Chandra

Kde jsou ty časy, kdy jsem ujížděla na happyendech a říkala si, jen houšť! Hlavně ať to dobře dopadne a všechny bytosti jsou šťastny! Jenže ty časy jsou už dávno pryč. Všem bytostem pochopitelně i nadále v životě přeju štěstí a dobré konce, ale z filmových happyendů mi často naskakuje kopřivka. Mezi dobrým koncem a šťastným koncem totiž nemusí být vždy rovnítko - až mi přijde, že se málokdy zadaří napsat a natočit konec, který by byl good and happy. Přirozený a uvěřitelný, nikoliv křečovitý a násilný. Spíš tak trochu bittersweet, možná i se špetkou melancholie, rozhodně ne tenhle happyend XXL. Jako by tu poletovala dobrá kmotřička víla, kmitala kouzelnou hůlkou a každým jedním mávnutím přičarovala štěstí a nekonečnou lásku těmhle dvěma a pak těmhle a těmhle taky. Vše se v dobré obrací až příliš rychle. Nechala jsem se zlákat skvělým obsazením a dobrým hodnocením filmu, ale na konci mi bylo, jako kdybych si zašla vychutnat jedno latte macchiato a oni mi ho vylili na hlavu. Taky to nádherně voní, mléčná pěna je nadýchaná, krásně to hřeje, jenže je to jinde, než to mělo být. A hnusně to lepí. Brutální happyendy mi prostě nesedí. Do druhého báječného hotelu Marigold se už nechystám. Jedna velká hvězdička za herce, druhá velká za humor - obojí mě opravdu potěšilo.

Vyčítat patos americkému filmu tohoto typu asi nemá moc cenu - to už bych mohla vyčítat palačinkám s marmeládou, že jsou sladké. U snímků, které se dotýkají některé z událostí nebo velkých postav amerických dějin a které "přinášejí poselství svobody, rovnoprávnosti a demokracie", už jistou dávku patosu očekávám - a to je taky důvod, proč je nevyhledávám. Takže patos nevyčítám, pouze konstatuji, že "je to tam". Ve filmu zaznělo mnoho silných myšlenek, se kterými vnitřně souhlasím, ale bylo to na můj vkus až příliš naleštěné a čpěla z toho snaha diváka dojmout, ohromit a posadit na zadek svými trumfy, tj. scénářem, výpravou, hvězdami. Co se hvězd týče, hádám, že je Estevez nemusel k účasti ani trochu přemlouvat - když je to óda na Bobbyho...:-) Dokonce bych řekla, že je spíš musel odmítat, ale jak vidno, stejně se mu mnohé z nich odbýt nepodařilo, takže ve výsledku je film přeplněný a roztěkaný. Ale třeba za to nemůže rozmáchlý Estevez, nýbrž jako ostatně pokaždé ti zlí nenasytní producenti a jejich domluvy ve smyslu "No tak, Emilio, připiš pro ně pár vět, vždyť chtějí hrát klidně i zadarmo a dost možná, že nám přilákají další diváky. Kdo neocení práci Sira Anthonyho, ten se třeba rád podívá na Froda s Lindsey a další, co jsou zrovna in." Co říct závěrem? Na mě je tu trochu moc narváno.

Spíš než avizovaný příběh o dvou přátelích jsem viděla story o dvou hercích, kteří se kdysi pracovně setkali při jednom natáčení, párkrát si spolu zřejmě při cigárku zafilozofovali o hereckém umění a jejich cesty se pak zase rozešly. Protnout se znovu měly až po letech, v době, kdy jednomu z nich hvězda září jasem supernovy, zatímco tomu druhému už dávno zhasla. Gauthier je něco jako Čestmír Mádl, kterému sice jeho Ordinace přináší víc než slušnou popularitu i peníze, ale ne tak úplně profesní uspokojení. Jakmile se mu totiž naskytne šance "dělat velké umění", tedy zahrát si v legendě francouzského dramatu Misantrop od Molièra, chytne se jí jako vyhládlé klíště neopatrného hostitele a samotné možnosti získat do něj ideálního hereckého partnera obětuje týden svého života. Jenže všechno komplikuje ješitnost, zahořklost, závist a pomstychtivost, o rochnění si v nově získané převaze snad ani nemluvě. Pasáže se čtenými zkouškami jsem si vychutnala tak napůl - navzdory českým titulkům jsem se v květnaných dialozích více či méně ztrácela a po pár dnech si z nich již nevybavuji ni slůvka, na druhou stranu se mi moc líbil rytmus jazyka, a tak jsem nakonec nechala slova plynout a vychutnávala si tu nádhernou mélodie francaise a zápal, s jakým se oba mistři ponořili do svých divadelních rolí. Veršované divadelní hry nejsou zrovna mým šálkem čaje a do divadla bych na Misantropa dobrovolně nešla, ale to není ten hlavní důvod, proč filmu dávám jen tři hvězdičky. V mých očích mu uškodily gagy, které nejspíš měly příběh odlehčit - přišly mi zbytečně laciné. Na co ty zmínky o pornu či vasektomii, na co ty opakované pády z kola do potoka? Mají dokreslit atmosféru, nebo spíš rozevřít náruč díla, aby se v ní líbilo i "většinovému" divákovi, který si po zhlédnutí traileru řekne, hele, další francouzská řachanda? Škoda - myslím, že tady to chtělo trochu ubrat.

Tipuju, že po tomhle dokumentu přestane mnoha lidem chutnat maso. Pět hvězdiček za dokonalý dojem.

Nezvládla jsem sice ani jeden celý díl, ale z těch mnoha a mnoha kousků, co jsem posbírala, když jsem se zdržovala v obýváku, zatímco na obrazovce zněla píseň sexu a násilí bohatě prokládaná refrénem "brutalita, sadismus, bodné rány, sečné rány, krve plná koryta, prsa, zadky, marasmus", je mi jasné, že téhle sáze svůj čas určitě věnovat nemusím. Váhala jsem, jestli vůbec hodnotit hvězdičkami, když jsem toho viděla tak málo, na druhou stranu i to málo bylo dost, abych věděla, že víc už toho vidět nepotřebuju. Když vytáhnete z pytlíku sto černých kuliček, bílou perlu tam už asi nečekáte. Jedna velká hvězdička za velkorysou výpravu a titulky, tam se mi dílo opravdu líbí. --- Dodatečně zvedám na dvě - narazila jsem na černou kuličku se stopami perleti.:-) Kromě toho, soundtrack je impozantní.

Neuvěřitelně naivní film s děsivým scénářem, laskavým tak, až to bolí. Celé mi to přijde strojené, umělé, herci prkenní, nepřesvědčiví a "fóry" trapné. Filmu neupírám bohulibou myšlenku, připomenutí mnoha nadčasových mouder typu komu se nelení, tomu se zelení, řemeslo má zlaté dno, náš zákazník, náš pán, chybovat jest lidské, odpouštět božské, to všechno beru, ale to provedení! Přičítám to době vzniku a tomu, že Burian jako herec není moje krevní skupina. A nejspíš taky tomu, že jsem před tímhle filmem opravdu neměla kam utéct.:-)

Kdo by řekl, že tak hnusná písnička, jako je Give It Up od KC and the Sunshine Band, mě po setkání s Kingsmanem pokaždé zalije přívalem pozitivní energie a nutkavou potřebou ji někde vybít. Hned. Hned. Hned! Scénář i choreografie vymazlené, Galahad, Merlin, Artuš, Eggsy, Gazelle i Valentine bez chybičky. Komiksová ujetost plná zábavného násilí.

Jistě, příběhů o chystaném comebacku, snaze o znovuvzkříšení zašlé slávy a dokázání (si), že nejsem jen celebrita, ale opravdový umělec, už tu pár bylo, ale na druhou stranu - co už tu párkrát nebylo? Birdman si mě získal svým nenásilným humorem, schizofrenními hovory Riggana alias Birdmana, dialogy se Sam nebo divadelní kritičkou, prolínáním reality s kvazirealitou a dokonce i tím potemnělým bludištěm chodeb v zázemí divadla, kterým za zvuku bubnů následujeme herce tam, kde se děj posune dál. Skvěle sladěné herecké obsazení, skvělý Iňárritu.

Portrét hyeny, pro kterou má lidský život cenu jedině v okamžiku, kdy končí, v ideálním případě pokud je u toho spousta krve. A co není, může být, efektní záběr se dá vždycky nějak zařídit, zvlášť když už v tom člověk umí trochu chodit. Jake Gyllenhaal dokonale ztvárnil ztroskotance, který si chybějící vzdělání kompenzuje intenzivním vstřebáváním onlinových návodů, jak si udělat byznys plán, jak rozvíjet kariéru, jak se dostat na vrchol a vydělat balík. A učí se rychle. Lou Bloomovi se podařilo najít, co hledal - co lidé chtějí, jsou ochotni za to dobře zaplatit a on jim to může dát v superkvalitě a pak si už jen diktovat požadavky. Zákon nabídky a poptávky totiž bude platit vždycky. Mrazivé, ale nedělám si iluze, že to takhle nějak, možná v bledě modrém, ve skutečnosti nechodí.

Zbožňuju tyhle seriózně se tvářící mystifikace. Dr. Laslowicz představuje svůj výzkum a jeho dílčí úspěchy i neúspěchy s takovým zaujetím pro věc, že začnete uvažovat, jestli svůj postoj, kerý by se dal shrnout slovy "na to bych v životě nevlezla", přece jen nepřehodnotíte - zvlášť jestli je to opravdu tak osvobozující... Mimochodem, závěrečné titulky se opravdu povedly.