mcb

Dvanáct rozhněvaných rodičů podle Hřebejka a Jarchovského si zaslouží jak odsuzující ohlasy, tak i ty pochvalné. Stoprocentní příklon k vykonstruovanému dobovému příběhu na jednu stranu slouží k rozehrání divácky vděčné totalitní podívané ve smyslu „takhle to doopravdy bylo“, na tu druhou zavání příliš vykalkulovaným útokem na diváckou branku. Co dělá z Učitelky jeden z nejpozoruhodnějších snímků Hřebejkovy filmografie od Musíme si pomáhat, však není přitažlivá retro estetika ani výkon Zuzany Mauréry, ale sebevědomá struktura vyprávění.

Moderní festivalový film. Svým chladným minimalistickým stylem možná až příliš připomínající severskou kinematografii, Omerzu nicméně dokázal svému rodinnému dramatu vtisknout pevný svébytný tvar, který jednoznačně vyčnívá nad současnou českou produkcí. Realismus, civilní herecké výkony a, co nejlépe, příběh, který dokáže vydolovat emoce i překvapení.

Bezpečný příspěvek k současnému festivalovému filmu, protože silně evokující něco jako za československé Nové vlny. Ne skutečný skok, spíše malé uznání mezinárodních kvalit, protože Já, Olga Hepnarová skvěle pracuje se současnými artovými trademarky, navrch přidává něco z české provinčnosti. V závěru se z ní stává sice příliš tezovitá obžaloba systému, jinak jde ale o přesvědčivě budované drama v dlouhých záběrech, které za část své uhrančivosti vděčí hypochondřímu výkonu polské herečky Michaliny Olszańské. Taková ozvěna Hanekeho na český způsob, říznutá vizuálem oscarové Idy.

Na pomezí totálního karikaturního braku a trefného popisu české současnosti natočil Petr Václav agonizující drama, které je obtížné sledovat s odstupem. Extrémně vykolejené postavy, jakýsi model průměrné tuzemské vesnice a absurdní šestákové zvraty režisérovi napomáhají ke konstrukci podivného a odpudivého univerza, v němž se mísí společenská výpověď, černý humor a artové drama mezinárodního appealu. Rozhodně rozporuplný film, který po přesvědčivé sociální realitě Cesty ven uhýbá k prvoplánovému extrémismu, díky své nekonformitě a odvaze se nepodřídit všeobecnému uměleckému obrázku je však nejprogresivnější z české filmové produkce roku 2016.

Nejlepší blockbuster roku a zároveň nejvyspělejší marvelovka. Na rozdíl od obdobně laděného Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti přináší hlavně uvěřitelný scénář, který skvěle pracuje s ústředním konfliktem a do osobnostního střetu chytře zakomponovává i spoustu vedlejších postav, čímž si srozumitelně buduje půdu pro další pokračování.

Režijní a herecká jistota se vrací ve strhujícím a zároveň komorním dramatu o nechtěném hrdinství. Čistý filmový zážitek s chytrým nelineárním vyprávěním.

Lingvistický blockbuster o setkání lidstva se sebou samým tváří v tvář mimozemské invazi. Na tomto filmu spolu všechny složky, od přesvědčivé režie mistra Denise Villeneuva přes elektrizující Amy Adams, hudbu a střih až po vyprávění, fungují v těsné symbióze a tvoří komplexní, emocionálně působivý celek. Myšlenkovitě podnětnému filmu se dá sice v druhé polovině vytknout přílišná „hollywoodizace“ komorní povídky Teda Chianga, nicméně zdrcující katarze funguje i tak a graduje do obřích rozměrů. V Příchozích zkrátka jakoby znovu ožíval chytrý hollywoodský mainstream a zároveň to nejlepší z prací Kubricka a Spielberga.

Vrcholné meta-fikční dílo, v němž se proplétá postmoderní umění, teatrální melodrama a brakový příběh pomsty. Druhý film Toma Forda jakoby nepocházel z dnešní doby, ale zároveň do ní přesně zapadal – zatímco velkolepě přepjatý soundtrack odvádí pozornost k velkým emocím a osudové romanci, paralelně konstruované vyprávění ve dvou časových liniích podrývá viděné ironickou hrou s thrillerovým žánrem. Ve zkratce: Noční zvířata jsou podvratně natočená vztahová dekonstrukce, která tematizuje vyprázdněnost nejen života vyšších vrstev, ale i současného umění a marné snaze obojímu přiřadit smysl. Působivý snímek, který nechá diváka v nekonečných pochybnostech ohledně toho, co viděl.

Jediná skutečná filmová událost roku 2016. Nejkomornější film zrozený pro co největší plátno je dalším láskyplným Tarantinovým projektem, tentokrát však oproštěn od mainstreamové líbivosti Hanebných panchartů nebo Nespoutaného Djanga. Osm hrozných jsou neskutečně stísněné tři hodiny a krvavá procházka nejen americkými dějinami, ale dějinami žánrů, v níž se mísí vrcholná dialogová ekvilibristika, kongeniálně obsazené postavy (Samuel L. Jackson, Walton Goggins) a hra s divákovým vědomím. Možná nejlepší tarantinovka vůbec, navíc s přesně zvoleným soundtrackem mistra Morriconeho.

51. MFFKV: Soutěžní sekce v Karlových Varech zpravidla nebývá místem, kde by divák narazil na ty nejlepší filmy, letošní ročník byl alespoň v jednom případě výjimkou. Maďarský snímek Rodinné štěstí, který si následně odnesl také Křišťálový glóbus za nejlepší film, je dokonalou ukázkou toho, jak na malém, omezeném prostoru odvyprávět generační drama, jež se určitým způsobem dotýká základních lidských otázek. Szabolcs Hajdu, režisér ceněných Bílých dlaní nebo Bibliotheque Pascal, ve svém vlastním bytě natočil konverzační drama o střetu dvou rodin, v němž se (ne)příjemně zhlédne snad každý divák, a přitom nesklouzává k lacinému moralizovaní či křečovitě napsaným a over-the-top scénám. Kamera, která se v dlouhých záběrech ladně a úsporně proplouvá okolo nábytku, spíše nechává vyniknout přirozené a povědomé konverzace postav, než aby se utápěla v konvenční struktuře. Díky tomu vyniknou subtilní, ale o to silnější emoce, které ale pozitivně naladí jako přesně zvolená závěrečná píseň.