Rebeca35

Už dlouho mě žádný film nevybídl k napsání komentáře, ale toto emocionální drama ano. Chápu, že velikášství v rovině velkých témat a myšlenek je pro někoho neodpustitelné pro svou prvoplánovost, ale emoce z filmu tak sálaly, že to nehodlám brát v potaz. Více než sto minut se vlnilo příjemným kolébavým tempem, které by mě za běžných okolností nejspíš uspávalo, ale Výchozí bod není tento případ. Předně bych vyzdvihla hudební stránku filmu, která pro mě nebyla jen nějakou kulisou, ale významně podněcovala moje pocity, což se mi tak často nestává. Symboly, nutkání, hrátky s významy, ale především kontrasty - pole vědeckého racionalismu ve střetu s duchovními výšinami a něčím, co naše racio převyšuje. Do toho lidské emoce a touhy, které mě ve finále zajímaly mnohem víc než to, zda je "něco nad námi". Protagonistou je Ian, vědec pohlcený svým oborem, který ztratí srdce pro nespoutanou éterickou Sofi, a troufám si tvrdit, že jej ztratí pro vždy, přestože Sofi z jeho života fyzicky zmizí. Ian zakotví vedle své asistentky Karen, se kterou si je sice svým racionálním nahlížením na svět blízký, ale snaha navždy v sobě popřít cit, který ho převyšuje, je marná a ona to dobře ví. Napětí vyvěrající z minulosti, která se stále zpřítomňuje, je až hmatatelné. Myšlenka jisté reinkarnace by mohla pomoci Ianovi s očistou vlastní duše. Je v malé Salomíně trocha jeho Sofi?

Po dost dlouhé době mám chuť něco sdělit světu :). Ne, vážně. Plným právem čtyři hvězdy. Přestože za komedii film nepovažuji ani náhodou. Kvalitní civilní český film, kterých máme poslední dobou jako šafránu, a proto je třeba si je hýčkat. Drama o (ne)umírání. Už se mi dlouho nestalo, abych postavy tak cítila. Jejich lidskost šla z plátna ven. Jakoby se mi rýsovaly doma - vedle mě. Paní Alena Mihulová, mimochodem skutečně luxusní výkon, gratuluji, ztvárňuje přesně ten prototyp lidských sluníček, které by se rozdaly. Což jejich okolí může přijímat s povděkem, brát jako standard, nabírat plnými hrstmi, nebo z toho šílet a raději utíkat. Její muž, Bolek (nechápu, jak někdo může napsat, že herecky opět zklamal), typický prototyp chlapa žijícího si po svém, nepříliš schopného soucítění s ženským trápením, vystrašený jako zajíc z toho, co bude po, nechce to však dát najevo . . . ale přesto velmi milující, v rámci svých schopností. . . Jenom Táni ztvárnění mi přišlo trochu ploché - ale je fakt, že lidé typu, který hrála, mají často na tváři takový zatuhlý úsměv, a tím mi také většinou moc nesedí, přestože se snaží rozdávat pozitivní energii. Jsem přesvědčená, že tento film bude zrát jako víno a stane se z něj česká klasika, přestože už samotné téma není zrovna mainstream. Já se k němu rozhodně plánuji vracet. Jen ne v podzimních plískanicích. To si dám radši něco lehčího, už právě proto, že jsem Aleně i Bolkovi tolik věřila. Pane Horáku, rozhodně se nemáte za co stydět!

A takhle to vypadá, když se snažíš vyprávět příběh a ať hledáš, jak hledáš, nemáš prostě o čem . . .

Čtěte až po zhlédnutí: Kde se stala chyba? To je otázka, která koluje v žilách diváka tohohle filmu ještě pěkných pár dní. Pocit zmaru je z dílka tak silný, že se přenese až na vaši sedačku. Cením barevnou stránku filmu, symboly, náznaky, odkazy. I když na mě bylo té červené už chvílemi moc. Máme zde ženu, která v opojení milostnými radovánkami, nechráněná, počne v pravé půlnoci svého prvorozeného syna. A právě jakoby v té vteřině se začíná její život měnit v bolestné drama. Není to to šťastné mateřství, kdy s radostí pozorujete narůstající bříško, nakupujete hadříky a těšíte se na příchod vašeho malého miláčka. Je to těhotenství, které překáží, otravuje, narušuje. A máme ho tady. Řve, řve, řve, nosí plínky, povyroste, dělá naschvály, nosí plínky, povyroste, zatvrzuje se, nosí plínky. . . Jeho satanské pohledy jsou chvílemi až přes čáru, ale co. Vykreslení totální dysharmonie mezi synem a jeho rodičkou je mrazivé. Rozehrává se tenkostrunná brnkačka na nervy snad každé matky. Pasáž, snad jedinou hřejivou, ve které mohl silně naivní divák (např. jako jsem já :) ) na chvilku zadoufat, že chlapeček přece jen má někde v postranním šuplíčku, který pootevřela konkurence v podobě novorozené sestry, schované city k mamince, jsem lapala jako čistý vzduch v nevětrané místnosti. Bože, jak já jí to přála! Bohužel, chyba lávky. Na vině byl jen ten fascinující příběh o mistrovi luku - Robinovi. Agresivita projevující se především k matce a posléze i mladší sestře se vystupňuje v tragédii, při které Kevin nejdříve sprovodí ze světa otce se sestrou a poté vyrazí na "lov" do vlastní školy. To vše se svým věrným přítelem lukem, téměř v rytmu tance. Nebezpečný Kevin za mřížemi a matka, bičovaná svým okolím, zejména rodiči mrtvých a raněných "laní" R. Hoodem. Kde se stala chyba? Pocit nechtěného, nemilovaného, špatné geny, hormony v pubertě, vliv médií, vleklé deprese - protřepat, zamíchat, překlopit a máme tu Kevina, o kterém jste si opravdu měli promluvit dřív, než bylo pozdě . . .

Velký vliv má na člověka, v jakém rozpoložení film sleduje. V jiný den bych možná řešila nějaké mouchy. Ale mně prostě dneska tenhle filmík fakt sedl! Dneska se mi chce věřit, že jenom láska stačí a i člověk s takovouhle poruchou pro ni může nějaký ten mostíček přestavět. A tu bezmeznou lásku otce k dceři z filmu prostě cítím. A pro ty, kterým v hlavě koluje, jak to bude s dalšími potřebami dospívající holčičky do budoucna, tak se v závěru otevřela vrátka s "normální" maminkou v červeném. O malou Lucy tak nemusíme mít sebemenší obavy. Sean Penn byl vážně senzační, byl tak přesvědčivý, že vydržet s ním 110 minut bylo chvílemi opravdu i méně příjemné. Vyzdvihnout musím taky dabing J. Cardy. Asi ne nadarmo mu říkají retarda :). Pro mě jednoznačně předčil projevem originál a to se mi málokdy stává. Motto na závěr: Žít, bojovat a hlavně milovat celým svým srdcem, do morku kostí a bezmezně. Love forever!

Tak tohle byla fakt síla! Už je to několik měsíců, co jsem film viděla. Ale z hlavy ho teda dostat nemůžu! Masakr!

Film jsem viděla už po několikáté, ale zmůžu se jen na dvě slova: Prostě koncert!

Nemám téměř co vytknout. Tenhle film určitě neurazí. V Top 10 bych ho neviděla, na to mi přišel děj moc černobílý (opravdu nemyšleno etnicky :), ale klidně se na něj za čas zase ráda podívám. Všichni herci mi byli sympatičtí a zasmála jsem se častokrát. Z postavy ztvárněné Omarem sálala úžasně pozitivní energie a když tancoval mmm . . . Hudba byla taky bezvadná. Takže rozhodně příjemný zážitek.

Film je zajímavý, zvláštní a především výtvarně barevný. Spousta úžasných obrazů rozličných kompozic a nápadů. To mě až uchvátilo. Nadsázka mi také sedla. Ale co se ale týče děje, příběhu samotného, jsem hodně zklamaná. Pro mě by se k té výtvarné pestrosti hodil i vystavěnější příběh a ne tahle kýčovitá lovestory. Navíc se první část dost vlekla, stále jsem čekala, až se vyprávění rozehraje. Mým osobním problémem je i mírná antipatie k hlavnímu hrdinovi, která bohužel přes celý film nepominula. Máme tu houslistu, který se rozhodne umřít, protože už nemá pro co žít. Umělce se vším všudy. Největší inspirací je mu nenaplněná láska a tedy utrpení, jak už tomu u umělců bývá. Opravdový um získává až poté, co si trochu odžije. Svět hudby a múza jsou mu vším. Děti jsou až na zadních místech a ženu asi opravdu nesnáší. Přestože je ve filmu líčena jako hrozná bestie, já pro mi mám velké pochopení. Miluje, milovala jak jen umí, uměla, ale on ji nikdy nemiloval, protože byli každý z úplně jiného těsta a to se vším všudy. O vše materiální se stará sama a hlavně je sama. . . A tak zuří a volá vztekem o pomoc. . . . . . A nebo je to úplně jinak? Je to od přírody bestie :) ??? Zůstal mi zvláštní a melancholický pocit a především intenzivní prožitek z neotřelé výtvarné stránky filmu a právě za tu dávám tři . . .

Herecké výkony všech mi dost sedly. Ale asi jsem poslední dobou zhlédla moc melancholických filmů, kde jsou lidé veskrze stále smutní, jakoby zastření ve svých vnitřních prožitcích. A tak mi to u tohohle filmu zkrátka už přišlo moc. Je jasný, že život je často hodně drsnej a šrámy někdy tak hluboký, že je nelze zacelit. Problém byl i v tom, že jsem tomuhle příběhu prostě neuvěřila a z mého pohledu měl víc trhlin než unesl. Ze strachu si ho dovezou až domů? Uváže ji pro případ, že by někdo přišel a dokonce ji i krmí? Bojí se, že je někdo prozradí a on čistí okapy? Hňácají se všichni společně v těstě, společně potírají, míchají až jsou z toho doslova trojkulinářské orgie? Všechno důležité, co kdy toho kluka kdo naučil, bylo během pěti dní od uprchlého trestance? Nakonec nesvědčí v jeho prospěch, protože by mohla přijít o syna, a tak ho raději za měsíc pošle k otci, protože se trápí ztrátou životní lásky, která ovšem musí sedět o x let déle za únos? Jsem asi natvrdlá, ale nedošly mi úplně ty pohledy zpět. Chválím, že se mi z toho skládání až mírně zamotala hlava. Celkové aranžmá ale bylo moc dobře koukatelné a poslouchatelné a film pěkně plynul. Ten idylický závěr se k tónu filmu nehodil. Otevřený konec by mu sedl, podle mého soudu, líp.