HKstars

Co napsat? Tenhle film mě zaujal už před lety v katalogu HK Flix, ale až teď se mi konečně dostal do ruky. Váhal jsem nad tím, zda si ho mám skutečně pustit. Věděl jsem, že to bude slabé, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jeden z nejlepších kung-fu filmů si může vykoledovat tak otřesné pokračování. Na obranu všech - Fist of Legend 2 je celuloidový kripl, vznikl čistě za účelem komerčního znásilnění jedničky a nikdo z prvního dílu s ním nemá nic společného. Robert Tai, režisér filmů jako Mafie vs. Ninja, má naopak s filmem společného až moc. Produkce, režie, scénář... to je dost hříchů na jednu osobu. Jet Le (ne, to není překlep) v hlavní roli je prý oficiální dvojník Jeta Liho, ale připomíná spíš Donnieho Yena a při pohledu na jeho bojové schopnosti mi nešlo do hlavy, co kdy měl s Jetem společného. No možná to byl double pro nasvěcování scén. Už první scéna vás zarazí do křesel, protože jde o remake finále Fist of Legend, resp. jeho poslední části - Fujita s mečem proti Chen Zhenovi s páskem. S detaily si Robert Tai nedělal starosti, takže ani jeden z představitelů nekopíruje pohyby, všechno je tak třikrát zrychlené (s otřesnými zvukovými efekty, které nemají obdoby NIKDE) a hlavně - odehrává se to úplně jinde. Každý školák ví, že Fist of Legend končí v dojo, jenže Robertu Taiovi se zřejmě víc líbí jakési přístavní molo s kamenitou zdí. Jet Le tu není úplně nešikovný, ale připomíná spíš akrobata (nicméně když už dělá HK spin, potřebuje tak tři střihy ;), jakékoliv pokusy o kopy a údery vypadají neslavně. Je to ale ještě pořád odvar, proti tomu co nás čeká. Nastupuje totiž dějová linie, která si nic nezadá s nejhoršími filmy od Godfrey Hoa. Tai měl na natáčení asi hodně málo času a nedivil bych se, kdyby vyrazil s dvaceti lidmi a třemi kamerami do lesa a každému týmu (kameraman, klapka, skriptka ;) řekl ať jde na jinou stranu, najde nějaký rovný plácek a něco natočí. Ve střižně se to pak dalo dohromady, z čehož vyplývá skutečnost, že jsem neměl šanci cokoliv pochopit. V příběhu se točí revoluce, Dr. Sun Yat Sen, ruský bojovník, který chce s Chen Zhenem změřit své síly a partička gangsterů v čele s Bolo Yeungem (chudák Bolo, že se nechal natlačit do podobného filmu), ale ani jednu linii jsem nedokázal chytit za ocas a sledovat až do konce. A konec naštěstí přijde brzy, jediný klad filmu je jeho střízlivá délka. Jinak ale v osmdesáti minutách uvidíte všechno možné - přímé kopie scén z jedničky, Rusa s neskutečně huňatou čapkou, skupinu ninjů, která se umí proměnit v miniaturní slaměné koule nebo klona Bruce Lee, který si to s Bolem rozdá v souboji na nunčaky (při téhle scéně jsem málem umřel smíchy). Největší problém ale není v tom, že je všechno amatérsky natočené a nedává to smysl. I když to nejsou přehlédnutelné položky, film selhává v tom úplně nejdůležitějším, v tom, kvůli čemu vlastně vznikl. Bojové scény jsou tu alfou a omegou, jenže... krom Jet Leho a toho ruského chudáka tu nikdo neovládá ani základy bojových umění. Hlavní duel filmu (Chen Zhen vs. Rus) se dá ještě (s přimhouřením obou očí a stažením jasu na minimum) jakž takž vydržet, ale všechno ostatní je hrůza. Nijak nepomohlo zrychlení o stovky procent, herci prostě neumí bojová umění. Jejich údery nemají sílu, nejsou správně provedeny a myslím, že kdybych zašel do jakékoliv školy bojových umění mezi začátečníky, vybral bych o třídu lepší bojovníky. To byla na Tchajwanu (kde film s největší pravděpodobností vznikl) až taková krize nebo Tai do filmu obsadil svou rodinu a známé? Chtěl jsem tenhle film nějak vtipně odstřelit, ale nejde to tak lehce jako v případě filmů od Godfreyho. Tady prostě vždycky vykoukne snaha zarýžovat na slavnější předloze a člověk jen bezmocně sleduje jak Tai klesá hlouběji a hlouběji do zetkového bahna. Při skupinovém zhlédnutí se zcela jistě dobře pobavíte (pokud na to máte dobrou náladu), ale při sólo projekci je to (i díky bezpohlavnímu dabingu) depresivní nuda. Berte to na vědomí a vyzývejte tenhle film na souboj jen pokud jste v přesile. ;) 10%

Omílá se to stále dokola na všech fandovských serverech a po zhlédnutí několika jeho filmů to pochopíte taky - Chiu Man-Cheuk nemá štěstí na dobré role. Ač je šikovný, pohledný a umí wushu jako málokdo v branži, nebýt Tsuie Harka, asi by dodnes cvičil někde v rodné čínské kůlně. S Tsuiem se bohužel nedá točit donekonečna a tak po úspěchu filmů jako The Blade nebo Chinese Feast Cheuk upadnul do televizního podprůměru, tím spíš že se po jeho nástupu na stříbrné plátno, začaly točit převážně neakční filmy a on sám nedokázal z průměrných scénářů nic vytěžit (jeho mírně flegmatický herecký projev už jen přibouchnul poslední hřebíček do rakve). Fist Power naštěstí tvoří světlou výjimku z řady jeho propadákových filmů (které zapřičinily mj. to, že mu asi nemůžete "přijít na jméno" ;) a navíc vyčnívají i z hongkongské tvorby roku 2000. Příběh je primitivním odvarem několika hollywoodských filmů, ale s tím si nesmíte dělat hlavu, protože někdy v průběhu filmu by vám ze scenáristových skoků v čase (které šetří spousty dolarů) zřejmě rupla nějaká cévka a už by vám hráli. Po krátké představovačce hlavních hrdinů je jasné, že Charlie (Anthony Wong) je zhrzelý otec, který pro znovuzískání svého potomka ze spárů mafie a penězi oslepené manželky, klidně vyhodí do vzduchu školu plnou dětí. Chiu (Chiu Man-Cheuk) je naproti tomu slušňák s bílým kvádrem, barevným džípem a okouzlujícím úsměvem. Kromě toho je taky specialista na bezpečnost, přeborník v bojových umění (to je tak když máte za matku Cheng Pei-Pei ;), prostě kladný hrdina k pohledání. Oba je spojuje nejen fakt, že Charlie náhodou Cheuka hodí autem do města, když se jeho příteli porouchá auto, ale především Cheukův synovec uvnitř školy, v níž Charlie drží rukojmí. Jeho požadavky jsou jasné - dovezte mi sem syna do sedmi hodin a nikoho nezabiju. Teď už jen stačí srazit se po cestě s Charlieho bratrem a dívkou, s níž se Cheuk měl včera plánovaně seznámit (jeho rodiče mu neustále hledají nějakou vhodnou nevěstu) a mimořádně pestrá trojice může vyrazit zachraňovat Charlieho syna. V patách jim bude rozladěná policie, všehoschopná mafie i nájemní zabijáci... tak hurá do toho. Fist Power byl pro Chiu Man-Cheuka požehnáním z nebes. Režisér Aman Chang si po velkém úspěchu Body Weapon vymohl u producentů poměrně velkou svobodu ve výběru témat a nezapomněl při tom ani na Cheuka. Výsledkem je akční jízda, ve které se zhruba od první třetiny Cheukovy ruce a nohy nezastaví, protože neustále musí zpracovávat přehnaně agresivní nepřátele. Během celého filmu padne k zemi tak 70-80 protivníků, což je i na Hong Kong docela vydařený průměr. Hned v úvodu Cheuk semele ochranku celého mrakodrapu, pak už nastupují drsňáci v kvádrech a na vrcholu mlátičkového řetězce stojí osamělý elegán Jude Poyer (který to všechno dělá jen proto, aby si zakopal s někým dobrým a shrábnul odměnu) a čínský pingpongový wushu tým (s nímž už notně unavenému Cheukovi pomůže vlastní rodina ;). Aman Chang zřejmě věděl, že se slabším scénářem by se rychle dostal do problémů a tak najal specialistu na kaskadérské kousky a automobilové honičky - Bruce Lawa a na choreografii soubojů sehnal wushu experta Ma Yuk Shinga. Cheukovi přemíra akce vyloženě sluší, stejně jako ono bílé sako a Chang se snaží nižší rozpočet kompenzovat efektními podhledy (v akčních scénách opět trochu ztrácí, ale je to rozhodně koukatelnější než v Body Weapon, nemluvě o mnohem lepší choreografii). Co už trochu skřípe jsou gagy a dialogová vata. Changovi se moc líbí hollywoodské akční filmy a tak se snaží nakrást si z nich to lepší, bohužel mu chybí preciznost amerických kolegů a tak většina dramatických i záměrně vtipných pokusů končí někde na půli cesty. Je to docela škoda, protože Cheuk místy opravdu září a není tak těžké (s lepším scénářem a střihem) si ho představit jako nastupující akční hvězdu. Možná, že až se Aman Chang dostane k lepšímu scénáři a nebude platit střihače za počet střihů (málokdy uvidíte v jednom záběru víc než dva, tři pohyby), dopracujeme se k lepším filmům a vyšším hodnocením. Jen aby už nebylo pozdě a Chiu Man-Cheuk nehnil někde v domově důchodců. Fist Power v trochu mlžném oparu naznačuje, že je jedním z nejschopnějších filmových bojovníků, které Hong Kong má. Věčná škoda, že zrovna k téhle sortě se momentálně tamní kinematografie chová trochu macešsky. 60%

Bylo to v roce 1978, kdy už Shaw Brothers začínali mlít z posledního a někoho napadlo dát dohromady ty nejlepší borce, kteří byli ochotní podepsat smlouvu (tehdy ještě o talentované bojovníky nebyla nouze). Tak vzniknul dream team, který nadále nesl jméno podle svého prvního úspěšného filmu - Five Venoms. Philip Kwok, Lu Feng, Wei Pai, Sun Chien, Lo Meng a bonusově i Chiang Sheng. Dneska už tyhle kořeny pamatuje málokdo (to je riziko tvorby "týmových" filmů ;), ale tehdy se na ně stály fronty. Přitom stačila jednoduchá zápletka. Jeden velký učitel na smrtelné posteli (ona je to teda spíš smrtící parní koupel, ale to nebudeme řešit) prozradí svému poslednímu žákovi, že v mládí byl dost neopatrný a naučil pět svých žáků pět smrtících stylů - velerychlý styl stonožky, účinný styl hada, škorpióní styl s důrazem na kopy, akrobatický styl ještěrky a silový styl žáby, s důrazem na obranu. Žádný z těch žáků (kromě jedničky a dvojky) se navzájem nezná, všichni nosili při výcviku masky, ale všem mistr prozradil existenci tajného svitku, který má velkou cenu. Je jisté, že po mistrově smrti se ho budou chtít zmocnit a tak umírající kmet požádá svého posledního žáka, aby je tak nějak srovnal do latě (zatím se moc neřeší, že ten mladík musí nejprve zkombinovat schopnosti všech stylů a najít jejich slabiny, aby ty jedovaté potvory zneškodnil). Čekáte zřejmě, že se všichni sejdou v typickém papundeklovém městě o dvou, třech uličkách (rozpočty holt tenkrát byly nízké) a začnou se navzájem zabíjet, přesně v duchu Chehových filmů. Jenže chyba lávky. Tedy... papundekly tu jsou, ale snímek se většinu tváří spíš jako detektivka (pokud na něj koukáte s anglickým dabingem, kde je řada lapsů, stává se z toho dokonce nevyřešitelná detektivka ;). Had a Stonožka sice zabijí údajného opatrovníka svitku, jenže Škorpion ho najde rychleji. Jediný navíc nosí masku a provokuje všechny ostatní, aby se navzájem pobili. Jenže kdo z nich to může být? Kromě Hada a Stonožky je identita ostatních dlouho tajena a do hry se zapojí i podplácení a nejrůznější podrazy. Mladý student, ústřední postava děje tu funguje jako Sherlock Holmes, ale stejně nezabrání smrti Žáby, který doplatil na svou dobromyslnost. Právě na něm si Chang Cheh vybije krvelačné choutky, když už se neukopávají hlavy, alespoň dojde na mučení (v evropském stylu... Žába doplatí na existenci Železné panny). Je to překvapivé, ale tenhle film se dá doporučit hlavně díky zajímavě vystavěné dějové linii, což je záležitost, kterou u Cheha hledám až na posledním místě. Většina jeho filmů má hodně akčních scén, ale poněkud jednorozměrné hrdiny, u kterých se spoléhá na to, že je hrají důvěrně známí herci. V případě prvního filmu tomu ale tak nebylo a většina z úvodní šestky (Venomové+Chiang Sheng) tu zazářila i po dramatické stránce. To snímek dost odlišuje od té poslední vlny klasických old schoolů, protože zatímco souboje právem zestárly, tenhle netradiční přístup k vyprávění a žánrové osvěžení, to se počítá i dnes. A jinak co se týče akce - všichni se snaží, seč jim síly stačí. Dost možná vás překvapí Sun "Škorpion" Chien. Ne že by v roce 1978 nikdo jiný takhle nekopal (Hwang Jang Lee, Tan Tao Liang), ale rozhodně to nebylo zvykem. Stejně tak potěší "předchanovský" styl hada a ještěrčí akrobacie. Bohužel dobrý pocit z toho všeho vytrvale rozbíjejí typické znaky old schoolů sedmdesátých let. Vyjma hlavních cca deseti postav (některé z nich ke konci záhadně zmizí, např. soudce) stojí např. veškeří oficíři soudního dvora ve většině scén jako vystřižení z kartónu (většina z nich ani nemrká), zvukové efekty jsou příliš "cheesy" (a když to říkám u old schoolu ze sedmdesátých let, tak to něco znamená) a řadu fanoušků zřejmě rozesměje vykradená hudba z Monty Pythonů (Svatý grál). Takže jako obvykle, tohle je na pomezí mezi klasikou pro všechny a hřejivým šálkem kávy pro vyvolené gurmány. Nebudu vám to nutit, ale ani to nevypískám. Je to na vás. 60%

Říkat vám, že je tahle Chowovka šílená by asi bylo zbytečné, ale když na něčem spojí síly radikální křídlo Yuenovic rodiny (Yuen Cheung-Yan a Yuen Shun-Yee... vzpomeňte třeba na Miracle Fighters) a Chow, už to musí mít ty správné grády. Už úvodní titulky fanouškům naznačí, že jedou po správné koleji, wuxiácký styl bondovsky rozšafným titulkům rozhodně sluší. Náš hlavní hrdina patří do elitní jednotky císařského dvora, kterou lze považovat právě za elitu jejího veličenstva. Zatímco jeho kolegové umějí rozpůlit lokomotivu pohledem (díkybohu že tehdy ještě žádné neexistovaly ;), jeho síla je v kreativním duchu, přesně ve stylu hesla "ty máš svaly, já mám čáry". Císař ale evidentně na Mrazíka nekoukal a tak Chowa nechá vyrazit. Někde za humny zatím hlavní záporák, maník bez obličeje kuje svůj ďábelský plán. Hodlá ovládnout Čínu tak, že zlikviduje všechny doktory - čínský lid je náchylný k nemocem a tak bude plně v jeho moci. Svolá proto fiktivní lékařské sympozium. Nejdřív ale musí odklidit z cesty císaře a jeho elitní sebranku, která však jeho ženě a synovi (právě Yuen Cheung-Yan a Yuen Shun-Yee) nesahá ani po kotníky. Jenže je tu ještě Chow a jako obvykle se s ním musí počítat, možná neovládá mistrovské kung-fu, ale konečně dojdou užitku jeho zneuznané vynálezy. Obří magnety a čepice ze které lze udělat vrtulník fungují na protivníky jako svěcená voda a "bezxichťák" odtáhne domů s nepořízenou. Ne že by vás ten děj nějak zajímal, že? U Chowa je to stejně jen podloží pro více či méně povedené vtipy. Nadobro jsem se asi stal fanouškem tohohle pošuka, protože i když tenhle film na některých místech očividně dře (po prvním neúspěchu hlavního záporáka se film "nenápadně" snaží dělat, jako že se nic nestalo a navazuje s další zápletkou, aby ve finále obojí spojil... JAK překvapivé, ale i kdyby, tenhle systém je vždycky necitlivým zásahem do tempa filmu a nejinak je tomu zde), vážně jsem si ho užil a mám z něj opět vyzobaných pár geniálních momentů (scéna s lékařským sympoziem, předávání "Oscarů"), na které se s radostí podívám znovu. Navíc krom Chowovy ukecanosti a Yuenovic šíleností tu opět hrají pěkné děvy a zvrací se tu všehovšudy jen jednou. To už je slušná pozvánka, nemyslíte? Stephen je prostě k nezastavení a navíc si užijete i pár vcelku hezkých drátovaček a akčních scén (opravdu fajnová je představovačka Chowových kolegů-agentů), je skoro škoda, že se tyhle dva tvůrčí týmy potkaly až na konci 90. let, tahle kombinace totiž opravdu funguje v zajímavých rovinách. Ale lepší jednou, než nikdy, tak to nepropásněte. 70%

Znáte je. Viděli jste jich desítky. Americké filmy o partě loserů, kterou vede přísný velitel skrz vojenský výcvik - za každý nařízený klik navíc se dočká nějakého podrazu od hlavních hrdinů, kteří nejsou tak špatní jak se zdá, jenom je ta vojna slušně řečeno štve. V pravý okamžik si ale uvědomí, že Amerika (v tomhle případě tedy Tchajwan ;) by bez nich nepřežila, takže se s velitelem spřátelí, se štěstím vyvedou nějakou úspěšnou misi a hurá je tu happyend... Forever Friends se drží téhle prosté dějové kostry jako klíště, když nám představí čtveřici vykutálených přátel, jenž spolu s celou jednotkou čelí buzeraci od nového, možná až příliš mladého kapitána. Ten má za úkol sestavit speciální jednotku jako součást bojových manévrů, které se konají v době čínsko-tchajwanské krize. Čína je na malou sousední zemičku patřičně nabroušená a tak se v Tchajwanu konají velká vojenská cvičení, která mají dokázat, že David se Goliáše nebojí. Nebo něco v tom smyslu. Důležité je, že v narychlo sestavené jednotce jsou samí flákači a zašívkové, takže to kapitán se svými drsnými metodami oddělování zrna od plev nebude mít vůbec jednoduché, zvlášť když ho vojáci pomocí voodoo proklejí (díky několika nešťastným náhodám je to nakonec nečekaně účinné ;). Tyhle drobnosti ale nijak neodvádějí pozornost od hlavního průšvihu celého snímku. Už v prvních vteřinách, kdy nám jeden z vojáků voice-overem polopatě vysvětluje co a jak, je většině osazenstva před televizí jasný každý další metr celuloidu. Mladíci v čele s Takeshim Kaneshirem se zázračně napraví, stihnou si vyřešit i své pohnuté osudy (Kaneshiro se po letech vrátí k rodině) a víceméně omylem zvítězí v manévrech modrých proti červeným. No ale budiž, z téhle zbraně se už sice jednou střílelo, ale to neznamená, že by nemohla znovu zabíjet. Režisér Chu Yin-Ping bohužel láduje pouze slepé patrony. Od člověka zodpovědného za Shaolin Popeye I a II (raději to nechtějte vidět, já viděl trailery a doteď se z toho třesu) zjevně nelze čekat zázraky, můžeme být vděční za jakoukoliv okatou vykrádačku (Yin-Ping se neomezuje jen na použití hollywoodských situací a klišé, bezostyšně krade i hudbu), protože kdykoliv Yin-Ping vymyslí něco sám od sebe, je to spíš k pláči. Je smutné pozorovat, jak nedokáže prodat divácky atraktivní situace (manévry jsou úplně zabité, je jim věnováno sotva pět minut), pere se s průměrným scénářem (dělá mu problémy i samotné provedení dialogů, viz scéna na železničním přejezdu, kdy se skupinka modrých doslova vykecá ze zajetí. Mělo by to být humorné, ale je to spíš útrpné) a ani na chviličku nedokáže vymáčknout z látky kýženou atmosféru, i když se někteří herci (Takeshi Kaneshiro, ale hlavně Nick Cheung) docela snaží. Forever Friends byl odsouzen k neúspěchu už když ho někdo sepsal, ale převedením z papíru na celuloid se dá vykřesat z písmenek mnohem víc než by se mohlo zdát. Yin-Ping tímhle záchranářským darem nevládne, když se rozdávaly profese, nebyl zvolen doktorem, spíš hrobníkem. Pak se nelze divit jak tahle poloagitka, polokomedie dopadla. Takže do pozoru a čelem vzad, tady opravdu není nic k vidění! 30%

Čínské vládě se ztratila největší cennost ze všech, lebka vzácné kostry dinosaura, bez které není pravěká potvora kompletní, takže se s ní velmoc nemůže chlubit na výstavách. Ani superagent Yee (Yu RongGuang v roztomilém cameu) nedokázal zabránit krádeži, kterou zosnoval tajemný muž se zlatou zbraní (ta prostřelí úplně cokoliv). Tajné službě docházejí lidé, takže sáhne do rezerv, pro melancholického řezníka, který před deseti lety složil přijímačky s rozporuplným výsledkem. Je mistr v zacházení s nožem, ale jinak je úplně nevypočítatelný. Ling (Stephen Chow) svým chováním zamotá hlavu jak svému šéfovi, tak hlavnímu záporákovi a to z jednoduchého důvodu - jde o jednu a tutéž osobu (to není žádný spoiler, divák se to dozví hned zkraje). Na supertajnou misi je k Lingovi přidělena agentka Siu Kam (Anita Yuen), která ho má při nejbližší možné příležitosti zabít. Jenže Ling je při své bezbřehé nešikovnosti natolik okouzlující, že se do něj chladnokrevná vražedkyně (po několika neúspěšných pokusech o jeho zabití) zoufale zamiluje. Zápletka je přesně tak trestuhodná, jak ji vidíte v předchozím odstavci, ale nemá cenu nad tím mudrovat, jednak jsme si na to u Chowovek zvykli, druhak ani bondovky se s dějem příliš nepáraly, důležitý byl vždycky hlavní hrdina, záporák a vypečené hlášky (přesně v tomhle pořadí). From Beijing with Love ale skřípe ve všech těchto klíčových prvcích. Úvodní parodie bondovských uměleckých titulků funguje skvěle, stejně jako seznámení s tajnou službou (Law Kar-Ying jako čínský Q, vymýšlející baterku, která svítí jenom za světla, má rozhodně svoje kouzlo), jenže po nástupu do terénu začne gagů ubývat a Stephen Chow tentokrát celý film odehrává jakoby napumpovaný sedativy. Nemá v sobě ten správný "drajv", který by podržel rozpačité situace, popř. vygeneroval nějakou chemii mezi ním a Anitou Yuen (té to docela sekne). Naučil jsem se nebýt na "chowovky" příliš tvrdý, ale tahle je přes řadu vizuálních nápadů (oblek hlavního záporáka á la Robocop) tím nejslabším, co jsem zatím od hongkongského krále komiků viděl. Jenom prázdná skořápka s lákavým názvem a obalem, ve které se zapomnělo na dobré gagy i akční scény. Film vám doslova proteče mezi prsty, aniž by využil byť jen desetinu potenciálu. Chow v roce 1994 natočil pět filmů a tenhle odehrál i odrežíroval tak na půl plynu (vážně si nedělám srandu, na dobrý vtip nečekáte minuty, ale desítky minut). Ne že by tu nebylo dost pokusů o přímý útok na divákovu bránici, ale snímek nedrží pohromadě a chybí tu momenty, které se vám vryjí šest stop pod kůži. Hardcore fanoušci hongkongského Jima Carreyho při sledování nudou neumřou, takže kdo chce kam, pomožme mu tam, po běžném divákovi asijské produkce ovšem podobnou osmdesátiminutovou oběť vyžadovat nemohu. Pokud byste na From Beijing with Love narazil po Shaolin Soccerovi, zřejmě nepochopíte, že obojí je dílem stejného tvůrce. Věřte ale, že Stephen Chow umí hrát mnohem vyšší ligu, takže s tímhle "zakopnutím" neztrácejte čas. Znáte to - co oko nevidí, duši nebolí. 40%

Být bohem vaření (nehledejte v tom dvojsmysly, vážně jde "jen" o jídlo) není žádná sranda. Musíte umět vyrobit tu nejlahodnější krmi, udělat pořádnou show a ještě přitom zpeskovat konkurenci. Proto je pro Stephena Chowa jednodušší všechno připravit předem a sehrát to "pro diváky". Jeho kuchařské schopnosti ve skutečnosti nestojí za nic, spolupracovníci ho nenávidějí a podvody jsou u něj, ve spolupráci s mafiánským bossem (klasika pro Ng Man Tata), na denním pořádku. Jenže to už dlouho nepotrvá. Jeho mafiánský kolega mu podstrčí absolventa Čínské kuchařské akademie a ten hongkongskou hvězdu rychle usvědčí z neschopnosti. Následuje pád až na dno, až k žebrání o jídlo na čínském tržišti. Tam Stephen potká ohyzdku Karen Mok, která drží pod krkem místní gangstery a ještě umí skvěle vařit. Takže Stephen dostane najíst a za odměnu se v kritické situaci mimoděk vytasí s geniálním nápadem. Spojit dva recepty konkurenčních gangů pouličních kuchařů, aby tak mohly vzniknout chcací kreveto-vepřové kuličky, které jsou křehké i elastické (dá se s nimi hrát pinčes), chutné a vždy čerstvé. Nový výrobek slaví úspěch, když je náhodně objeven bandou pacientů místní nemocnice. Chow a jeho parta se tak rychle dostává zpátky na vrchol, ale komerční úspěch mu zpátky k titulu Boha vaření nepomůže. Odjíždí do Číny, aby tu našel onu slavnou akademii a vyzval na souboj svého bývalého poskoka. Ááno... tentokrát to vypadá setsakra originálně, co? A to ani nemusíte být fanoušci Prima vařečky. Takže raději pomineme existenci Harkova Chinese Feast (o dva roky před God of Cookery), abychom si nekazili chuť, že? Ale vlastně je všechno v pořádku, vždyť Stephen Chow potřebuje co nejvíc materiálu, ze kterého by si mohl dělat legraci. A tady se objevuje spousta terčů, včetně vděčného Shaolinského kláštera (který je ve skutečnosti i ideální školou pro kuchaře). Musím se přiznat, že jsem God of Cookery po prvním zhlédnutí považoval za další Stephenovu "splácaninu" (pro někoho to může být i kompliment), ale s mírným odstupem musím uznat, že ten film má nepopsatelné kouzlo a jeho drzost v navazování jednotlivých gagů na sebe je až nevídaná. Navíc se tu objevuje řada Chowových dvorních herců, v malých, avšak dokonale účinných roličkách. Dodnes se sice nesměji gagům, ve kterých má větší či menší roli Karen Mok... ne kvůli ní samotné, ale její postava je typickým Chowovým archetypem - nadměrně vyvinuté/křivé zuby, spousta make-upu při snaze zaujmout apod. Tenhle přísně čínský humor je pro mě pořád ještě příliš daleko (při Chowově knockoutu školačky, která mu přichází blahopřát k otevření nové restaurace, jsem se ale mlátil smíchy ještě minutu poté). Právě proto je pro mě většina Chowovek jen sledem lepších a horších gagů. Možná je to zabedněnou evropskou povahou a lpěním na příběhu, který alespoň pět minut dává smysl (ale co chcete od žánru "nonsense komedií"? ;) a touze po vyvážených vtipech, ale krom Shaolin Soccera zůstaly všechny mé požadavky (možná až moc přísné), které jsem na Chowovky kladl, nevyslyšeny. Některé z před-soccerovských filmů byly víc než solidním kompromisem (Fight Back to School) a řadí se k nim i Kung-Fu Hustle, ale... pořád to nebylo ono. Chtěl jsem toho vážně příliš? Čert ví, každopádně na sobě po God of Cookery pozoruji, že čím víc se k tomu filmu vracím, tím víc mě baví (a nejde jen o pár "vyvolených" scén, člověk se naučí ocenit i drobné detaily napříč celým filmem). Je tohle "ono"? Povedlo se Chowovi konečně uchvátit i moje skrz naskrz okoralé a náročné srdce filmového soudce, který pálkuje filmy stejně nemilosrdně jako Chowova postava peskuje v úvodu nebohé kuchaře? Nejsem si sakra vůbec jistý, ale... fakt se mi to docela líbilo. Vzhledem k tématice filmu je to ironií, ale prostě tomu musíte přijít na chuť. Možná jsem konečně po deseti (plus mínus) filmech pochopil, v čem tkví Chowova genialita, nad kterou sténají miliony Asiatů. Nebo prostě Stephen zas jednou natočil vynikající film. Tak či onak... opatrná, ale hodně zamilovaná sedmdesátka. Ochutnejte sami. 70%

Tak jako u Handsome Siblings už jsem se dlouho nezasmál. Hodně dlouho. Děj se rozjíždí jako "standardní" Siu-Tungovská wuxia - do malého chrámu vpadnou krvežízniví piráti, aby byli v okamžiku rozmetáni a napůl sežráni klanem Nedotknutelných záporáků. Jenže zrovna když frekvence poletujících končetin a orgánu dosahuje vrcholu, objeví se Superbojovnice s jakýmsi průkazem spravedlnosti a hodlá všechny upéct na troud. To už ale přichází její manžel, další superbojovník, aby ji v tom zabránil a na místě se s ní rozvedl... nesnaží se nám tu náhodou někdo něco naznačit? ;) To si pište, že jo a ten někdo je Eric Tsang (Aces Go Places), který pojal velmi oblíbený žánr víc než svérázně a překlopil ho do naprosto šílené parodie. Příběh který to celé drží pohromadě je jako obvykle trestuhodně jednoduchý - Andy Lau hraje Fishyho, kterého vychovali Nedotknutelní, aby vyhrál největší turnaj bojových umění, tj. získal průkaz spravedlnosti a ochránil je před eliminací. Do turnaje však vyšle zástupce i Fishyho matka (o které on neví, že je jeho matka), přičemž se jedná o její adoptovanou dceru (Brigitte Lin), která je však pro potřeby turnaje maskována jako muž. Fishy se do ní samozřejmě zamiluje a odtud dál už to začíná být komplikované, protože na scénu přicházejí plastické operace, sex s koněm a další nezbytnosti, které z vaší bránice vyrazí maximum. Eric Tsang se nezastaví před žádným tabu a kdo má trochu obšancovaný tenhle žánr (např. trilogie Swordsman nebo Evil Cult Master) ten se takřka nepřestane smát, protože Andy Lau je rozený komik, kterému navíc přihrávají esa jako Ng Man Tat (Shaolin Soccer) nebo Richard Ng. O něco hůř na tom budou příznivci klasické akce, v Handsome Siblings najdete jen rotace vysoko nad zemí, obouručnou kombinaci plamenomet-ledničkomet, popř. nějaké to trhání věcí na kusy (ať už se jedná o lidi, domy, nebo hektary látky). Opět musím pochválit za originalitu (měl bych něco jmenovat? úder kapkou vody, tvar ringu, neuvěřitelnou úvodní bojovou sekvenci) i ty střípky choreo, tentokrát ovšem ne Ching Siu-Tunga, ale Philipa Kwoka (dělal choreografii např. u Bratrstva vlků). Jeho styl je se Siu-Tungovým snadno zaměnitelný, ale to jen dokazuje, že na začátku devadesátých let natáčeli podobně trhlé filmy všichni. Eric Tsang ale pochopil, že podobné za vlasy přitažené akční scény lze dotáhnout ad absurdum a ještě je napěchovat konverzačním humorem. Občas si sice budete připadat jako ve stodvacátém díle Esmeraldy (postav je hodně a některé se mění přímo před očima, intriky jsou tu na denním pořádku), ale sitcomové tempo vám vždycky naznačí, kudy vede cesta. Brzy pochopíte, že nemá cenu se pozastavovat nad ničím, tedy pokud z tohohle filmu chcete vyjít živí. Takže odhoďte mozek, předsudky i zbraně a pojďte se bavit, tenhle snímek je totiž nejlepším zabijákem špatné nálady, kterého můžete potkat. 70%

První větší film Sammo Hunga se na můj stůl dostal víceméně náhodou, ale protože tvoří kapitolu nejen v životě Samma, ale i jeho spolužáků z opery, byl jsem docela zvědav a nenechal jsem se odradit ani divokým anglickým poutákem "Here Comes the Unbreakable China Doll Who Gives You the Licking of Your Life!". Obhroublost této věty budiž varováním pro mé následovníky, protože sledování Hapkida je o život! Těžko věřit, že mezi "tímhle" a např. Drunken Masterem je pouhých šest let mezera, až uvidíte režiséra Huang Fenga v akci, odpustíte Brucovkám jakoukoliv chybu, Hapkido vás bude šokovat na každém kroku - v duelech se bojovníci míjejí doslova o metry (zvuk to jistí ;), reverz je tu na denním pořádku a kopie, kterou jsem měl dispozici byla asi stažena z hodně omakaného filmového pásu, protože místy chybí celé vteřiny a některé střihy si tak o kontinuitě mohou nechat jenom zdát. Děj Hapkida je jednoduchý - tři čínští studenti se v době japonské okupace vracejí z korejských končin, aby si doma v Číně otevřeli školu Hapkida. Naráží však na zlé Japonce z konkurenční školy karate a stačí pár dobrých skutků, aby se jim stali trnem v oku. Je docela příjemné, že scénář se nezatěžuje podrobnostmi a jakýkoliv náznak dialogu rázně dusí ránou do břicha. Dusit se však budete i vy, protože jediný, kdo tu bojuje ve jménu Hapkida je Whang In-Sik (už tenkrát mu to zatraceně dobře kopalo), ostatní kolem sebe spíš máchají rukama (platí pro všechny tři hlavní hrdiny - Angelu Mao, Cartera Wonga i Sammo Hunga, který tíhu své role příliš neunesl... i když s ohledem na celkové kvality snímku se v hromadných bitkách alespoň trochu orientuje), přičemž většinou podlehnou japonské přesile... smutné. Akčních scén je tedy dost, ale eleganci a techniky byste v nich hledali marně (i když ke konci se alespoň objeví spásonosná brutalita ;). Nechci Hapkido urážet, ale je to zkrátka old-school nejtvrdšího zrna s vykulenými hereckými výkony, neatraktivní a pomalou (místy opravdu pppooommmaaalllooouuu) choreografií. K tomu se ještě přidávají špatné anglické titulky a chybějící záběry, takže je jasné, že před Sammem vás budu tentokrát výjimečně varovat. Hapkido není tak špatné, abyste se u něj svíjeli v křečích smíchu, ani není tak dobré, aby se jeho chyby daly omluvit dobou vzniku. Jediné čím zaimponuje je odvaha, s níž se snímek vrhá do náročných skupinových bitek (jeden vs. hodně) a také raritní přehlídka tehdy ještě neznámých mladíků slavných jmen (Jackie Chan, Yuen Biao, Lam Ching-Ying, Corey Yuen). Pokud ale neumíráte touhou poznat dvacetiletého Lam Ching-Yinga, vyhněte se tomuhle dílu obloukem. 40%

Dante Lam je smažka, pohybující se na hongkongské filmové scéně formou sinusové křivky. Vždycky natočí nějakou pecku (Beast Cops, Hit Team), aby to pak proložil hrůzou kardinálních rozměrů (Twins Effect). A navíc kamarádí s Gordonem Chanem a to už je vražedná kombinace. ;) Ale dosti humoru, v Hong Kongu konečně vyšel Heat Team, pokračování Hit Teamu a mě velice zajímalo, v jaké části sinusovky se právě Dante nachází. Hned z úvodu můžeme prozradit, že se o žádné pokračování nejedná a název Heat Team neznamená, že sledujeme ultranabušenou jednotku typanů, ale je tu vtipně proto, že na policejní stanici, kde se film odehrává se rozbila klimatizace. Je léto, venku je šestatřicet a v budově je pekelné horko. A nebude to lepší, protože ke sboru právě nastoupil playboy K.C. (Eason Chan) a ostřílený, nicméně před ženami trochu stydlivý Y.T. (Aaron Kwok). Oběma velí mírně pomatený šéf, který je posedlý povýšením a rád překvapuje své kolegy na nejrůznějších místech (třeba když se Aaron s Easonem chtějí na zkoušku políbit, ale... to už jsem možná prozradil hodně ;)). Nelekejte se, tenhle úlet patří jen do souboru Danteho slabších gagů, jinak je K.C. výhradně na holky a dovede sbalit i jeho přímou nadřízenou To, která měla před svatbou s kompostovým magnátem. O to všechno sice vůbec nejde, protože hlavním cílem je profesionální kasař Ken, mající zálusk na ultradrahý diamantový náramek (a podaří se mu ho ukrást, když v explozivní sekvenci vytáhne na policii s těžkými zbraněmi... od M-60 až po bazuku) a jeho pohledná asistentka, kterou se velmi neobratně snaží sbalit Y.T. Heat Team se naprosto neomylně po celou dobu koupe v žánru buddy-komedie a dokonce bych řekl, že Dante šel ještě o kousek dál a jeho snímek by se dal označit jako hongkongská verze Bayových Mizerů. Tedy až na to, že Mizerové jsou mnohem lepší. Vysokou laťku tu drží především herci, Eason Chan dokazuje, že pokud ho někdo umí obsadit, má co předvést a umí lidi pobavit, Aaron Kwok už je trochu slabší, tím spíš, že mu Lam nedává příliš šanci zazářit v akčních scénách (těch tu pár je, ale film na nich nestojí a nejsou ani nikterak oslnivé. Mají dobré nápady (paintballová přestřelka o vedoucí pozici v týmu), ale technicky by to chtělo přitlačit). Málokterý film předvádí slabiny režiséra v tak širokém měřítku jako Heat Team. Dante si evidentně oblíbil steadicam a čočky s dlouhým ohniskem, což v úvodu filmu působí "cool", ale steadicamové "úcuky" po každém druhém střihu začnou působit poněkud omšele, o čočkách nemluvě (naštěstí je Dantemu v půlce filmu někdo zabavil ;), mnohem větší problém jsem však měl s komediální stránkou filmu. K dispozici byl dobrý materiál obsahově, ale podání pokulhává. Dante se neobtěžuje gag podpořit vhodnou hudbou, slovo gradace je mu úplně cizí (to platí i o vývoji děje... snímek sice má finále, ale to přijde jaksi mimochodem a všichni se tam postřílí naprosto laxně ;) a sami víte, že vtip může být jakkoliv dobrý, ale musí se umět vyprávět. Kwok i Chan sice ždímou esa z rukávů jako diví, ale i herecký výkon má určité hranice, myslím, že režisér mající zkušenost s komediálním žánrem by naše bránice prohnal mnohem lépe. Dantemu se ale příliš nedaří ani na jeho domácím akčním poli. Pokud jde o duely muže proti muži, s rozvážným taktizováním, nemá konkurenci, ale při rychlopalbě na dálnici už si není tak jistý v kramflecích a jakkoliv má deset steadicamů, zvolené úhly působí skoro až televizně. Nejsou to až tak obrovské prohřešky jak by se mohlo z textu zdát, ale Danteho neohrabanost vám nedovolí se do příběhu nebo postav zažrat. Nikdo tu nechce vývoj postav (i ten je nulový, protože na konci se k sobě oba hrdinové mají skoro stejně jako na začátku, tedy s tím rozdílem, že KC má v zadku o půl kila víc olova ;), ale během těch devadesáti minut byste k nim měli cítit alespoň sympatie (nebo nenávist, každá emoce je dobrá), ke K.C.mu a Y.T.mu nepocítíte nic. Jsou jen další z nekonečné řady hrdinů, kteří vás přišli na chvíli pobavit. Nijak nevyčnívají a tak z vaší mysli ulétnou stejně rychle jako pára nad hrncem. Škoda, i když pro Danteho to není zdaleka spodní hrana sinusoidy. Teď se chystám na jeho Jiang Hu z roku 2000 a když se to povede, tak možná i Love on the Rocks s Donniem Yenem. Modlete se za mě. 50%