zurfen12

Právě jsem film dokoukal asi potřetí v životě, když jsem na něj náhodně narazil v televizi. Poprvé jsem ho viděl ve svých třinácti a dobře si pamatuju, že šlo o můj úplně první horor, který mi tehdy pustila kamarádka ze základky. Vzpomínám si, jak jsem to prožíval: tak je to konečně tady - opravdu se dívám na horor. Chytře jsme si ho pustili hned zkraje dne ještě před snídání, ale dodneška vidím, jak jsem potom celý bledý sešel dolů ke stolu a lžička cereálií v ruce se mi třásla. Noční můry (důvod, proč jsem se hororům tak dlouho vyhýbal) překvapivě žádné, ale naopak ve dne jsem měl spoustu scén živě před očima, jako by se přímo přede mnou znovu odehrávaly. S postupem času v duchu myšlenky ,,Nejvíc se bojíme toho, co neznáme" jsem si ale k hororovému žánru vypěstoval určitý vztah a účinnou metodu, jak k takovým filmům přistupovat, a dneska už si z jejich sledování dokážu odnést stejný divácký zážitek jako z kteréhokoliv jiného žánru - s tím rozdílem, že mi srdce na tu jednu vteřinu či dvě občas vynechá. :D (Ovšem s I heard it too na mě už nikdy nechoďte. Ne vážně, viděl jste někdo ten film? Těch pět minut bohatě stačilo k tomu, abych už nikdy nelezl za mámou dolů, když po mně chce vyklidit myčku.) Každopádně na Mamu můj styl efektivně zafungoval a druhé sledování už bylo mnohem snesitelnější. Postupně tak začala ustupovat ta strašidelná frakce snímku (obalená tísnivou, pomalu budovanou atmosférou a nějakými těmi jumpscary - ovšem pekelně údernými) a začal se pro mě více odkrývat samotný příběh, což se teď při třetím zhlédnutí projevilo naplno. Nevím, jestli máte pod hlavičkou filmu zobrazený stejný obsah jako já, ale ten výtah je opravdu stupidní (v podstatě převyprávění prvních 15 minut příběhu), takže se tady pokusím - tak trochu i pro sebe - o vlastní verzi  s pár těmi odbočkami. Když koukáte na horor, je vám jasné, že v nejbližší době asi neuvidíte nic hezkého, ale co když vám režisér ani neumožní to vidět a vy jste nuceni si to představovat? Není to ještě horší? Člověk se občas sám sobě diví, co je jeho mysl schopná vyplodit za představy, má-li k tomu ty správné indicie. Hned z úvodu děje slyšíme hlas v rádiu, jak popisuje momentální finanční krizi na burze a rostoucí počty sebevražd i celých rodinných úmrtí vybraných burzovních makléřů. Následuje výstřel a pološílený otec se zběsile vrhá pro své dvě malé dcerky a na otázku jedné z nich, co se stalo s maminkou, odpovídá, že jí není dobře, načež nasedne do auta a prchá s děvčátky do lesů. Už tohle mnou i tentokrát silně zarezonovalo, hutná atmosféra byla nastavena a k tomu jsme toho ,,bubáka" nakonec ani nepotřebovali. Hlavní antagonistka v tomto případě na sebe samozřejmě nenechá dlouho čekat a tatínek za svůj úmysl udělat nemocnými i své dvě dcerušky draze zaplatí. Jeho jednovaječný bratr se po letech bezútěšného pátrání dozvídá, že jeho neteře byly nalezeny a jsou naživu. Jak mohly přežít? Samy ve zbořené chatce uprostřed lesů. Anebo nebyly samy? Kdo se o ně tedy staral? A je připraven se jich vzdát poté, co jsou dívky navráceny do normálního světa a snaží se žít běžný život? Tuto otázku si čím dál tím usilovněji klade strýcova přítelkyně Annabel, kterou ještě před nálezem dívek vidíme, jak vítězoslavně jásá nad negativním těhotenským testem a rázem nato se dozvídá, že ze dne na den se z ní stane nevlastní matka dvou zdivočelých amazonek. Jak si ale k dětem i přes prvotní zdráhání nakonec přece jen buduje pozitivní vztah, začíná zjišťovat, že o lásku k dcerám bude muset s někým soupeřit. Dívky sem totiž nepřišly samy. Něco přišlo s nimi. V těchto sekvencích nám režisér Andy Muschietti (o pár let později oslavovaný za povedenou dvoudílnou adaptaci Kingova IT - s milou propojovací tečkou v podobě Chastainové) ,,mámu" postupně odhaluje a vzpomínám si, jak jsem se při prvním zhlédnutí z jejího vzezření mohl totálně pos*at, při druhém jsem se naopak nemohl přestat smát nad ne úplně vyladěným CGI (jež Muschietti hojně uplatňoval i v obou klaunovských filmech) a nyní do třetice se oba dojmy víceméně slily do sebe. Jako každé správné hororové strašidlo i Mama funguje nejlíp v momentech, kdy není vidět a my zatím pořádně nevíme, jak vlastně vypadá. Vidíme jenom mladší sestřičku, jak se s někým schovaným za nastevřenými dveřmi přetahuje o deku, přestože její starší sestra vychází z koupelny a nevlastní rodiče sedí dole u televize. Vidíme starší Victorii, jak se při výslechu na psychiatrii při otázce, s kým v té chatě žily, vystrašeně podívá za doktorova záda někam ke stropu. Celkově tenze, která postupně narůstá mezi oběma sestrami, kdy ta mladší je kompletně oddaná své ochranářské přízračné matce, zatímco ta starší, která si pořád ještě něco pamatuje z civilizovaného světa před únosem, se téhle kapitoly života začíná zříkávat, odvrací se od své démonické pečovatelky, ale zároveň se v nitru třese strachem z toho, jak by ji maminka za tenhle nevděk mohla potrestat, je silně znepokojující. V samotném finále samozřejmě spatříme Mámu v celé své kráse a musím uznat i teď po téměř deseti letech, že mi párkrát přeběhl mráz po zádech. Opravdu nechcete, aby vám tohle lezlo v ložnici po zdi. Závěrečná konfrontace na skále nad jezerem možná může působit poněkud lacině a přehnaně hrající na city, což digitální rozvlněná mamča spíše zadupává do země, než aby ve vás ty pravé emoce vzbuzovala, ale jak jsem už nastínil: odmyslete si slabší triky a zkuste se na celou scénu podívat z té příběhové stránky. Máte tu dvě matky odhodlané položit za své děti třeba i život. Nebo něco víc. Máte tu ale i dvě sestry, z nichž jedna chce zůstat a ta druhá chce jít. A jak vysoká je v konečném součtu cena za to, že právě vy jste ten, kdo zůstane naživu? Snímek Mama ani po letech neztrácí nic ze své kvalitní podstaty, Muschietti zkrátka umí vystavět hutnou zápletku založenou především na postavách než na laciných lekačkách a nechutnostech - dokázal to s Pennywisem a dokázal to i v tomto svém celovečerním debutu - a člověk po takových filmech neodchází z kina nebo od televize se strachem, že na něj za rohem něco podobného vybafne, ale spíše s pocitem hrdosti na lidského ducha, čemu všemu je schopen čelit i takhle skrze fiktivní metafory symbolizující naše skutečné démony uvnitř a kolem nás, ale ze všeho nejvíce odchází s úlevou, jak vděčný život vlastně ve finále žije, a když se parta dětí nebo nezkušený rodičovský pár dokáží postavit psychotickému klaunovi či šílené matce ze záhrobí, pak se tím vším před sebou dokážete prokousat i vy.

Když přijde na přetřes čtvrtý díl o Harrym Potterovi, musím přiznat, že k němu pokaždé přistupuju se smíšenými pocity. Na rozdíl od šestého dílu, jehož filmové zpracování až na pár světlejších momentů jednoznačně odsuzuju jako nepovedené, čtvrtému dílu začínám postupně přidávat víc a víc kreditu. Je jasné, že už jenom tím, že nastupoval po všeobecně uznávané adaptaci Cuarónova Vězně z Azkabanu, před sebou neměl lehký úkol a téměř 800 stran předlohy byla do té doby v kouzelnické sáze také novinka, s níž se režisér se scénáristou museli vypořádat. (Nicméně, jak si můžeme ukázat hned na následujícím snímku Harry Potter a Fénixův řád, i takové komplikace se dají zvládnout poměrně s lehkostí, aniž by výsledný sestřih utrpěl na kvalitě.) U čtyřky si bohužel režisér Mike Newell šel problémům tak trochu naproti. Už jenom jeho údajný výrok, že knihu ani nečetl a spoléhal pouze na scénáristův ,,výtah", mnohé naznačuje a zde si musíme přiznat, že převážná část kritiky jeho snímku míří právě z řad fanoušků knižní série, zatímco ti čistě filmoví paradoxně považují Ohnivý pohár za jeden z nejlepších v celé sáze. Já musím konstatovat, že zatímco jsem dříve patřil převážně k té první skupině, postupem času jsem se ocitl zhruba někde uprostřed. Obrovským kladem je jednoznačně celková atmosféra snímku, která v divákovi vyvolává přesně ty pocity, jež z něj v tu chvíli potřebuje vytěžit (radost, napětí, smutek i vztek) a jako jeden příklad za všechny musím jednoznačně vyzdvihnout závěrečnou hřbitovní scénu, jejíž emoční gradace mě pokaždé dočista odrovná. Ruku v ruce pak následuje (nebo vlastně předchází) flashbacková scéna v Brumbálově myslánce zachycující soudní řízení s Bartym Skrkem Jr. Takovou husinu mívám málokdy. Zároveň musím před Newellem smeknout, s jakou obratností si poradil se všemi těmi akčními a masovými scénami, jejichž počet a nároky na vizuální efekty jsou napříč sérií asi nejnáročnější. Ať už mluvíme o souboji s drakem, vodním dobrodružství s Jezerními lidmi či úvodním mistrovství světa ve Famfrpálu. Tohle všechno jsou plusy, díky nimž u mě Ohnivý pohár postupně stoupl. Bohužel to však v mých očích nemůže plně vykoupit všechna ta negativa, která ho stále táhnou dolů. V čele jejich výčtu nestojí nikdo jiný než sám ředitel Bradavic Albus Brumbál. Protože se jedná o moji nejoblíbenější postavu napříč filmovým vesmírem, jsem na jakékoliv debaty o něm velmi citlivý a Ohnivý pohár mi bohužel v tomto směru hází klacky pod nohy ze všech nejvíce. Patřím do toho tábora, jenž preferuje hravější a dynamičtější verzi Brumbála Michaela Gambona před možná věrnějším, ale nepříliš výrazným ztvárněním Richarda Harrise. Ovšem tady se režisér i herec opravdu netrefili. Onen slavný meme, kdy se Brumbál Harryho ,,klidným hlasem" ptá, zda své jméno vhodil do Poháru, a minimálně na filmovém plátně ho při tom málem uškrtí, zná dnes už v podstatě každý. A zhruba takhle působí Brumbál v průběhu celého snímku. Je nerudný, protivný, věčně zamračený a působí, jako by celý rok v Bradavicích bral jako nutnou povinnost, kterou si musí takhle na stará kolena ještě odkroutit, než bude mít konečně klid. Ale co je hlavní, jde z něj strach. Strach na cokoliv se ho zeptat nebo ho požádat o radu, což se u hlavního mentora a Harryho otcovské postavy opravdu nehodí. Vůbec proto nemůžu některým fanouškům vyčítat, že ,,tohoto" Albuse Brumbála nemají rádi, nicméně pořád nemůžeme zapomenout na jeho geniálně hravě podané ztvárnění ve třetím díle a především pak v šestém, kde se za mě přiblížil knižnímu vzoru ještě více než Harrisova verze. Dále tu máme poměrně hrubé škrtání a prostřih jednotlivými scénami, což opět nemůžeme natolik vyčítat u adaptace takhle tlusté bichle, ovšem v tomhle případě vypadá film v porovnání s knihou opravdu zbytečně uspěchaný a hodně scén je do něj zařazeno jenom proto, aby tam prostě ,,taky byly", zatímco spousta poutavějších a často i důležitějších momentů pro pozdější příběh a celkovou návaznost tam zcela chybí. Nejvíce utrpěl asi třetí úkol Turnaje tří kouzelníků v bludišti, který vynechal snad všechny (a mnohem zajímavější) překážky z knihy a namísto nich se spokojil s nepředvídatelnými kroutícími se stěnami a fukarem z Mountfieldu. Znovu musím odkázat na Fénixův řád, jenž zpracovával obsahově ještě náročnější předlohu, a přesto z tohoto souboje vychází značně lépe. Na závěr musím s trochou nadsázky vypíchnout jako takový třetí hlavní pilíř negativ účesy většiny hlavních postav. V době natáčení bylo prý moderní nosit delší vlasy, ale zatímco Harry tuhle proměnu snáší ještě docela dobře, u zrzounů Weasleyových jejich mikáda vypadají opravdu příšerně. Ale... to už je otázka vkusu. Celkově tedy musím Ohnivý pohár zhodnotit jako velmi kvalitní a atmosférický snímek, jenž by skvěle obstál sám o sobě, ale sráží ho dolů existence značně propracovanější a celistvější předlohy, jejímž kvalitám se v tomto případě zkrátka nedokázal vyrovnat.