TaNya_

Možná to není na plný počet ale za poslední dobu je to jednoznačně nejlepší žánrovka, tak tomu trošku přidám. Krom kamery, která si s divákem pěkně pohrávala, nejde nezmínit hudbu, škoda že není na denní poslouchání, jinak bych si hned soundtrack stáhla. Jenže by mi připomínala toho psychopata a takový chlap je noční můra. Doslova. Zabít a přesvědčit se, že je opravdu mrtvej.

Je to takový ten typ filmu, na který se stačí podívat jenom jednou, jelikož za polovinou výsledného pocitu stojí právě to napětí. Minimalismus se vyplatil, protože očividně stačila jenom jedna krabice, světla různé barvy a hrstka herců. Vůbec neplánuju sledovat pokračování, radši se spokojím s tímto zakončením a mimozemská teorie ať zůstane jenom teorií.

Byla jsem přemluvena a vůbec nelituju. Válečný filmy mi moc nejedou, nudím se u nich a všichni vojáci mi přijdou stejní, ale tady, tahle minisérie mi snad kromě jednoho dílu přirostla k srdci. Každý díl má rukopis vlastní režisérovi a hrozně mi sedlo vyprávění pokaždé z pohledu jiné postavy. Vizuální stránka byla dechberoucí.

Nádherná vizuální stránka, hlavně práce s kostýmy - to byla radost koukat! Obě dvě herečky si tu vydobyly svůj prostor a ten lehký hororový podtón jim oběma moc slušel. Finále jsem sice odhadla, jenže napínavá atmosféra s Wrightovým dotekem držela pozornost až do závěrečných titulků a já si tu psycho lahůdku naprosto užila.

Mrzí mě, že po mém hodnocení se film přehoupl do černé barvy, ale upřímně na tři hvězdičky to nebylo. Je to film téměř o ničem, kde jediná krásná věc jsou ty kytky.

Kdyby to nebyl Hercule Poirot a kdyby to nebylo podle stejnojmenné knížky, byla bych mnohem spokojenější. Problémem je, že Agatha Christie patří mezi moje oblíbené oddechové čtení a její díla s kníratým Belgičanem mám snad kompletně přečtená. A zrovna Death on the Nile jsem považovala za jedno z těch skvěle propracovaných, takže zjednodušená filmová verze mě moc neohromila a i přes všchny ty krásné kulisy a "dynamické vložky" mi Suchetův Poirot sedí milionkrát víc než v podání Branagha. A ta historka se vznikem kníru mi vadila, absolutně to k ikonické postavě nesedí.

Děláváme s kámoškou muzikálový večery a padla volba na Tick, tick...Boom! Znala jsem ho už z Broadway, ale bohužel jenom jako soundtrack, protože záznam i s obrazem snad nejde sehnat. Musím teda říct, že Andrew Garfield mi vyrazil dech, nikdy jsem si ho v takové roli nepředstavovala a on nejenomže předvedl herecké maximum ale i pěvecky to zvládl na jedničku. Má to silnější příběh, takže bylo víc prostoru i na nemuzikálové prvky a jak začalo gradovat finále, tak už mě zážitek nepustil. Krása!

Pustila jsem si to, protože všichni v okolí to označovali za úplný "must see" nářez. Mám rozporuplné pocity, protože mě ta zápletka s multiversem bavila a nostalgie v podobě postav hlavně z prvního Spidermana udělala taky svoje. Jenže, budu si za rok ještě pamatovat, že jsem film viděla? Nevím... Takže i když to bylo fajn, tak Marvel universe chrlí takový množství filmů, že i No Way Home mezi nima možná zapadne.

Čekala jsem to horší, tolik horší, že zkouknutí jsem odkládala až na dobu, kdy mi nebude vadit jakýkoliv výplach mozku a budu potřebovat jenom vypnout. Z tohoto hlediska mě film příjemně překvapil, protože pár zajímavých momentů se tu objevilo a i ta přepálená stopáž utekla rychle. Na druhou stranu je to pořád zapomenutelný zážitek ačkoliv se sympatckým obsazením (kromě Angeliny Jolie, omlouvám se, ale moje averze mi nedovolí považovat ji za dobrou herečku). Konec s Black Knightem mě ale navnadil na pokračováí, tak uvidím, jestli tomu dám šanci.

Povedené zpracování, které detailně kopíruje předlohu a přitom tam vnáší ještě něco navíc. On je tem příběh opravdu víceméně o ničem, ale Shakespeare a Kenneth to zvládnout podat tak dobře, že se přitom člověk královsky baví. Hádky Benedicka a Beatrice jsou naprostá dialogová dokonalost!