují všechny díry a vyléčí zlomeniny. Pokud se tak stane, rád se tomuto filmu omluvím, sám o sobě však bude úplně stejně nefunkční. Nedělám si ale ani naděje, že by se snad v rámci rizika nižších tržeb vydala kamera příště hlouběji a ukázala víc, než jen „decentní nutnosti“. Na obyčejný polotovar, který se žene za penězi je Padesát odstínů přiměřeně explicitní, ale nebývale roztřepené. Mezi ty romantické nezapadá vůbec, k tomu není co dodávat. Nepochybně jde o kasovní trhák, takže tím se nejspíš veškerá přání tvůrců vyplnila.

Po rozpačitém prvním a připitomělém druhém díle přichází třetí společně s neduhy obou předchozích. Jackson dokázal 250 stran útlé předlohy rozmělnit na neuvěřitelných 474 minut a konečně v bitvě pěti armád se na to na příběhu podepisuje nejmarkantněji. Nejspíše netřeba zmiňovat, že to co vzniklo, nemá s Tolkienem ani zbla společného; co mě ale skutečně překvapilo a zamrzelo je, že poslední film nudí. Kdybychom jej chtěli shrnout jednou větou, nemusela by mít víc jak jedno slovo. Bitva. Díky názvu už tak v podstatě víte všechno dopředu. Po zhlédnutí zjistíte jen, že si tvůrci zasluhují pochvalu za to samé za co posledně, scénář obsahuje pár prapodivných kliček a slepých odboček, a digitalizace dosáhla maximální úrovně. Nevím, zda šlo jen o můj dojem, ale z té zeleně trávy v Kraji mě pálily oči. V závěru se dá říct, že vlastně nevznikla adaptace žádné existující knihy. Jde o rozvleklou kaši s extrémním počtem počítačových efektů, která se lepí na paty svých vzorů a bere si za úkol z peněženek fanoušků vytáhnout co největší obnosy, řádně protočit Tolkienu mrtvolu v hrobě, popřípadě do titulků z legrace zmínit, že se inspirovala klasickou pohádkou pro děti. Smutné. 45 %

Scénář historického filmu stavějícího na dohadech je poněkud roztroušený, stejně jako jeho výpověď. Přesto mě však napadají dvě slova zachraňující Quills z vod průměru - herecký ohňostroj. Každý ze zúčastněných se maximálně poddává temné atmosféře příběhu a zároveň doplňuje ostatní; nelze vyjmout jednoho a vyzdvihnout jako nejlepšího, všichni fungují symbioticky pospolu. Díky tomu se dá mnohem snáze přenést přes výše zmíněné nedostatky i poněkud patetický konec. 65 %

Je až zvláštní, jak jsou jednotlivé části nesourodé, přestože měl původně vzniknout jen jeden film. Tentokrát se upouští od hravosti a odlehčení humorem, kamera se častěji začíná pohybovat (místy se vyskytuje i ruční) a obrazy nabývají syrovosti a brutality – dojde i na scénu ne nepodobnou té v Antikristu. Joe vypráví a spěje k závěrečnému odhalení, jak že se to ocitla zbita v postranní uličce, ale ani to ještě nebude poslední kapka. Než se k ní dostaneme, zhlédneme tři hodiny filmového materiálu, což rozhodně není málo, nicméně jako divák jsem se necítil podveden sledováním tuny bezobsažné vaty, naopak by mě docela zajímalo, jak se tvůrci prostříhali na dvě hodiny kino verze. Dokáži si představit, že se v budoucnu k Nymfomance vrátím a zjistím to. Celkově poctivých 8() %