Chandra

Nevím, nejspíš je to tím, že jsem čekala něco trochu jiného, něco na způsob Lásky nebeské, takže mi ta francouzská mozaika povedených nebo spíš nepovedených vztahů přišla znatelně slabší než ta britská. Podbízivější, prvoplánovější, vstřícnější i vůči těm šťastnějším z nás, kterým se bránice rozkmitá třeba i z hlasité peristaltiky nebo rány do hlavy (cizí, pokud možno). Neříkám, že by tam nebyly úsměvné nebo i opravdu vtipné momenty, naopak, bylo jich tam hodně a vlastně se usmívám i teď, když zpětně koukám na trailer nebo fotky a vybavuju si některé povedené gagy. Herečky byly víc než nádherné a ta francouzština se tak dobře poslouchá... Navíc bylo z filmu znát, že režisérka se na ženy dívá s laskavým pochopením a nedělá jí sebemenší problém udělat si legraci z těch našich pověstných hormonálních výkyvů, touhy po lásce a pochopení a všechno to snažení a frustraci trochu shodit. Jenže mám dojem, že moc tlačí na pilu. Jako třeba u postavy ztvárněné Julií Ferrier, tam už byly ty zářezy dost citelné. Taky mě zamrzelo odbytí příběhu Sylvie Testud. Ten, kdo měl na starosti střih, možná v tomhle případě stříhal buď málo, nebo moc, což je škoda. Sex v Paříži mi tedy jednou stačil. Příště raději někde jinde. Anebo po dvou deci Chardonnay.:-)