HKstars

Akční komedie Sammo Hunga jsou kořením osmdesátých let, něčím, kvůli čemu se vyplatí prohledávat e-shopy a nakupovat i dost exoticky pojmenované tituly. Slickers vs. Killers z téhle kategorie vybočuje nejen rokem vzniku (1991), ale i stylem. Akce je tu překvapivě málo (resp. je jí dost, ale většina se odehrává v naprosté temnotě... osudně špatný nápad ;) a humor se soutředí víc na konverzační uragán. Samozřejmě je tu i tradiční nálož hongkongsky ujetých vtipů a Lam Ching-Ying nosí opravdu HODNĚ ujetou kšiltovku, ale... všechno je tu tak nějak jiné. Hlavním hrdinou filmu je Success Hung, úspěšný prodavač telefonů, který se neustále dostává do neuvěřitelných situací. Jednoho dne se mu tak tak podaří utéct dvojici vrahů (Jacky Cheung, Lam Ching-Ying), ale jeho žena, mimochodem policistka, mu odmítá věřit. Za dvacet let manželství už má Hungových blábolů dost a její kolega Ai (Ngai Sing, tenhle film je plný hvězd, pro Singa to však byla jedna z prvních rolí) ho nijak nepodporuje, protože tajně po šéfce pokukuje a Hung mu stojí v cestě. Hung prožívá peklo i v práci, když musí čelit ambiciózní kolegyni (oba prodávají mobilní telefony, tedy pokud se ty krámy o velikosti cihly dají tak nazvat... komu se ale v Česku zdálo v roce 1991 o mobilu... Asiati jsou ve všem první ;). Není divu, že své bolístky si léčí u pohledné psycholožky. Mít takhle po ruce tři ženské se nevyplatí, zvlášť při Hungově smůle. Vrah kterému jen tak tak unikl, je totiž duševně nestabilní a vyhledá psycholožku zrovna ve chvíli, kdy je u ní Hung na pravidelném sezení (ve chvíli, kdy se Lam Ching-Ying do návštěvní knihy "podepíše" obrázkem netopýra, pochopíte, že hongkongská komika je bez hranic). A tady začíná standardní kolotoč, roztočený do ďábelských obrátek. Hung spolu s psycholožkou utíká z ordinace a cestou omylem srazí svojí kolegyni z práce. Zbytek už je historie, která se jen těžko vysvětluje na policejní stanici, když výslech vede vaše vlastní manželka. Hungův očistec ale začíná až ve chvíli, kdy se všichni přesunou do domku pro ochranu svědků. Hungova manželka je naštvaná, takže není slepá k Aiovu svádění, psycholožka je zase naštvaná na Aie, že si jí nevšímá a Hung jako obvykle neví, která bije. Sammo Hung se celkem odvážně pustil do neokoukaného žánrového posunu, který však ocení jen málokdo. Není zvykem v hongkongském filmu spoléhat na dialogy a herecké výkony a nelze říct, že by to Sammovi vždycky vyšlo (Cheungova zpověď proti zrcadlu nebo přehrávání mafiánského bosse jsou hodně mimo), v jiných pasážích vás ale herci postupnou gradací dotlačí do děje, ať chcete nebo ne. A občas to jde jen těžko, protože dialogy umí být nepříjemně šroubované a v místech, kde není po akčních scénách ani vidu, ani slechu, si začnete uvědomovat, proč se v hongkongských filmech příliš nemluví. Ultimátní problém je v tom, že ani jednu hádku ve filmu nemůžete brát vážně, Hung vám to svým pojetím a přehráním celé situace ad absurdum zkrátka nedovolí. Jenže tyhle hádky "naoko" mají vážné důsledky a když se konečně provalí, kdo je největším šmejdem, přijde vám to hodně vynucené a kostrbaté, ať už jde o souboj v přízemí nebo v prvním patře. Slickers vs. Killers jsou zkrátka jiným filmem než byste čekali. Minimum akce a poněkud sofistikovanější humor než bývá v kraji zvykem. Buďte na to připraveni a ušetříte si zbytečné zklamání. Nezapřu, že jsem se občas smál na celé kolo, ale také jsem často koukal na hodinky. Rád si vychutnám malý experiment, ale tady to mezi jednotlivými žánrovými vsuvkami příliš skřípe. 60%

Corey Yuen má poslední dobou proklatou formu a ještě předtím než si do Francie odskočil natočit Transportera, pokusil se natočit vlastní verzi Charlieho andílků. Pěkně po hongkongsku roztočil karty a úmyslnou přeslazenost amerického originálu nahradil vizáží nezdravě akčního technothrilleru. A obsadil Hsu Chi, Vicki Zhao a Karen Mok. S takovým triem je úspěch zaručen... Hlavními hrdinkami hitmanovského příběhu jsou dvě sestry - Lynn (Hsu Chi) a Sue (Vicki Zhao), které se rozhodli pro dráhu nájemných zabijáků. Jak u nás ve škole říkali, tenhle předmět je povinně dobrovolný. Otec obou dívek totiž vyvinul pro policejní složky speciální satelit, který nahlédne do každého zákoutí a může nahradit všechny bezpečnostní kamery. To se samozřejmě nelíbilo nelítostným podnikatelům a s tatínkem byl brzy konec. A znáte to, po jedné dobře vykonané krevní mstě, se vám řemeslo zalíbí a tak si holky vydělávají trochu netradičně - kradou data a likvidují gangstery.Lynn je ta akčnější, která vždy mačká spoušť, zatímco Sue ji pomáhá (díky počítačům a otcovu vynálezu, který odkryje každou pokličku) ze zálohy. Tahle konfigurace se však brzy stane minulostí, Lynn se neplánovaně zamiluje a Sue, ve snaze ukázat své starší sestře, že taky není žádné ořezávátko, se dostane do pořádných potíží. A to je ještě k tomu oběma na stopě zručná inspektorka Hong (Karen Mok), vyšetřující jejich poslední řádění. Zkrátka jak už bylo řečeno, karty létají po stole ďábelskou rychlostí a poměrně hutná stopáž (110 minut) se neúprosně krátí. Kdo nakonec přežije a co kuje zadumaný Yasuaki Kurata pohybující se tajemně po place? Odpovědi přicházejí záhy, když Coreymu pípnou hodinky a v posledních dvaceti minutách, nesoucích se ve znamení infiltrace do SHH (Sídlo Hlavních Hajzlů), si všichni vyberou svůj díl slávy. Karen Mok nakope pár záporáckých zadků a Vicki Zhao si to rozdá s veteránem Kuratou v samurajském freestyleu. Vypadá to kouzelně, i když holky ne vždy vypadají v bojových scénách úplně uvěřitelně (nejhůř dopadla Hsu Chi a to i přesto, že vyfasovala nejvíc zpomalených záběrů ;). Corey všechno dohání pomocí drátů a především výtečné kamery. Navíc je vidět, že film nasál do svého nitra hodně dolarů, takže už tak nadpozemsky krásné hrdinky a interiéry jsou ještě přikrášleny digitálními efekty. Někdy to vypadá skvěle (nájezdy, průjezdy, triky na počítačových monitorech), někdy méně skvěle (podezřele se bortící sklo, pochva od katany a další "bortící se věci" ;), někdy vůbec ne skvěle (záběry automobilové honičky na monitoru), ale Coreymu se nakonec podařilo vtisknout filmu skoro až hollywoodský image. Peníze jsou tu zkrátka vidět (ještě jednou musím pochválit kameru, jejíž vedení snad nemá v současném HK filmu obdoby), takže jednoho až zamrzí, že si Corey vybral zrovna takhle průhledný námět. Herečky jsou sice megarulózní (a můžeme jen poděkovat, že ve scénáři zbyl dostatek scén ve stylu "souboj ve sprše" nebo X/Y/Z se svléká nebo obléká), ale brzy pochopíte, že nemají příliš o čem hrát a nebýt pečlivého šperkování akčních scén, celý děj by se rozsypal jako korálky bez nitě. Béčkové kořeny prostě čouhají na každém kroku, ale... Corey je dostatečně šikovný, aby nezakopl a všechny tři přítomné ingredience (tedy akci, romantiku a humor) nakonec umixuje v chutný koktejl, po jehož konzumaci pošlete Charlieho andílky slušně řečeno do háje. Tohle je emancipace, kterou jste vždycky chtěli, nabitá akcí od hlavy až k patě. Tak neváhejte, stačí po ní jen sáhnout. Neudělá vám díru do hlavy a nedonutí vás křičet v extázi nad akčními scénami, ale zcela jistě ji nebudete nadávat za zpackaný sobotní večer. A navíc to holkám opravdu sluší. Fakt ;). 70%

South Shaolin Master je plný talentovaných wushistů, ale žádného s charismatem např. Jetova kalibru mezi nimi nenajdete, jsou tu fajn souboje, ale děj drhne na každém kroku a ke konci pro jistotu totálně zparchantí, takže vám připadá, že jste právě dokoukali devadesátiminutovou epizodu jakéhosi seriálu. Tomu odpovídá i příliš statická kamera a tradičně chudé lokace (většina soubojů se odehrává někde na louce... ovšem co byste taky od "old schoolu" chtěli). Hlavním hrdinou je revolucionář Lin Hai Nan, který se vydává do kláštera, aby tu odevzdal místnímu opatovi nechutně vysokou sumu peněz. Je však podveden a šek s penězi ztratí během souboje (tady alespoň vidíte jak se dnes hodí bezhotovostní převody). Na jeho hlavu je vládou vypsána veliká odměna, ale Lin naštěstí cestou do kláštera potkal tlupu kočovných umělců, kteří brázdí na parníku celou Čínu a předvádějí nejrůznější kejkle. Jejich kuchař je bývalý mnich Jižního Shaolinu. Ten se ukáže být záchranou, když začne jít do tuhého (=vládní zmocněnci zapálí loď a zlikvidují tak půlku tlupy). Celé to zní seriózně, ale scenárista si občas musel něco šlehnout, protože ve chvíli, kdy poslední přeživší utíkají z lodi si jedna z hlavních (resp. do té doby hlavní) postav postěžuje, že neumí plavat, skočí do vody a prostě se utopí. Do hlavní role se nám tím pádem dostává Lin, kterého spolu s ostatními odvedl kuchař do úkrytu v Jižním Shaolinu. V tu chvíli už ví, že hon na Lina je veden jeho odvěkým nepřítelem Ha Er Cim (matka ho asi neměla ráda), který mu kdysi zlomil ruku. Naučí tedy Lina pár triků (kratičká tréninková montáž připomíná spíš trénink Muay Thai kombinovaný s několika samolibými HK spiny ;), pak se přeživší zbytky vydají na závod stoveslic (nechápu, kde sehnali tolik lidí, když jich většina pomřela na té hořící lodi), čímž na sebe upozorní a tradá do finále. Budou se lámat ruce... a možná i další důležitosti lidského těla. South Shaolin Master se rozhodně snaží ohromit akčními scénami a strká je kam jen může. Záminky k soubojům jsou občas docela směšné a i když dojdou, stačí vymyslet flashback a vám je servírována další dávka klasického wushu, ať už souboje holýma rukama nebo ladné mečovice. Kopy jsou vysoké, kombinace občas zrychlené, ale je radost na to pohledět, i přesto, že timing a pestrost choreografie nedosahuje úrovně těch nejlepších hongkongských fláků. Všechno ostatní jde ale k čertu. Herci v čele s Chiuem Jian-Guem jsou herecky vybavení asi jako žehlící prkna z Kauflandu a scénář je (dílem i díky anglickým titulkům, kterým jsem občas dost nedůvěřoval) velkým gulášem různých událostí, ve kterém se zorientuje málokdo. Komu vlastně nesl Lin peníze? Co to bylo za člověka? Jak může cirkusák z lodi neumět plavat? Tisíce otázek a žádné odpovědi. O postavách se nedozvíte vůbec nic, takže jsou vám úplně někde a kdyby hlavní hrdina nesekal vysoké a bleskurychlé třistašedesátky, zřejmě byste mu to vítězství na konci ani nepřáli. Ze South Shaolin Master by se dal sestříhat pěkný dvouminutový sampler, ale to nijak nedefinuje jeho kvality coby filmu. Ruce pryč, než vám je hlavní záporák vykroutí z kloubů. 40%

Bond je netečný, opuštěný mladík, kterému zbyl v životě už jenom dědeček (je v kómatu, ale Bond s ním mluví jaksi mimosmyslově), tréninky kickboxu (možná je to thajbox, tvůrci se nějak nemohli rozhodnout, každopádně vrchním mistrem je Gordon Liu, což samo o sobě zní podezřele ;) a škola. Do posledního odvětví zasáhne korejská kráska, která přijíždí učit svůj rodný jazyk na Bondovu školu (děj se odehrává v Hong Kongu) a náš hlavní klučina se do ní okamžitě zamiluje (ze začátku to není lehké, protože učitel u kterého Kim bydlí všude rozhlašuje, že je to jeho dívka, tenhle "omyl" se naštěstí brzy vysvětlí). Kromě zaláskování mlátí Bondovým životem ještě jedna velká událost - Star Runner - největší turnaj v bojových uměních za posledních sto let (takový Tekken v reálu) na nějž se mohou nominovat jen dva nejlepší bojovníci ze školy. Bond není špatný, ale není nejlepší a když přijde otec jednoho z žáků a vrazí do Gordonovy portmonky pořádný balík, je rozhodnuto o tom, že Bond bude "ten třetí vzadu", který se na turnaj nepodívá (scenárista nám ale pro jistotu předvede, že Bond by protekčního synka stejně neporazil). Takže? Je na čase změnit mistra, Gordon stejně jen tak pobíhá po tělocvičně a stěžuje si na vysoký nájem. Bond tedy potká Maxe Moka (Foon v OUTC 3-6), bývalého šampióna, který během let přišel o játra (dílem z chlastu, dílem z ringu) i ideály, ale vidím v Bondovi tvárnou hmotu a hodlá z něj udělat jednoho z nejlepších bojovníků pod sluncem. Samozřejmě s tím ani trochu nesouvisí, že hlavního favorita turnaje, Tanka (Andy On), trénuje jeho nemesis Benny, muž který ho donutil kdysi ring opustit. Nestíháte tempo mých myšlenek? Tak trochu zpomalíme. Vykrádaček Rockyho a "turnajových" filmů ala Krvavý sport už jsme tu měli mraky, ale Star Runner je snad prvním filmem, který vykrádá... úplně všechno. Ještě jsem neviděl film, který by s takovou drzostí vykrádal tolik svých kolegů - je tu dědeček se svými flashbacky a moudry, zneuctěný mistr, ambiciózní protivník, nerozhodná láska, ústrky osudu, odchod od stávajícího mistra kvůli neshodám, návraty, usmíření... zkrátka každá vteřina snímku vám připomene nějakou jinou (lepší ;) scénu z jiného filmu. Daniel Lee (Black Mask) však s touhle náloží šermuje statečně, místy to sice připomíná soutěž o to, kdo si nacpe víc gumových medvídků do pusy (zvlášť romantická pasáž je HODNĚ překombinovaná), ale Lee umí zacházet s flashbacky a se situacemi, které později divákovi náležitě vypíchne. Už je možná příliš pozdě, ale - pokud se na tenhle film těšíte kvůli soubojům, můžete přejít na jinou recenzi. K tomu, že Daniel Lee akci neumí natáčet a vždycky se uchýlí ke kulometnému střihu a artistickým berličkám (rozfázování souboje nebo tréninku na zoomovací černobílé fotografie), jsem se chtěl dostat později, ale když to na vás plivnu teď, ničemu to neuškodí. Je ironií osudu, že akční hrdinové se v tomhle filmu objevují jen v roli trenérů (Ti Lung, Max Mok, Gordon Liu, Ken Lo) a ti v ringu (s čestnou výjimkou veterána Chin Kar Loka) snad až na výjimku v podobě Andyho Ona, prakticky nic neumí. Mluvím teď především o hlavním hrdinovi. Už při tréninku (chlapec vytváří neporazitelný styl, takže se během pár týdnů naučí Wing Tsun, Hung-Gar, pokročilé úchopy a spoustu dalších věcí) je vidět, že Vanness Wu (uff, já to jméno nevymyslel) umí líp zpívat než hrát a bojovat a v ringu se to bohužel projevuje, navzdory tomu, že vyjma finále trvají všechny bitky slabých třicet vteřin a jsou neuvěřitelně chaoticky nasnímány (navíc uvození versus obrazovkou ala Mortal Kombat je neuvěřitelně kýčovité). I v bojích se najdou záblesky kreativity (no dobře jeden - úchop s následným twistem jsem v ringu ještě neviděl, i když letošní olympionici v zápase řecko-římském se o něco vzdáleně podobného pokoušejí), ale Vanness si v ringu počíná jako rychle zaučený houmlesák a hraje jako kdyby mu v žilách chyběly tři transfúze. Je to škoda, protože jako celek to docela funguje (chtěl jsem napsat šlape, ale to skutečně nevystihuje výsledný produkt) a kdyby se přitlačilo na akční stránku (kdyby Aaron Kwok nebyl tak "starej", dokázal bych si ho v hlavní roli představit, i když nemá bojový trénink, něco ještě ukopat zvládne) a Daniel Lee by ze sebe nechal vyplout něco konzistentního, co v každé minutě nepřeskočí třikrát ze žánru do žánru (a hlavně to není tak úžasně předvídatelné), mohlo být zaděláno na zajímavý celuloidový hybrid. Takhle se při čtení smutných výrazů z tváří legend (především Ti Lung a Ken Lo vypadají dost neuspokojeně) ani moc nedivíte kam to hongkongská kinematografie dotáhla. Star Runner je v jistém smyslu vyjádřením všech jejích plusů a mínusů - je tu nevybouřená kreativita v technické a dějové stránce, ale pokusy o navázání na akční kořeny vyznívají uboze až možná směšně. Průměrné hodnocení je známkou toho, že naděje neumírá, ale pokud se nenajde víc (pokud možno talentovanějších) odvážlivců, utopí se hongkongský akční žánr v policejních hi-tech thrillerech a po poctivých bojovkách se budeme muset poohlédnout jinde. p.s. Pokud si myslíte, že hodnocení je příliš vysoké, vězte, že ten film zachránil prostý fakt - o bojových uměních se tu toho víc nakecá než natrénuje. V tomhle směru a podání platí, že méně je někdy více. 50%

Předem naznačuji, že tato recenze je psána hodně s nadsázkou a filmu nelze upřít jisté znaky průkopnictví, natočit v polovině sedmdesátých let brutální moderní akčňák, tedy v době kdy hongkongští kolegové ještě stále juchali na plátnech v dobových kostýmech, jistě chtělo řádnou dávku odvahy, ale... ale... to je asi tak všechno, co se dá na obhajobu tohoto filmu říct. Nyní nechme promluvit fakta... Hlavním hrdinou snímku je Terry Suguri - tatínka mu zabili japonští vojáci za to že se spustil s číňankou, ale ten ještě těsně nad hrobem Terrymu poradil jak má cvičit bojová umění - "zkombinuj čínské a japonské styly a hlavně, když už musíš bojovat, před ničím se nezastavuj". Z Terryho se během let stal nemluvný zabiják, který za peníze udělá cokoliv - vytáhnout mistra karate z basy, unést dceru obklopenou gangem ovládajícím karate, zabít slepého karatistu (komu to ještě nedošlo, tenhle film měl být ve své době zřejmě mocnou ukázkou toho, co karate dokáže. Dostane se vám dokonce i pár ukázek z tréninku). Během poslední zakázky si to však Terry trochu rozhází s japonskou mafií, jejíž dlouhé prsty sahají i do Hong Kongu a díky několika nešťastným událostem se proti němu spiknou i lidé, které dříve zachránil. Scenáristovi nelze tenhle nekonečný řetěz zajímavých náhod nijak vyčítat, protože v sedmdesátých letech všude zněla funky muzika, nosily se kalhoty do zvonu a točily se občas až příliš pitomé filmy. Bojová umění byla v té době zasažena především stylem Bruce Leeho, takže není divu, že Sonny Chiba od něj obšlehnul ty nejlepší grimasy. Jako Bruce se však chová jen v těch chvílích, kdy je relativně v klidu (nebo jí jablko), ve chvíli kdy se naštve, je z něj zuřivé zvíře a tomu odpovídají i zvuky, které vyluzuje. Hlavním krédem filmu je brutalita ve všech možných podobách a Terryho neustále otravují roztodivní bijci, kteří chtějí zahlédnout jeho umění v akci. Je to pestrá směska úchylů, která vždycky skončí stejně - Terry udělá meditační nádech, široce se rozmáchne, práskne rukou (asi jako když plácačkou zabíjíte mouchu) a je po srandě. Tak jednoduché to je - náročnější kombinace (v děsivé předpotopní verzi slow motionu) přicházejí na řadu až při soubojích s mistry (bitka ve škole karate je hlubokým zážitkem, který z hlavy jen tak nedostanete) a Terry postupně přitvrdí, takže se můžete těšit na rozdrcené ohryzky, kosti trčící z končetin, vytržené penisy (!), prošlápnutá kolena a podobné legrace, které sice nikdy nejsou vidět v záběru, ale jsou přesvědčivě zvukově podány a pro jistotu doprovázeny větším než malým množstvím krve. Jakýkoliv souboj se ale vždycky zvrhne v karneval trhaných pohybů, který spolu s nejistou kamerou naznačuje, že štáb veškeré vybavení někde ukradl a buď s ním točí poprvé nebo s ním neumí zacházet, popř. obojí. Kolem dokola je to neuvěřitelná sranda a Sonny Chiba asi tenhle film proklíná, když ho za něj dneska někdo ironicky pochválí, ale... ...finta je v tom, že tenkrát to byla minimálně v Japonsku skutečně klasika, která stála u zrodu celé série (následovalo ještě několik dílů!). Dneska jen nevěřícně kroutím hlavou a připadá mi děsivé, že film je propagován jako nonstop akce, protože k vydržení jsou jen ty sekvence ve kterých se mluví (a kde se příslovečné japonské "jsem totální dřevo, je to na mě doufám znát" herectví dokonale snoubí s hrozným anglickým dabingem). Jakéhokoliv závanu akce jsem se po první třetině snímku vysloveně bál, takže ta urputnost se kterou se herci i choreografové (bylo jich snad pět - choreograf na kickbox, wrestling, karate, vojenská bojová umění - bože, oni si snad vážně dělají srandu...) do každé další scény je totálně kontraproduktivní a vysoustruží vám nejednu vrásku na čele. Hodnotit tento film je poněkud dvousečné. Já osobně jsem se napůl bavil (při těch soubojích nelze brát nic vážně - Terry přiskočí, zaječí, sekne rukou a protivník se kácí k zemi... a pak další a další a deset dalších. Vynalézavé způsoby likvidace vás určitě pobaví, ale zdaleka ne tolik jako Terryho výraz v bojové vřavě. Tipnul bych si že během celého filmu využije tak tři obličejové svaly. Bruce Willis by se od něj mohl učit ;)) a napůl trpěl (ta hodina a půl se skutečně dost táhne, tím spíš že se ve filmu dohromady nic nestane a postavit všechny protivníky proti Terrymu do jedné tělocvičny, máme to za pět minut hotový ;). Street Fightera rozhodně nelze považovat za nějaký super akčňák, který byste pouštěli kámošům (leda byste je chtěli vystrašit) a doporučil bych ho snad jen odpůrcům Bruce Leeho, aby viděli, že tehdejší hongkongské filmy byly sice jednoduché a choreografie teprve v plenkách, ale mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř. Kdo chce vědět jak, pro toho je Street Fighter ideální příležitostí. Nemohu tu na pár řádcích popsat, co se během toho filmu děje, ale Sonny tu buduje svou vlastní škatulku akčního hrdiny - jeho styl, ať už jde o oblečení, chování či samotný boj, nemá obdoby a ani vaše nejdivočejší fantazie nedokáže to, co Chiba jediným svým pohybem... Jenom tenhle film nezkoušejte zkouknout naráz, to je úkol jen pro ty nejodolnější. Zelenáčům doporučuji rozložit si promítání tak na tři části, pak je tu šance, že to přežijete ve zdraví. 20%

Korejské historické spektákly posledních několika let byly fajn. Plné záběrů, které by šlo bez okolků zarámovat, hudby, která je zimmerovštější než celá současná Media Ventures tlupa a solidních mečovic. Vždycky jste věděli, že od nich můžete očekávat kvalitu a jen málokdy jste šlápli vedle. Sword in the Moon má stejný kořínek, dneska mu to ale bude houby platné. Korea se totiž v tomhle žánru evidentně zastavila na mrtvém bodě a produkuje film, které jsou si podobné jako vejce vejci. Už při zběžném pohledu na děj si můžete fixkou označit klíčové body a po prvních patnácti minutách doplní zbytek tajenky i ti největší zelenáči. Dva kamarádi, příslušníci elitní vojenské jednotky Sword in the Moon, spolu po nástupu nové vlády bojují na život a na smrt. Yun si myslel, že Choie kdysi zabil, když se do hry bělostných ideálů zamíchali politici a několikanásobné intriky postavily dva odvěké kamarády proti sobě. Jenže Choi přežil a přísahal pomstu všem, kteří zapříčinili smrt jeho přátel. To znamená novopečenému králi a několika vysoko postaveným oficírům. Díky svým schopnostem tak ministři s tradičními korejskými cylindry padají jako mouchy a Yun pokaždé přijde pozdě, takže mu Choi (pro změnu s raydenovským kloboukem) neustále uniká. Režisér Kim Ui-seok táhne děj tím nejpomalejším způsobem, takže dlouhé pohledy do zdí, vodopádů a mrtvých protivníků jsou pravidelně prokládány flashbacky, ve kterých se Choi zmůže na dřevěnou figurku lososa a tradiční moudro, které v závěru dojde svého naplnění. Je tu zkrátka všechno, včetně bambusového pralesa, až otravně dokonalých kamerových jízd a filtrů, snad jediné, co se dá filmu vytknout jsou akční scény, které připomínají spíš mihotání stínů (v detailech si naopak režisér pomůže vyhozením několika frameů, viz úvodní bitka) a technicky jsou dost nezvládnuté, což nezachrání ani necenzurovaná brutalita a řada odkazů na hongkongské klasiky od Shaw Brothers (závěrečný masakr na mostě). Sword in the Moon tak až příliš zapadá mezi konkurenci a dokonale se v ní ztrácí, bez ohledu na to, že jeho příběh je zajímavý a pokud přímo nevyžadujete pravidelné dávkování akčními scénami, hravě překousnete i pomalejší tempo (tolik typické pro Bichunmoo... tyhle korejské filmy, ve kterých se toho za 90 minut stane víc, než v amerických tříhodinovkách, jsou mi záhadou ;). Jenže... politická hrana scénáře je sice neokoukaná, ale omezuje se víceméně jen na kostýmové orgie (díky nimž všichni s cylindrem a bradkou vypadají stejně ;). Proč sakra ze dvou hlavních hrdinů, kteří jsou opakovaně označováni za nejlepší swordsmany na světě udělal režisér cool oblečené, ale trestuhodně nevyužité týpky? Yun řekne za celý film asi deset vět, Choi tak možná dvě, zbytek času oba sedí v sošných pozicích a mlčky kamsi koukají. Proč tedy neobsadit dva řezníky a nedat akčním scénám šťávu, která jim tolik chybí. Bože, vždyť spousta masakrů se odehraje dokonce mimo zájem kamery a je nám poskytnut jen majestátný pohled na hromadu těl. Takhle by to halt nešlo, machři z Koreje. Uctívají vás miliony lidí (většina z nich až nezdravě, když projíždím hodnocení některých uživatelů na ČSFd a vidím ty chvalozpěvy, směřované obecně na korejskou kinematografii, občas přemýšlím nad tím, jestli někdy nahlédnuli dál, než za úspěšné tituly, které to dotáhnou do celosvětové distribuce) a pokud si to chcete zasloužit, musíte se snažit trochu víc. Podesáté stejně leštěné zlato už zkrátka začíná nudit a jeho třpyt není co býval. 50%

V roce 1993 měl Yuen Biao neobyčejné štěstí na bláznivé režiséry, protože vedle swordsman berserku Deadful Melody natočil i Sword Stained with Royal Blood. Lidem, poznamenaným prvně jmenovaným filmem, to může znít neuvěřitelně, ale tenhle film je ještě o něco šílenější. O Tsui Harkovi můžeme říct, že při režii Swordsmana 2 (spolu s Ching Siu-Tungem) si pustil fantazii na špacír, ale kam se to hrabe na Sword Stained with Royal Blood. Už na začátku filmu červení ninjové zlikvidují jakýsi miniklášter na vodě, jen proto, aby byli do jednoho zlikvidováni po supermansku tajemným mstitelem, který si říká Golden Snake Man. Fajn chlapík s mečem nad kterým by slintal i Darth Vader, řeknete si, jenže příběh najednou poskočí o blíže nespecifikovaný časový úsek a na plátně se to začne rojit postavami. Tou hlavní je šerif Yuen Chi (Yuen Biao), který kdesi v lese zatkne zlodějku, která vlastně zlodějkou není a... ...uff, neexistuje způsob jak to popsat, ve chvíli, kdy se objeví Biao nabere děj rychlost splašené jaderné střely - po chvíli zjistíte, že existuje několik sekt, každý každého zná nebo je s ním příbuzný, ale nikdo to předem neví, protože každá druhá postava má příliš práce se svými superschopnostmi. I největší křoví si mezi sebe rozdělilo fajn "fíčury" - jsou tu bojovníci-krtci, pavoučí ninjové, létající oltáře, dálkově ovládané bomby, nože, obleky a samozřejmě to všechno vybuchuje nebo naráží do protivníků. Režisér Cheung Hoi-Ching kličkuje jak to jen jde, aby setřásl vaše zraky z komplikovaného příběhu, který by měl být jakousi mnohovrstevnatou love story, ale v zásadě nedává příliš smysl. Stačí když si budete pamatovat, že všichni chtějí zabít Golden Snake Mana a každý kuje pikle proti každému. Akční scény jsou pravým infernem, většinou spočívají v tom, že se někdo zblázní (doslova) a v ohromné rotaci vběhne do klubka vojáků, aby je mohl rozprášit po okolních kopcích (z toho moc neuvidíte, střih je pekelný, ale rozhodně je vidět, že dráty se nešetřilo), v těch lepších případech se pak jedná o duely (hodně speciálních efektů a mečování, skoro žádné kung-fu... od Dannyho Lee a Elvise Tsuie nemůžete čekat zázraky, Biao ale machruje nadprůměrně). Šíleně vypadají i dialogové scény (obsaďte někam Ng Man Tata a říkáte si o potíže ;) a scenárista se vyřádil i na kulisách, které snímek často povyšují na čistokrevnou parodii. Tou ale není, na to se bere v klíčových momentech až příliš vážně a komplexně. Různé lektvary, sání krve na všechny způsoby, trhání hadů zubama a škatulata příbuzenských vztahů sice pomáhají budování příběhu, ale diváka z nich bolí hlava. Neustále skákání mezi sitcomovou a dramatickou polohou nelze ospravedlnit ani asijskou ignorací hollywoodských škatulek, čeho je moc, toho je příliš a přemíra postav a zvratů způsobí, že se v příběhu opakovaně ztratíte. Zdaleka to ale není tak veliký problém, jak by se mohlo zpočátku zdát. I když nevíte která bije, stále se můžete výtečně pobavit. Trochu jsem si v úvodu naříkal, že to bude další slátanina bez hlavy a paty, natočená za denní plat uklízečky na burze pomerančů a tak trochu litoval Biaoa, že se do toho nechal uvrtat. Sword Stained with Royal Blood ale krom pomateného příběhu a přidušených akčních scén (rozhodně šly natočit přehledněji) nabízí překvapivě hodně muziky za málo peněz. Herci stíhají v krutých časových limitech naplnit osudy svých postav, akce je hodně a i ta love story nakonec "klapne" (finální duel je pak jaksi navíc, po dechberoucí vodní exhibici ale skončí až příliš rychle). Kdo zahodí všechny přebytečné nároky a bude ochoten překousnout "nemoci" nízkoropočtových HK fantasy, může se velmi dobře pobavit. Hlavně nad tím proboha nepřemýšlejte, jinak byste si po vzoru jedné z postav museli vypíchnout oči. ;) 60%

Když vám řekne jeden člověk, že viděl fajn film, mávnete nad tím rukou. Když to řekne deset lidí, začnete se o ten film zajímat. Když to říkají všichni, musíte ten film mít. Přesně takové to bylo s Tae Guk Gi alias Brotherhood of War. O korejském Vojínu Ryanovi se vyprávěly hotového pohádky, takže když jsem ho dostal do ruky, nechal jsem ho preventivně pár týdnů odležet, protože přehnaná očekávání jak známo škodí. Dneska možná lituji, že jsem tak dlouho váhal. Předně bychom měli uklidit do propadliště dějin tu hlášku o Vojínu Ryanovi. Režisér Kang Je-Gyu určitě Ryana viděl a některé scény nejsou Spielbergovu opusu nepodobné, ale to je především výrazným zneužíváním ruční kamery a vůbec válečným peklem. Kromě jen minimálně příbuzného bratrského motivu (který je v Ryanovi úvodním impulzem) nemají ty dva filmy po dějové stránce nic společného. Tae Guk Gi v tomhle ohledu hollywoodského bratrance přestřeluje o pár námořních mil, zatímco Ryan je spíš komorním příběhem několika chlápků, který se velkolepě tváří čistě kvůli okolnostem (vřavu druhé světové války nelze natočit úsporně ;), Tae Guk Gi je epos celou svojí duší a solidní stopáž 140 minut se vám bude zdát podezřele krátká na to, co všechno se ve filmu seběhlo. A přitom to začíná naprostou idylkou roku 1949, kterou si plnými doušky užívají dva bratři, každý po svém. Jin-Seok studuje a chystá se na vysokou, zatímco jeho starší brácha Jin-Tae leští boty a sní o vlastním obchodě. Vzdal se studií, kvůli zaopatření rodiny a brzo se bude ženit, takže patřičný respekt rodinnému jménu musí zajistit především Seok. Ještě než k tomu dostane příležitost se však stane něco nemilého. Naplno ječící sirény ohlašují válku mezi Severní a Jižní Koreou (naši hrdinové samozřejmě stojí na té jižní, nekomunistické straně). Seok je odveden a když se Tae s nehynoucím ochranářským instinktem snaží běh věcí zvrátit, skončí taktéž ve vlaku plném odvedenců. Vyhlídky jsou nemilé a životem neošlehaný Seok dost těžce snáší první hodiny bojového nasazení (chvíle kdy kolem něj létají střepiny granátů, metráky hlíny a různé kusy lidských těl, které ještě před pár minutami patřily jeho novým kamarádům). Tae se rozhodne bojovat s vojenskou mašinérii její vlastní zbraní, poté co mu seržant řekne, že existuje způsob jak poslat jeho bratra domů. Stačilo by vyhrát Medaili cti (nejvyšší možné vojenské ocenění) a za zásluhy by pak Seok mohl domů. Bez ohledu na to jestli je to blaf či ne, se Tae začne pouštět do sebevražedných misí a drtí nepřítele s odhodláním Johna Ramba. To se bohužel neobejde bez následků, protože válka je týmová záležitost a na chyby jedince často doplácí jeho okolí. Mezi oběma bratry tak poprvé bují hádky na ostří nože. Poprvé a zdaleka ne naposledy. Je to s podivem, ale to co jsem odvyprávěl je ani ne třetina filmu a skutečně jen velké intro, kterým vás Kang uvede do příběhu epických proporcí. Všechno stojí a padá na vztahu mezi Taem a Seokem a věřte, že válka dokáže i pevným bratrským poutem pořádně zacloumat. Oba mají sice to štěstí, že veškeré nástrahy bitevních polí úspěšně přežívají, ale zůstat naživu a vidět kolem sebe tu spoušť je mnohdy větším trestem než pomalu umírat v agónii, jako tolik jejich kamarádů... a bude to ještě horší. Upřímně nechápu, jak se Kangovi podařilo za pouhých třináct milionů dolarů natočit takhle přesvědčivou (=očitrhající) vizi válečného konfliktu. Až na několik skřípajících součástek (nálet letadel, některé krvavé efekty - obojí vykazuje příliš razantní zásah počítačových triků) budete vyjeveně zírat na to, kolik lidí se před kamerou pohybuje a co všechno stihne vybuchovat a hořet v téhle válečné peci. Tae Guk Gi se s ničím nepáře a pokud v Ryanovi nebo Black Hawk Down byly okamžiky, kdy jste si říkali, že takhle nechutně realisticky se asi fakt umíralo, uštědří vám korejská válka lekci z toho jak moc se liší hollywoodská korektnost a snaha o realistické zobrazení válečného mlýnku na maso. Přitom nejde o nějaké prvoplánové strašení malých dětí, Kang chce jenom předvést, že tehdy se s tím ani jedna strana nemazala a i když hrdinové stojí proti komunistům, nedá se říct, že by scénář jedné nebo druhé straně nadržoval. Na obou jsou často pěkní sviňáci a lidé umírají po tuctech bez ohledu na to jakou mají uniformu. Na Tae Guk Gi se tak rozhodně nekouká nejpříjemněji. I proto, že Kang dokázal velice sugestivním způsobem vypíchnout ty nejtemnější aspekty celého konfliktu (měl při tom docela honičku, takže vám občas přijde, že přechody mezi jednotlivými tématickými celky by mohly méně "kodrcat") a jestli vás doprostřed příběhu nevtáhne jeho scénář nebo naléhavá kamera (během akčních scén pro někoho možná až příliš naléhavá), určitě to zvládne ústřední herecká dvojice, které věříte i tu nejzapadlejší emoci, schovanou za nevinným odplivnutím. Cesta, kterou obě postavy urazí během těch dvou hodinek, je neuvěřitelná (bohužel to v mém případě platí doslova a to je taky důvodem "ne-úplně-maximálního" hodnocení, poslední dějový zvrat Kang prostě a jednoduše neustál tak bezchybně jako ty ostatní) a to všechno se odehraje na pozadí největšího válečného střetu v korejské historii (lepší učebnici dějepisu najdete těžko). Kangův film má v sobě hodně sentimentu a klišé, ale nikdy vám nepřestane přesvědčivě do ucha šeptat, že válka je svině. A nemusí to dělat žádnými okatými podpásovkami. Stačí prožít pár minut ve společnosti tohohle filmu a pochopíte, proč byste tohle nikdy nechtěli prožít a proč stále spousta filmařů této látce věnuje tolik pozornosti. Tae Guk Gi stojí někde na pomezí mezi typickým protiválečným filmem a hollywoodskou filmovou válkou zosnovanou na efekt. Otevřeně se nehlásí ani k jedné barikádě, ale kdo umí naslouchat, určitě si své poselství odnese. Snímek slavil v zemi svého vzniku obrovský úspěch a já se už teď těším na Kangův další film, protože Tae Guk Gi je po všech stránkách vyspělé dílo člověka, který ví, co chce sdělit a umí to brilantně natočit. S filmy jako Tae Guk Gi se nemůžeme divit, že Jižní Korea diktuje filmové Asii tempo. Jsou technicky uhrančivé, divácky přitažlivé a jsou o "něčem". Vražedná kombinace. 90%

Ačkoliv by název spolu se jménem režiséra mohl svádět k domněnce, že se jedná o pokračování Tai-Chi Mastera, Jet Liho byste v obsazení hledali těžko. Tenhle film natočil Yuen Woo-Ping v roce 1996 s "televizním" rozpočtem a vycházející čínskou hvězdou - Wu Jingem (v americké verzi se jeho postava jmenuje Jackie, poměrně prvoplánový pokus producentů vnutit publiku nového akčního lídra ;). Hlavním hrdinou snímku, ve kterém se bojuje vším možným jen ne pomocí tai-chi (tak horké to ale zas není, něco se tu přeci jen najde), je Hong (Wu Jing), hodný, talentovaný, chytrý a bůhví co ještě mladík, který své rodině dělá jen samou radost. Spokojený život se však brzy stane minulostí, protože se brzy začne objevovat podezřele mnoho lidí, které budou chtít prověřit Hongovo bojové umění. Koneckonců když pálíte za pohlednou dívkou (Christy Chung), snažíte se překazit pašování opia nebo naštvete konkurenčního mistra, nemůžete se divit, že vás čas od času někdo vyzve na souboj. Akční scény jsou tentokrát v Pingově režii natlačeny až nebezpečně blízko sebe a ve zbývajících skulinkách nemilosrdně drtí příběh sestávající se z lajdácky načrtnuté lovestory a několika omšelých vtípků... Ping celkem správně pochopil, že s přidělenými penězi moc parády neudělá a tak se soustředil především na akční scény. Kromě Wu Jinga přizval na pomoc pár veteránů (Billy Chow, Chi Chuen-Hua) a šanci dostal i talentovaný Brit Darren Shahlavi (který se bohužel během filmu snaží i hrát). S takovou sestavou a náklaďákem drátů v zákulisí už se divák nemusí bát o osud filmu a navzdory neustále probleskujícím úsporám (kulisy vypadají místy až nechutně televizně), Ping drží laťku vysoko především díky fyzickým výkonům všech zúčastněných. Dráty pak jen doladí formu a výsledkem je hodně akční muziky za málo peněz. Během chvilky zapomenete, že má hlavní hrdina milostné trable a že celý příběh znovu a opět útočí na zlé britské kolonisty... bude vám to šumák, protože akční scény samy o sobě rozehrávají divadlo nejlepších parametrů a těch pár korun, které jste do Tai-Chi 2 investovali vás brzy přestane pálit v kapse. Je trapné to opakovat, ale Ping je jednička ve svém oboru a v případě Tai-chi 2 dokázal, že se správným přístupem a poctivými akčními sekvencemi, se dá i z podpultového béčka vydolovat akční zázrak. 80%

Shaw Brothers v době svého největšího rozkvětu, těsně před strmým pádem, který zapřičinila nová generace v čele s Jackiem Chanem a Sammo Hungem. Tváří v tvář Pingovu Drunken Masterovi se Run Run Shaw pokusil napnout všechny a sezval svoje největší hvězdy k velkému historickému eposu. Ehm... to asi není ten správný výraz, kulisy jsou totiž pořád stejně papundeklové jako v jiných Shaw filmech (při souboji u moře to bohužel přímo bije do očí), jde tu však o obsazení. Jak už mnozí vydedukovali z názvu (pokud trávili alespoň jednu noc v čínské knihovně), snímek pojednává o slavných deseti tygrech Kantonu (tenhle spolek se časem dost obměňoval, patřil do něj i Wong Fei-Hung a jeho otec). Všechno to začalo, když Chow Li-Jen (Ti Lung) uschoval ve svém domě prchajícího vůdce revoluce proti Chingům. Jistý generál (mistr z Wutangu) uprchlíka zuřivě hledá, zatímco Chow svolává své bratry ze Shaolinu, aby mu pomohli dostat revolucionáře pryč z města. Jeho mladší bratr mu v tom příliš nepomáhá - je samouk a chce si svoje "vlastní kung-fu" na každém vyzkoušet, což zahrnuje i mistry, které měl původně pouze zdvořile požádat o pomoc jménem svého bratra. Po krátkých soubojích, které potěší oko, se ale vždy vše vyjasní a naše parta se utěšeně rozrůstá. Na počtu šesti velmistrů se však zastavíme a zbylí čtyři budou nejprve nevědomky zbytku svých budoucích kolegů rozbíjet ciferník, ve jménu spravedlnosti, než se dozví, že byli podvedeni Chingy. Tohle vám říkám s naprostým klidem, protože herecké výkony jsou tak prkenné, že bude lepší, když budete na některé zvraty předem připraveni (mnohých byste si totiž nemuseli všimnout). Je tu patrná snaha vyprávět příběh v epické šíři a za použití komplexnějších technik - celý příběh deseti tygrů je vlastně obrovsky dlouhým flashbackem, který si potomci Tygrů vypráví mezi sebou, aby přišli na kloub tajemnému vrahovi, díky němuž jejich řady značně řídnou. Nakonec se ukáže... ale na to už přijdete sami. Zásadním faktem zůstává, že navzdory účasti známých jmen, se všechno snažení stejně zredukuje jen na akční scény, které jsou překvapivě méně brutální než v jiných filmech Chang Cheha (ale přijdete si na své, hlava ukopnutá dropkickem, to se nevidí každý den). Ale je na co koukat - Lo Meng, Alexander Fu Sheng, Philip Kwok, zkrátka všichni Venomové plus Ti Lung a další zajímavý import (své předvedou i mládežníci, tj. potomci Tygrů, mezi nimiž je i Chin Siu-Ho). S touhle sestavou si můžete dovolit pěkně širokou škálu bojových umění a na akčních scénách je to vidět. Ve výsledku to bohužel nestačí a Deset tygrů zestárlo, navzdory několika odvážným fintám, mnohem rychleji než jiné filmy té doby. Z mého pohledu je ten film slavný jen díky hvězdnému obsazení, které však rozhodně není využito beze zbytku. Každý si sice odvede svých pár desítek úderů, ale to k dobrému pocitu před obrazovkou mnohdy nestačí. Invincible Shaolin má nejen mnohem lépe zvládnutý příběh (i když mnohem komornější... méně je někdy více), ale i lépe koncipované akční scény a nebál bych se ho postavit na vyšší místo i co se týče střihu. Zkrátka je ve všech směrech lepší a neměl jsem při jeho sledování pocit, že to musím dokoukat, protože je to přeci klasika. Při vší úctě k Tygrům a Chehovi, tady se podobný pocit dostavil už po několika minutách. Ale taky tu bylo pár okamžiků, u kterých jsem byl rád za svojí trpělivost. Bondovské vychytávky (meč v opasku jednoho ze záporáků) a smrtící železná panna (zbraň druhého záporáka), to hned tak neuvidíte. Nezaměňujte tento film s Ten Tigers of Shaolin (to je o rok mladší a podle všeho i lepší film) a hodnocení berte vážně jen v případě, že nesestřelujete old schooly na potkání, nevadí vám prudce červená barva (tehdy se nerozlišovalo mezi okysličenou a neokysličenou krví ;) a ke spokojenosti vám stačí kvalitně odvedené trojfázovky (úder, blok, úder - dokud se režisér nerozhodne, že jeden z bojovníků má vlastně v opasku nůž a mohl by to celé ve zlomku vteřiny ukončit). Pokud splňujete tahle kapku přísnější měřítka, není co řešit, já se jdu raději ztřískat nějakou chanovkou (ano, ano... jsem barbar ;). 50%