Frollo

Tuto inscenaci prvního dílu Göthovy tragédie lze kromě precizního nastudování klasického dramatu chápat také jako významný dokument historie německého divadla. Jde o barevný filmový záznam inscenace Německého divadla v Hamburku z roku 1960, jejímž režisérem byl Peter Gorski, ale inscenátorem a uměleckým vedoucím Gustaf Gründgens (1899-1963), který hraje Mefistofela. Životní osudy tohoto herce a jeho - zde zachycené - pojetí hry Faust inspirovaly roku 1936 Klause Manna (bratra Gründgensovy první ženy Eriky) k sepsání románu Mephisto: Roman einer Karriere (Mefisto: Román jedné kariéry); Mannův román roku 1981 zfilmoval István Szabó.

Gründgens v roli Mefista (jehož masku nezměnil od roku 1932 v žádné ze svých inscenací) dominuje nad hlavní postavou, Faustem, v podání Willa Quadfliega. Markétku hraje Ella Büchi, Martu E.Flickenschildt.

Göthův text je téměř nekrácený. Film začíná Prologem na divadle, pokračuje Prologem v nebi a pak samotnou tragédií. Třebaže jde o konzervativní pojetí, aktualizaci představuje nastínění Fausta jako atomového fyzika, což vrcholí ve scéně sletu čarodějnic záběrem atomového výbuchu a několika postavami v ochranných skafandrech. Inscenace také svými prostorovými požadavky (zvláště u masových scén) porušuje dispozici divadelního hlediště a využívá techniky filmového záběru.

Z tohoto filmu Sergeje Paradžanova zůstalo zachováno jen 15 minut, protože už v době jeho natáčení v Dovženkově studiu (1965) sovětská cenzura na základě předcházejícího snímku STÍNY ZAPOMENUTÝCH PŘEDKŮ (1964) rozhodla o nevhodnosti režisérovy tvorby. Důvodem byla i metaforická podstata díla, nekorespondující se zásadami realismu. V dochovaném fragmentu se objevuje scéna, v níž 3 vojáci myjí za hlasitého tikotu hodin podlahu, zpěv pravoslavné liturgie doplňuje vlající záclonu a Debussyho Dívka s vlasy jako len zní při záběru muže ležícího na strunách klavíru. Chlapce, házejícího papírové vlaštovky skrz prázdný houpající se rám, představuje pravděpodobně režisérův syn, Suran Paradžanov (*1958).

Starý seladon Falstaff napíše milostné dopisy dvěma windsorským ženám současně, jenže nepočítá s tím, že ony se dohodnou na společné pomstě za jeho troufalost. Nastrojí několik léček, v nichž předstírají zájem o jeho návrhy, ale tak, aby z toho vždy vyšel špatně. Jednou je, když prchá před manželem, v koši špinavého prádla málem utopen, jindy je v potupném přestrojení za starou ženu zbit. Vrcholem je půlnoční scéna, v níž se obyvatelé Windsoru přestrojí za skřítky a víly a baví se na Falstaffův účet.

Režie této inscenace BBC se roku 1982 ujal David Hugh Jones, který do hlavní role Sira Johna Falstaffa obsadil Richarda Griffithse. Film The Merry Wives of Windsor je součástí projektu BBC The Complete Dramatic Works of William Shakespeare.

Pasoliniho dvacetiminutový film z roku 1968 je - stejně jako v případě filmu Dravci a vrabci či povídky z konvolutu Le Streghe - jednou velikou alegorií. Tyto tři snímky spojují také představitelé hlavních rolí - Totó a Ninetto Davoli. Tentokrát je děj zasazen do zákulisí a na jeviště divadla, teatrálnost je vyjádřena stylizací herců jako loutek, což vytváří nejen velké pole pro komediální talent (Totó), ale i hlubší filozofickou rovinu - otázky smyslu bytí.

V přípravném dokumentu - studii exteriérů - pro film Evangelium sv. Matouše Pasolini v doprovodu katolického kněze prochází památnými místy biblických dějů, navštěvuje i Jeruzalém a komentuje viděné skrze představy svého režijního pojetí.

Tento umělecký dokument, jehož restaurovaná verze trvá 110 min, představuje až s antropologickou přesností obyvatele Afriky. Paralela s orestovským mýtem je rozvinuta z roviny psychologické do sociologické vize fungování africké společnosti, dle Pasoliniho předurčené k levicové orientaci. Cenné záběry komparují situaci v bývalých koloniích a zároveň mapují pronikání a destruktivní činnost západní kultury.

Pasoliniho scenáristický počin by se dal charakterizovat jako předchůdce jeho pozdější trilogie inspirované literárními díly středověku. Na základě protikladu viny a trestu je tu totiž v historických kulisách představeno několik postav a jejich osudů, jejichž komičnost se zvrhává v tragédii. Z naturalistického pojetí stojí za zmínku asi nejvyhrocenější scéna, která se ještě jednou variuje a jež představuje vynucenou auto-amputaci mužského pohlavního údu.

Televizní přepis Shakespearova stejnojmenného dramatu, který byl natočen na jaře roku 1980 jako součást souborného provedení děl Williama Shakespeara. Hra sama představuje jednu z náročnějších prací, pro režiséry kvůli neskromným inscenačním požadavkům, pro diváka svým téměř osvícenským filozofickým jádrem. Třebaže je někdy řazena mezi komedie, vhodnější označení by bylo pohádkové drama. Režisér John Gorrie nijak nevybočil z konzervativního pojetí shakespearovského dramatu, kostýmy, masky a celá výprava zachycuje typickou představu o tradičním pojetí Shakespeara ve Velké Británii na konci 70. let 20. století. Pozoruhodná je práce s barvou, úvodní scény počáteční bouře jsou téměř černobílé.

Dokumentární film P.P.Pasoliniho a G.Bonfantiho zachycující demonstrace a názory lidí na politickou situaci Itálie roku 1970. 12. prosince si Italové připomínali první výročí tragické události - výbuchu bomby v Národní zemědělské bance na Piazza Fontana v Miláně, jež o život připravila 17 lidí a téměř 90 jich zranila. Týž den následoval výbuch dvou pum v Římě, zraněných bylo 18. Původní stopáž filmu z roku 1972 (104 min) byla při reedici roku 1995 zkrácena na 43 min, v nichž se střídají názory lidí se záběry demonstračních průvodů, zabarikádovaných ulic a vojenských zásahů. Kvůli dokumentární hodnotě zachycení vyhrocené situace mezi silami extrémní pravice a extrémní levice zaštítilo tento film italské předsednictvo vlády.

Dvanáctiminutový cestopisný dokument ze středního Jemenu. Pasolini zachycuje architekturu města a v doprovodném komentáři stručně shrnuje současný problém Jemenu (1964) - kontakty s jinými kulturami. Krátkým srovnáním s estetickou devastací středověkého charakteru italského města ukazuje nutnost zachování historického bohatství dosud nepoznamenané země. Končí několikanásobnou výzvou UNESCu, aby pomohlo.