Rooseman

Duna nezklame. Duna je věčná. Duna je velká. Pompézní a lehce nabubřelá dvojka dělá vše správně, esteticky i hudebně výborná podívaná trochu dře v poslední pasáži, ale všechny pochybnosti sama o sobě časem ničí. Je to monstrózní a povedená adaptace.

Prostý, ale přesto okouzlující pohled na všednost. Sílu Dokonalých dní vidím především v naivním až dětském pohledu na rutinu a famózním výkonu, který předvádí Kódži Jakušo. Wim Werders tasí paletu nálad, střídá je a nutí diváka porovnávat svoje vnímání reality s příběhem. Nejde ale ani tolik o všímání si drobností a malých hezkých okamžiků, ale spíš o niterní smířenost a vypořádanost s vlastním životem. Život není lineární, kontinuální a spousta věcí nejde podle plánu. Právě tohle sdělení mě v té absolutní všednosti, nedramatizačnosti a fádnosti zaujalo. Kontrastem je mu totiž právě ten post-kapitalistický tokijský shon, v němž už není ani prostor na ritualizaci. Ale právě monotónní opakující se okamžiky celý život nejen Hirajamimu rozsvěcí a dávají mu barvy. Kolik z nás nějakou rutinu v jakékoliv formě má a do je jaké míry je dobře, že ano, nebo ne?

Za mě jeden z nejlepších filmů Adama Sandlera. Funguje to překvapivě dobře. Občas se jeví scény lehce komicky a zdánlivě tomu místy chybí hloubka, i když se o ni Spaceman kontinuálně snaží. Vlastně jsem dlouho neviděl film, který by tak viditelně rozjímal sám o sobě a přitom místy vypadal úplně triviálně. Ale jde o zádumčivou, smysluplnou artovku, která hovoří srozumitelně a svým způsobem taky poeticky. Netflixový divák odejde nespokojen, milovník hloubavých jednohubek si v tom najde svůj smysl.