mcoty

Tak jsem se rozhodla napsat svůj historicky první (a kdo ví, jestli ne poslední) komentář. Na Bídníky jsem se těšila především kvůli obsazení - video úvodního vystoupení Hugha Jackmana a Anne Hathaway z předávání Oscarů z roku 2009 jsem viděla snad milionkrát. No a ani ostatní jména mě nenechávala chladnou, neubránila jsem se tedy vysokému očekávání a jak už to tak bývá, v koutku duše jsem se obávala, že mě film zklame. Během sledování první půlky se moje myšlenky tím směrem i poměrně dost ubíraly. Vadila mi kamera, kterou měli herci opravdu velmi blízko obličeje a pořád mi tam něco chybělo. Když se pak na scéně objevil mladý zamilovaný pár a začal vrkat ve stylu "viděli jsme se jednou a hned jsme věděli, že jsme pro sebe stvořeni" myslela jsem, že snad nakonec dám jen 3* (ano, přiznávám se, deformace hodnocením na čsfd - počty hvězdiček mi běhají hlavou už v kině) - přišlo mi to takové nějaké utahané. Jak ale příběh gradoval, začal si mě získávat. To, jak se hudební motivy vracely, postupně zněly z úst jednotlivých postav tak, aby ve výsledku vše sedělo, a i to, jak emoce z herců přímo prýštily, mě nakonec dostalo. Taky jsem si uvědomila, že je příběh literární klasika zjednodušená muzikálovým pojetím, takže jsem hodila vytýkání naivity a schématičnosti jednotlivým postavám za hlavu. No a myslím, že to, co mi tam celou dobu chybělo, se objevilo ve scéně, kdy Helena Bonham Carter a Sacha Baron Cohen s neuvěřitelnou grácií a samozřejmostí prolezou skrze kočár, aby byli uvítáni na slavnosti. Stále jsem váhala mezi 4* a 5*, nakonec dávám 5*. Kvůli krásnému zpěvu a neuvěřitelnému nasazení všech (nakonec mě píseň zpívaná "naivním" Mariem Eddieho Redmaynea zasáhla snad nejvíc)... a nakonec i kvůli postavám Heleny a Sachy, kteří vnesli ono něco navíc.