Jeoffrey

Cells at Work! Code Black jsem si asi užil o něco víc, než druhou sérii originálu a není to jen proto, že je delší, temnější a napínavější. Je to i proto, že se s některými zdejšími problémy ve svém věku v jisté míře také potýkám (stres, alkohol, kouření...) a tak je mi vše mnohem bližší, než procesy v těle zdravém. Po pravdě to není zrovna klidná podívaná a říkám si, že kdybych měl silnější vůli, nebo slabší nervy, pak bych možná dokázal s některými svými zlozvyky díky tomuhle anime přestat (nebo se o to alespoň na pár měsíců pokusit), ale bohužel se to nakonec nejspíš nestane. Ovšem opět to má svůj smysl a pokud se najde někdo, komu to při odvykání čehokoli škodlivého pomůže, pak to splnilo svůj účel. Pro bližší vcítění mě osobně také pomohlo, že u zdejšího těla víme i o některých jeho specifikacích (například že je to muž ve středních letech, nebo i starší). Líbila se mi také myšlenka o každodenním boji buněk o život v nehostinném prostředí a především pak boj s vlastní motivací ve své činnosti pokračovat. Skoro mi to i vyznělo až tak, že smrt je moment, kdy to s vámi vaše vlastní tělo a jeho buňky vzdají a tahle myšlenka se mi prostě líbí. Stejně tak jsem ocenil i pozastavení nad tím, že blízká zkušenost se smrtí vede zpravidla k razantní změně v životosprávě, snaze o změnu, která ale u každého vydrží individuálně dlouho (opět je to o síle vůle). Nebo třeba to, že když je s vámi něco špatně, tak se ty zdravotní problémy začnou najednou dost rychle kupit. Zajímavé bylo i vyobrazení nutných zásahu z venčí (lékařské zákroky). Postavy mi byly sympatické, hudebně to bylo fajn, animačně o něco slabší (nejen proti původní sérii). Každopádně opět za mě osobně něco hodnotného a poučného, což já oceňuji a také vztyčený ukazováček, že takhle Jeoffrey můžeš jednou klidně dopadnout taky... 8,2/10

Nejdřív musím vyjádřit lehké rozčarování nad tím, že druhá série je hodně krátká. Osm dílů opravdu není moc, navíc když je k tomu ještě celá polovina z toho vlastně jen na episody rozděleným (již odvysílaným) filmem. Ale dobře, chápu, předloha není kdo ví jak obsáhlá, tedy toho materiálu na druhou sezónu ani moc nezbylo (vlastně je nyní nezadaptován akorát poslední šestý svazek mangy). Navíc to dokážu i odpustit, když si vezmu, že i nové díly mají pořád víceméně stejnou kvalitu, jako ty předchozí. Opět jsem se dozvěděl pár nových zajímavých faktů a sledoval poutavé vyobrazení některých procesů v lidském těle, které znám a také informací, které mi řekne i obyčejná reklama na Actimel (Věděli jste, že v našem těle žijí miliardy přátelských bakterií, které mají příznivý vliv na vaše zažívání? Já jo!). Bylo i docela lákavé porovnávat si to vše s Black verzí, kdy se dokonce i někdy stalo, že se obě série zrovna v ten samý týden odehrávali ve stejné části lidského těla. Samozřejmě tady byla ta atmosféra pořád taková příjemná (opět hlavně ve srovnání s Code Black), výrazně narušená akorát velkým návratem již známého nepřítele, který na mě ale pořád tak nějak působí jako nepochopená lidská buňka, s kterou skoro někdy až soucítím, než děsivá hrozba, která by mě měla přinutit zahodit krabičku cigaret někam hluboko na dno koše... Každopádně jsem si těch pár dílů opět docela užil, možná se i něčemu přiučil, občas se pousmál - za mě spokojenost. 7,8/10

Heike Monogatari je hodně zvláštní anime seriál, který mě zaujal svojí estetikou, stylem animace i hudbou. Skoro jsem z toho měl občas dojem, že se dívám na podivnou kombinaci seriálu a divadelního představení. Je tu hodně japonské mystiky a tradic, několik zajímavých historických postav a poměrně zjednodušený příběh pádu jednoho velkého rodu v boji o moc, vše vyprávěné z pohledu mladé dívky. Za sebe to beru jako snahu, jak přiblížit více lidem japonskou knižní klasiku, což mi vysvětluje, proč je spousta té politiky a pletich tak zjednodušená a působí lehce osekaně, aby se v tom divák lépe a snadněji vyznal. Ale má to své nesporné kouzlo a dost jsem si užíval výkon Aoi Júki v hlavní roli a obdivoval především její zpěv. Byl to zvláštní zážitek - hodně zajímavá podívaná, ale asi jen na jedno shlédnutí, která mě snad trošku vzdělala, kulturně obohatila a určitě nenudila. Na druhou stranu si říkám, jestli je to seriál, který bych doporučil běžnému konzumentovi anime a něco mi říká, že pro spoustu z těch, které znám, by to byl seriál až moc divný, nebo nudný... Prostě tohle určitě nebude pro každého, i když já si to docela užil. 6,9/10

Zkusím být stručný... Líbí se mi konflikt mezi dvěma zajímavými stranami, kdy ani jedné nedokážu pořádně fandit, protože mi autoři neustále připomínají, že Idaten nejsou lidi a v mnohých situacích se chovají z lidského pohledu hodně nelidsky a často jako opravdoví bohové i k obyčejným věcem velmi lhostejně. Stejně tak démoni nám neustále připomínají že jsou démoni a i když mají díky své lidské části většinou mnohem zajímavější charaktery než samotní Idaten (a někteří jsou mi tak i sympatičtější), pořád je nám připomínáno, že jsou to monstra. A je to celé zpracováno opravdu dobře, protože tady se autoři s nějakou cenzurou a citlivými tématy prostě nemažou a tak se tu dějí věci, často (třeba jako závěr prvního dílu) za velmi originálního obrazového či hudebního doprovodu, nad kterým zůstává rozum stát, ale je to zážitek. Animace se mi také velmi líbila, v bojových scénách měla správnou dynamiku a vůbec to mělo celé prostě šťávu. Co mě tu naopak naštvalo, bylo rozhodnutí tvůrců některá dle mého důležitá vysvětlování situace převést do módu fast forward, kdy jsem nestíhal vše číst a tak jsem se musel zvedat a zastavovat seriál, protože mě tyhle informace zajímaly! Ale dost už, chtěl jsem být stručný... Heion sedai no idatentači je prostě příjemná bojová série, která mě zaujala, zabavila a jsem zvědavý na případné pokračování. 7,3/10

Začátek byl zajímavý, stejně tak sledovat tenhle podivný vztah mělo občas něco do sebe a Yoshida mi přišel sympatický, protože měl spoustu věcí docela rozumně srovnanou. Na druhou stranu se kroutím u některých jiných důležitých bodů. Ano, je normální, se hnedka nevyspat s cizí nezletilou holkou, ale nějak se nemůžu dostat z toho, že je divný si brát cizí nezletilou holku jen tak domů na přespání. Nebo dobře, když jí chci pomoct, tak je to asi OK, ale určitě bych si jí tam jen tak nenechal nakýblovanou půl roku, aniž bych chtěl hned přesně vědět, proč zdrhla z domova a dělala co dělala. Navíc jestli někdy byl dobrý důvod obrátit se na sociálku... Ale tak fajn, možná i tohle pořád asi nějak chápu (dokážu si najít nějaké vysvětlení, které sice nesouzní s mým přesvědčením, ale dokážu ho pobrat). Ale obdobných věcí, které mnou takhle zvláštně rezonují a já je plně nepobírám je ve výsledku víc. Co mě tu štvalo obecně byla většina ženských postav (snad kromě Asami), jejich chování a způsob, jakým řešily svoje problémy. Našel bych tu opět řádku věcí, které jsem moc nepobíral, nebo se mi prostě regulérně nelíbily (o některých píše už cesmine). Když na jednom diskuzním fóru začali anime fanoušci řešit, s kým by měl Yoshida skončit a intenzivně rozebírali klady a zápory všech ženských postav, tak už tehdy jsem byl vnitřně přesvědčený, že v tomhle případě by udělal nejlíp, kdyby zůstal sám. Stejně tak jsem jen nevěřícně koukal v samém závěru, jak se všechno rozseklo a nechápal jsem tu už ani Yoshidu a říkal si, SPOILER jestli tohle není jen další díl Dogezy (protože i tady Dogeza, tradiční způsob japonské omluvy, vyřeší každý problém a zvládne nezvládnutelné). KONEC SPOILERU Celé to drama mi tu přišlo zvláštní, nedokázal jsem se do něj vcítit a příliš nevěřil ani účelnosti toho, jak to postavy řeší a občas mi to přišlo až blbý... A tak tu tak sedím a přemýšlím o výsledném hodnocení a kolik mi toho Higehiro vlastně dalo a jak moc mě to bavilo a jediné co ze sebe dokážu vysoukat je hodně nepřesvědčivé "meh". 4,7/10

Tak jsem konečně dokoukal čtvrtou sérii Outcasta… Trvalo mi to tak dlouho hlavně proto, že po prvních dílech, kdy se příběh věnuje hlavnímu hrdinovi a jeho partě, přišly takové, které mě vůbec nebavily a do jejichž sledování jsem se musel docela nutit a ani pár zajímavějších posledních epizod u mě nedokázalo znovu probudit nějaký výrazný zájem, který jsem uprostřed série ztratil. Aspoň že těch několik akčních scén, co se tu urodilo, působilo opět velmi slušně, jinak bych šel s hodnocení asi ještě o jednu * níž, takhle je to pro mě jen slabých 3/10 za tuhle řadu a jestli se pustím dál si budu sakra rozmýšlet - zatím si říkám, že spíš už asi ne…

Pro mě osobně Horimiya předvádí vynikající výkon v každém aspektu, do kterého se pouští. Humor, romantika, emoce, psychologie, tohle vše má dle mého zvládnuté velmi dobře a u mě to funguje tak jak má. Ano, slyšel jsem výtky o tom že by si tohle anime vzhledem k počtu postav zasloužilo minimálně dvojnásobný počet dílů, aby bylo vše náležitě rozebráno, postavy dostaly víc prostoru a všechno bylo pro diváka hlubší. Ale já si tohle nemyslím! Pokud by dostal seriál víc dílů, pak by nejvíc utrpělo celkové svěží tempo příběhu a především by dostala na frak ta sympatická a realistická přímočarost s kterou se tu všechny problémy řeší. Po pravdě tohle se mi líbilo asi nejvíc a představa, že se v každém malém dramatu babráme zase kdo ví kolik dílů (prostě hromada zbytečného patosu), by mě tu ve výsledku dost štvala! Pro mě se tu vše příjemně a přirozeně vyvíjí, nemám problém čemukoli uvěřit a i na tomhle, podle někoho malém prostoru, dostanou všechny vedlejší postavy dostatek místa, abychom je lépe poznali a aby mezi sebou dokázali kvalitně, rozumně i vtipně interagovat. Animace je fajn, hudba opět vynikající. Zkrátka já za sebe nemám co vytknout a užil jsem si to. 9/10

Dost tradiční fantasy, založená na japonské RPG hře, kde mě dokázalo překvapit maximálně posledních pár minut dvanáctého dílu. Zbytek je dost generický, nudný, plný žánrových klišé - zkrátka nic co bych si dokázal kdo ví jak užívat. Na druhou stranu mě to asi bavilo o trošku víc, než třeba takový King's Raid s dvojnásobnou náloží episod, který mi přišel obdobně tradiční, předvídatelný a nezáživný. Z postav mě tu zaujaly maximálně 2 vedlejší (Deflotte a Adelheid), hlavní duo mě nebavilo vůbec, bez maskota i služebné bych se tu rozhodně obešel. Záporáci dle mého hodně slabí, charakterově nezajímaví (hlavně papež) což u mě hodně ubíralo na napětí a atmosféře. Design finálního monstra mě spíš pobavil, než že bych se bál, nebo cítil nějaké rozrušení z téhle poslední konfrontace. Díky posledním pár minutám jsem sice nabyl dojmu, že někde hodně hluboko pod vším tím generickým patosem a klišé by možná mohlo být i něco zajímavého, zkrátka že je na pozadí něco složitějšího, než vše co jsem doposud viděl, ale díky tomu, že mi to anime nedokázalo prodávat během celého seriálu (jestli tam nějaké náznaky byly, tak byly zatraceně slabé), je to docela překvapení a zároveň zklamání ve stylu "konečně něco zajímavého a konec ?!?" - pokračování asi příště, nebo si prostě kup hru! Nechci díky - nepotěšilo, nebavilo a jedním posledním dobrým zvratem to u mě moc nezachráníte! 3,5/10

Intenzivní romantické škádlení je asi dalším z oblíbených témat japonských autorů. Začalo to Takagi, která byla ale jen taková hravá a dětinsky nevinná, pak přišla Uzaki, která tomu přidala velkou ztřeštěnost a trochu té nechtěné erotiky a teď jsme u Nagatoro, která to vše zase posouvá o něco dál. Začnu prvním dílem, u kterého jsem to málem dropnul. Po pravdě tady to vzali hodně zostra a já si u něj říkal: "Tohle není škádlení, tohle je úplně obyčejná šikana!". Ze začátku mě to moc nepřesvědčilo, přišlo mi to hodně drsné, zbytečně přesexualizované a ani jsem nedokázal mít rád hlavní hrdiny. Říkal jsem si, že nechápu, proč se senpai nějak neohradí, proč něco neudělá, nadával jsem mu do zatracených slabochů a bláznivých masochistů... A po pravdě jsem neměl rád nějak extra ani Nagatoro, nemám rád lidi, co šikanují druhé, protože dokazovat si svojí převahu na někom slabším považuji obecně za ubohé. Naštěstí se to ale postupem času začalo zlepšovat, postupně jsem to začal brát s mnohem větším nadhledem, dokázal jsem se u vtípků bavit a sledoval jsem, že ten ze začátku hodně divný vztah se začíná docela realisticky a sympaticky vyvíjet. Brzy jsem pochopil, že Nagatoro není ani z poloviny tak špatná, jak jsem si myslel a že má také své slabé stránky, které se snaží ukrýt tím, že dělá pravý opak toho, co si myslí, nebo jak to sama má - popření se tomu myslím v rámci psychologie říká... Dokonce i senpai začal být snesitelný, měl okamžiky, kdy jsem uvěřil, že ty balls někde opravdu má schované, i když na svojí trýznitelku si nikdy nedovolil, což ale časem, jak se jejich vztah vyvíjel, začalo být čím dál logičtější. Také jsem začal vnímat, že Nagatoro je unikátní svou prací s výrazy některých postav, protože řekněme si upřímně, že třeba "Nagatoro smug faces" je něco, co v anime běžně neuvidíte. Stejně tak se dá poznat, že autorem je muž, který se ještě nedávno živil psaním hentaie (a některá jeho díla jsou vážně slušný bizár, třeba když si hrál s opicemi - věřte mi, tohle nepotřebujete vidět!), protože postupně začnete vnímat, že v určitých okamžicích dokáže hodně dobře vystihnout a navodit sexuální napětí, což dává tomu škádlení větší sílu a hloubku. Takže ve výsledku sice pořád nejsem přesvědčený, na rozdíl od jiných, o tom, že bych chtěl mít vedle sebe někoho, jako je Nagatoro, ale postupně jsem si ten seriál vlastně i docela oblíbil a tak mu dokážu bez problému dát silné 3*. 6,4/10

Isekai Maou to Shoukan Shoujo no Dorei Majutsu Omega(LOL) je za mě osobně zdařilým pokračováním. Sice jsem ještě u prvního dílu pár minut váhal a říkal si, co se mi tady vlastně minule líbilo, když do mě hned na úvod cpali chapadla, ale následný vstup Diabla na scénu dojem rychle zachránil a já se zase vezl na vlně zábavy, za kterou jsem se ale i chvilkama styděl. Ono by se totiž dalo říct, že druhá sezóna je v mnoha ohledech podobná té první, jen místo slova Diablo se tu nadužívá Bůh. V praxi to znamená, že třeba místo věty "Už v sobě cítím Diabla!" tady máme "Už v sobě cítím Boha!" a význam je tak pitomě dvojsmyslný, že to opět dobře baví. Co mě tentokrát dostalo do kolen a co považuji za nejlepší moment celé série je SPOILER zjištění, že není špatné mít harém, to nikomu přeci nevadí, ale běda jak s dívkami ve svém harému máte sex! Zdravíme pána jménem Varakness... KONEC SPOILERU Prostě spousta momentů je tak stupidních, až je zábávných, někdy je to divný bizár, jindy laciný fanservis v kombinaci s další variací na téma OP hrdina ve fantasy světě, ale pořád je to veselé, originální a celkově prostě fajn. Ještě se pozastavím nad openningem, u kterého jsem si říkal, že mi to zní jak japonský DJ BoBo, což se mi ale zase vlastně líbí. Ó Bóže, můj Bóže... 6/10