Příchozí

Jakožto velký znalec Chiangovy působivé předlohy musím s politováním konstatovat, že filmový Arrival zůstal tak trochu ztracen v (heptapodím) překladu. Scénárista Eric Heisserer se snaží příběh obohatit o geopolitickou rovinu, leč svým černobílým viděním světa, v kterém se vyskytuje mírumilovná Amerika a agresivní Rusko/Čína, většinu diváků akorát otráví. Souboji mocností je zde věnováno příliš mnoho prostoru a na adekvátní rozpracování Sapir-Whorfovy hypotézy již tak ve filmu pohříchu nezbylo dostatek místa. Snímek překvapivě doplácí na velmi slabý scénář, kde téměř každý Heissererův pokus o kreativitu končí fiaskem. Arrival jako celek navíc působí chladným, až přímo odtažitým dojmem, takže potenciálně silné scény se vzpomínkami na budoucnost, diváka po emocionální stránce takřka vůbec nezasáhnou. Našla se zde však i světlá místa. Jelikož se podrobně zajímám o kaligrafii, tak mě vyloženě uchvátilo vizuální zpracování heptapodích sémantogramů a jejich tvorbu jsem sledoval se zatajeným dechem, k umocnění čehož dopomohl i mrazivý hudební příspěvek Jóhanna Jóhannssona. Za největší přednost snímku pak považuji jeho samotné poselství, i když Heisserer zde opět neúnavně pokračuje ve významovém překrucování předlohy a s mým závěrem by se možná vůbec neztotožnil: Značně omezený způsob vnímání reality, kterým nahlížíme na svět prostřednictvím časové posloupnosti, nás nutí uvěřit v iluzi svobodné vůle. Když však své vědomí pozvedneme na vyšší úroveň, v které se vše odehrává současně, bude nám naprosto zřejmá předurčenost všech věcí. Tři hvězdy. (18.02.2017)

(1001) No dobře, tak ten jeden hlavní twist si film schovává hezky a za ten ho chválím. Amy Adams nejsem schopna přijmout jako kladnou hrdinku. Jeremy Renner je zcela nevyužitý. Což myslím platí o potenciálu celého filmu. Přála bych si, aby byl scénář/tempo/message mnohem ráznější, strožejší, konkrétnější, nekompromisnější. A doprovázený úplně jinou hudbou, dobrý bože. Pryč se všemi záběry, kdy se Louise probouzí, možná, jenom možná, tam můžou nechat ten úplně poprvé, ale k čemu jsou všechny ostatní? Sama sobě občas říkám, že bych měla hodnotit to, co vidím, a nikoliv to, co bych si já sama na daném místě představovala. A v tomhle případě jsem viděla bezobsažný sled módně estetizovaných záběrů. Ani jeden vztah, prezentovaný na plátně, mi nepřišel uvěřitelný. A už jsem zase negativní jak bič, ach jo, tak já se teď zase vzdálím k filmům, které mi radost přinášejí. (28.03.2017)

Citlivý a přesto velice působivý hard sci-fi snímek. Nečekejte žádnou akci, ale civilnější pohled na příchod "těch tam venku" očima lingvistky, pro kterou je její profese vším. Konstrukce snímku, pointa, styl vyprávění, využití fantastické skladby Maxe Richtera (jen na dvou místech!) a zbytek dotvářen více zvuky, než hudbou, Jóhanna Jóhannssonna. Od první minuty je to pro mě působivá cesta do hlubin mimozemské mysli a pointa je přímo vynikající. Jsem zvědav, zda na druhé/třetí shlédnutí bude film nabízet takovou emocionální destrukci, jako jsem prožil poprvé. Villeneuve se tak ještě před novým Blade Runnerem stává mým novým favoritem. Za zmínku stojí i vynikající kamera - Bradford Young, jeho styl pro symetrii kompozice a klidnou kameru (ta je dneska málo k vidění) film skvěle rámuje. (13.11.2016)

Já se musím odnaučit číst si komenty od svých oblíbených, včetně mistra slova, protože místo toho, abych si v sobě uchovala příjemné vesmírno a tajemno, tak stírám slzy, které mi vytryskly. Takže po tajemnu černá díra, kdy se ještě dalších deset minut chechtám a zkouším navázat kontakt se svými myšlenkami těsně po projekci. Tedy ... nejsem odborník ani na jazyky (i když ...) a ani na kvantovou fyziku, ale pravděpodobná budoucnost, kdy nás navštíví de Castello s Abbottem, mě docela zaujala. Nepřekvapila mě reakce některých světových mocností, prostě horké hlavy jsou horké hlavy. Po vizuální stránce to byla ohromující podívaná, doprovázena smyslným, hudebním doprovodem, naprosto se hodícím k vesmírnému dramatu. Překvapila mě neokoukaná vize mimozemšťanů a jejich způsob komunikace. Po zvukové stránce naprostá paráda. Na pointě se však někdo hodně vyřádil. Celou dobu žijete v bludu, než vás de Castello vyvede z omylu. Tohle sci-fi přímo volá po další projekci stejně jako Gravitace nebo Interstellar. Tohle já prostě můžu! (01.02.2017)

Smrtící Kontakt. Zkusit prostřednictvím filmového média zprostředkovat našemu chápání se vymykající vnímání prostoru, času, rozměru, relativity či jsoucna se v minulosti pokusili mnozí velikáni stříbrného plátna; od Kubricka přes Mallicka či Zemeckise až po Nolana. Tu více, tu méně úspěšně a někdy vyloženě směšně. Villeneuve se k nim přidává. Rovněž více méně úspěšně. Zkouší to skrze vypiplanou důmyslnou výstavbu (do té míry, že je to zajímavější tím jaká témata to řeší, než příběhem který to vypráví), hmatatelnou podprahovou tenzi a především intimní melancholické osobní linii, která by ráda stavěla na emocích. A v tom je do značné míry problém, jelikož až na samotný závěr je to přes veškerou snahu chladné a odosobněné. Sice stylově chladné a odosobněné, ale s ohledem na jakou notu se to snaží hrát, tak je v tom znatelný rozpor. A byť je to o něčem zcela jiném, tak rychleji než rychle opuštěná lingvistická linie zamrzí, ne že ne. Speciálně když předloha v tomto ohledu zašla mnohem dále (Fermatův princip apod.). SPOILERoidní PS: Dost se divím, že to v tradici zápletku vyzrazujících tuzemských distribučních názvů nemá rádoby dramatický název à la "Vzpomínky na budoucnost" či tak něco... (10.11.2016)