Glowski

Stále je to výborné - skvěle napsané, přesně načasované, vynalézavé a do jisté míry nepředvídatelné. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že Bongovy (nebo teď už Ponovy) filmy z minulé dekády dokázaly být zrádnější, ostřejší nebo celkově otevřenější (Vzpomínky na vraha). Parazit je při své dokonalé výstavbě trochu zavinutý sám do sebe, a i přes mnohovrstevnatou alegorii (postavenou na velké nadsázce, kterou je nutné přijmout) jím nabízenou, ho během posledních patnácti minut předběhnete a budete přesně vědět, co přijde. Všechno do sebe dokonale zapadne, moment překvapení zmizí. Zbyde skvělý, „bongovsky" namíchaný koktejl, kterým je ale možná až příliš snadné se opít.

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu !

Totální rozchod s mým vkusem a smyslem pro humor. To ale samozřejmě z Žen v běhu ještě nedělá špatný film. Ten z nich dělá odfláknutý (?) scénář plný nesmyslných odboček a zoufalých pokusů vytvořit dramatickou zápletku; přitom to celé stojí na neschopnosti nebo neochotě všech postav projevit byť jen špetku empatie. Film, který je plný oplzlého humoru, ale nemá na to, být „poctivě“ sprostý, protože chce zůstat mládeži přístupný. Film, který se chytá naivních motivačních blábolů typu „slovo nejde, neexistuje“, ale svým hrdinům dává všechno zadarmo – respektive stačí zaběhnout deset kilometrů a ocitnou se v sluncem věčně zalité říši, kde můžou donekonečna grilovat, močit na popel svého dědečka a plodit další potomky.__________Z producentského hlediska ale (až překvapivě) dobrý tah (bez ironie).

Zbytečně dlouhá road movie, tak dokonale vystavěná na několika motivech prolínajících se celým filmem, že budete schopni předvídat i některé repliky (to není nadsázka, ale fakt). Jihem Spojených států proveze diváka s dobrými úmysly, ale jen s minimem invence nad rámec očekávatelného sdělení, kterou navíc bojkotuje potřebou všechno doslovně vysvětlit i těm nejpomalejším v kině ústy postav zkrápěných deštěm. Nejhorší „Nejlepší film“ minimálně od roku 2014.

Nevzpomínám si na pozoruhodnější remake z posledních let. Guadagnino se rozhodl čerpat z původní Suspirie jen rámcově a natočil vlastně úplně nový film, vydávající se opačnou cestou než italská klasika. Zatímco Argento vyvolával exaktně nepopsatelné strachy v rámci archetypálního příběhu agresivní kombinací barev a zvuků, Guadagninův film tematizuje své zasazení do (rozděleného) Německa 70. let i „magickou“ funkci komunikace v podobě tance, rituálu. Jeho verze je tak podstatně delší, dramaticky pomalejší a významově kryptičtější, pročež má blíž k současným uměleckým hororům (jako např. Raw) než k těm „brakovým“ italským, které budily fyzický strach/odpor častěji a pudověji (jinak úžasná typografie, plakáty a trailery k filmu jsou tak trochu matoucí). Přestože nová Suspiria takový dopad na diváka nemá, její formální stránka stojí stále za pozornost, ať už jde o rychlý, dezorientující střih, vychýlené rakursy kamery, nebo halucinogenní nasvícení vrcholné sekvence. Zamrzí tak jenom některé lacinější gore efekty (právě na konci filmu) a fakt, že Suspirii neuvidíme v prostředí kina, které by jejím tmavým barvám a ozvučení výrazně prospělo. (Mimochodem – tohle je mnohem spíš „taneční horor“ než loňský Climax)

Almodóvarova hra s genderovou i žánrovou kategorizací. Nejnapínavější a nejlépe uspořádaná z těch, co jsem zatím od něj viděl.

Favoritka se rozbíhá velmi rychle a se vším, s čím si Lanthimosovu tvorbu spojujeme: zkoumání společenské struktury na základě mocenských vztahů, jejich sepjetí se sexem a násilím, specifické použití jazyka… Ke konci ale už výrazně zpomaluje a my zjišťujeme, že tentokrát nejsou hlavní hrdinové jen loutkami v režisérových rukách, ale mají vlastní pocity a žijí ve světě, který dost dobře může být i ten náš (před třemi sty lety). Královnu v závěru chápu jako fyzicky i psychicky zničenou ženu, přemýšlející o špatných rozhodnutích a nenaplněném životě, která/ý nelze vrátit, a něco takového jsem zpočátku rozhodně nečekal. O to víc jsem teď zvědavý a těším se na další Lanthimosův film.

Brána do paralelních světů, která po spuštění chrlí světelné paprsky a trsy barevných jisker, se stává dějištěm finálního souboje hrdinů proti padouchovi, a její vizualizace je příznačná pro celý film. Tvůrci jako by nasáli kulturu, která nás v současnosti obklopuje na každém kroku, rozložili ji na menší částice, trochu je pomíchali, a vzniklé střípky nakonec vypustili v pestrobarevném ohňostroji do světa vlastního díla. Sledovat nový film o Spider-manovi je jako listovat komiksovým sešitem z paralelní dimenze. Příběh o zrodu superhrdiny a jeho učení se ovládat své nově nabyté schopnosti vám bude povědomý, ale samotný hrdina a způsob animace jeho reality je úplně nový a strhující.

Celkem chápu, že Mektoub může v někom vyvolat dojem povrchní plážové exploatace krásných polonahých ženských těl, ale taková představa je na hony vzdálená mému výslednému dojmu... Těžko se to vysvětluje, ale mimo jiné film určitě funguje díky duchaplnému, živočišnému vedení kamery, a své délce, která dotváří pocit plynutí času a umožňuje určitým postavám mizet z příběhu, či se v něm znova objevovat, aniž by měl divák pocit roztříštěnosti děje. Takhle je totiž zřejmé, že Mektoub nenabízí děj, ale postavy, místo, čas a volnou ruku co do způsobu čtení. Mou oblíbenou pasáží se stal například "šokující" přechod střihem z ohrady, ve které je veristicky zachycován porod jehněte, do hlučného a barevného tanečního klubu. Těším se na režisérovy další zpěvy.

Tak výrazná postava, jako je Freddie Mercury, by si zasloužila odvážnější filmový portrét, než ten, vzniklý cestou nejmenšího odporu. Takhle je to místy, pravda, působivý, místy naopak kašírovaný, neautentický až nudný pomník. A to je věc druhá, že ten film minimálně z části neobstojí ani z řemeslného hlediska - žádná z postav není psychologicky vystavěná (natolik), abychom mohli chápat její počínání, z dramaturgického hlediska se děj rozpadá na krátké ilustrace ze života (Freddie vstoupí do kapely, stihne se zasnoubit a vydat první hit během cca patnácti minut) a dlouhá hudební čísla. Celé je to jakoby (geneze filmu je ve skutečnosti složitější) mířené pouze na oddané fanoušky Queenů, kterým stačí vidět na plátně skici svých oblíbených hudebníků a poslechnout si jejich písničky. A hle, ono to funguje na valnou většinu diváků.