druhaveta

Tucet špinavců na eurotripu.

Vrcholný Melville: morální bažiny odbojářské práce nikdy nebyly sychravější a zrádnější.

Dokonalé pochopení principu comicsové metafory.

Asi jediný De Palmův pokus o komedii, který funguje - hlavně proto, že režisér tentokrát neopustil domácí půdu černého humoru a klíčové gagy strukturálně staví jako přepálené thrillerové scény (startování auta).

Peckinpahův nejvíc campy snímek, který ukazuje, že má s Johnem Woo společného víc než jen zpomalovačky - když mají oba na hrbu žánrovou rutinu, která je neoslovuje, mění se jejich trademarkový styl v manýristickou sebeparodii.

Potěší, že tvůrci měli koule na to, aby uprostřed filmu přišli s nečekaným zvratem - ale že pak nevědí co s ním, už ne.

...

Je zajímavé sledovat, jak se seinfeldovské uvažování prokopírovalo do samotné DNA snímku: Pan Včelka není (na rozdíl od většiny animáků) postaven na kaskádě prokomponovaných groteskových gagů ani na pixarovské dějové komplexnosti - Seinfeldovou trademarkovou osou jsou fóry vyplývající ze střetu racionálních a iracionálních prvků zápletky.

Fascinující příběh, který by mohl být i silný, kdyby tak trochu nezůstal ukrytý pod Sorkinovou dialogovou magií a jeho okouzlením fakty a kontrasty.

Pokus o mainstreamové vytěžení mstitelského filmu, který je ovšem psychologicky zběžný, dějově neinvenční a vykastrovaný přílišnou kultivovaností, takže mu chybí jakákoliv energie a hlavně nejdůležitější emocionální zbraň, kterou tento subžánr disponuje: pocit satisfakce.