Saccard
Jan Hauer
okres Praha
dekorační mravenečník
homepage
email pozpátku: cetsiclareneg (a) seznam.cz
21 bodů
okres Praha
dekorační mravenečník
homepage
email pozpátku: cetsiclareneg (a) seznam.cz
21 bodů
Moje komentáře
Koordinaty smerti (1985)
Necelou hodinu jsem se bavil jako už dlouho ne. Američtí vojáci coby reakční hyeny a krvelační posluhovači imperialismu jednoduše nemají chybu. Nezáleží na tom, že vypadají spíš jako branecká armáda ze země Jižní Ameriky, protože všechny ty skvělé věci, které ve filmu předvedli, to plně kompenzují. Tak schválně, kdo z vás by nechtěl házet plechovky od piva na zem z vrtulníku, vypalovat vesnice a střílet na potkání nevinné vietnamské rolníky a rybáře? Filmu se nedá upřít ani určitá řemeslná zručnost, slušně vypadala např. pasáž na hořící lodi a bombardování přístavu jako takové, přičemž scény podbarvuje velmi solidní muzika. Ještě v padesáté minutě jsem skutečně uvažoval, že dám téhle komedii o nezdolném vietnamském lidu (a nesmíme zapomenout ani na hrdinného sovětského inženýra, který jim pomáhá znovu vybudovat mosty, zničené zákeřnými imperialisty na létajících strojích) tři hvězdy. Další vývoj, tisková konference se sestřelenými piloty a následné odsouzení americké agrese, mě ovšem téměř srazil ze židle a uvrhl do polohy, v níž se nedá ani smát, ani dávat tříhvězdičkové hodnocení.
Kellyho hrdinové (1970)
„Kde je chlast? A kde jsou děvky?“ děsí se v jedné scéně Telly Savalas při pohledu na místo, určené velitelem jako dočasné stanoviště jednotky. Vlastně ani tolik nepřekvapí, když se na základě nedostatku těchto komponentů vydal ve společnosti několika pochybných existencí za nepřátelskou linii ve snaze obohatit vlastní kapsu. Kelly´s Heroes představují zdařilou záležitost, která si neláme hlavu s historickými detaily a logikou děje, přičemž obojí jí mile rádi odpustíte. Ostatně proč taky ne? Film má spád, najde se tu pár povedených humorných scén a výroků, nechybí nějaká ta akce, úžasná westernová pasáž a nesmím zapomenout ani na skvělý úvodní song. Kromě toho se tu setkáme s víc než slušným hereckým obsazením, jemuž vévodí Sutherland coby velmi, velmi svérázný americký tankista. Zábavná, dobře zpracovaná věc, k níž nebudu mít problém se ještě někdy vrátit.
Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Vzhledem ke skutečnosti, že tento film už tu byl probrán ze všech možných i nemožných úhlů, věnuji tenhle komentář nikoliv hodnocení snímku jako takového, ale vezmu si na mušku zbraně, které se v něm objevují. Nuže, velká část zbraní, použitých ve filmu, vznikla přestavbou z reálných typů. Mimo jiné: DDC Defender Sporting Blaster (blaster, který používá princezna Leia) – sovětská malorážová pistole Margolin; Merr-Sonn 44 (blaster imperiálních důstojníků) a BlasTech DL-44 (zbraň Hana Sola) – německá pistole Mauser C/96; BlasTech T-21 (ve výzbroji Sandtroopers) – britsko-americký kulomet Lewis; BlasTech DH-17 a E-11 (standardní zbraň rebelů, resp. Impéria) – britský samopal Sterling L2A3; BlasTech SE-14C (blaster doktora Evazana) – švýcarský samopal Rexim-Favor; BlasTech DLT-19 (další zbraň z imperiálního arzenálu, používá jí mj. Chewbacca) – německý kulomet MG-34.
Méďa Béďa (2010)
Díky skutečnosti, že jsem před začátkem sledování neopomněl vypnout mozek, jsem si film docela užil a smál se i u hlášek a situací, kdy se veselí nehodilo k osobě mého postavení, věku a formátu. Ano, jde o neuvěřitelně infantilní a ztřeštěnou záležitost, ale alespoň to velmi rychle odsýpá a člověk si může krásně pročistit hlavu. Námitky nemám ani proti podobě obou medvědů, jejichž vznik sice nepodpořila zrovna špičková současná technologie, ale kteří svým vzhledem tak nějak pasují do celkového ladění snímku. Jediné, co se mi zvládnout nepodařilo, byly některé kreace sličné dokumentaristky, která mi přes veškerou mou ochotu nic neřešit a nepřemýšlet o tom připadala místy neskutečně trapná. Celkově sice poněkud předvídatelná, ale zároveň nenáročná a příjemná podívaná, u níž se dobře relaxovalo a která plně splnila má očekávání do ní vložená.
Přepadení 13. okrsku (1976)
Nic naplat, John Carpenter je zkrátka frajer. Zcela jednoduchý nápad o noční obraně osamělé policejní stanice dokázal využít na maximum a přetavit ho v neskutečně atmosférickou, mrazivou záležitost, podpořenou skvělými hudebními motivy. Ta skupina čtyř gangsterů, obrážejících v autě liduprázdné podvečerní ulice, by se s klidem uživila v regulérním hororu. Druhá věc, která mě tu velmi potěšila, je přímočarost, s jakou všechny postavy jednají. Zapomeňte na dlouhé řeči, slitování pro náhodné svědky a podobné nesmysly, důležité je mít po ruce brokovnici a dostatečnou zásobu munice. Inu, sedmdesátá léta zřejmě nebyla, tedy alespoň v rámci filmu, zrovna ideálním prostředím pro zastánce a vyznavače přehnané korektnosti. Tenhle snímek o drsných časech, od začátku do konce chladný jako hlaveň revolveru před přestřelkou, si mě prostě a jednoduše získal hned od prvních minut a donutil mě pečlivě sledovat všechno, co se v něm odehrávalo.
Údolí Gwangi (1969)
Ačkoliv se považuji za skalního fanouška triků pana Harryhausena, tenhle film mi jakýmsi záhadným způsobem dlouho unikal. Kromě toho se k němu neváže žádná nostalgická vzpomínka z dětství, z kteréhožto důvodu mě jeho zhlédnutí lákalo ještě víc. Spojení westernu a dinosaurů tu funguje na výbornou, malinko jen zamrzí dost dlouhá úvodní fáze před příchodem do dinosauřího údolí, nicméně od té doby má děj výborný spád a postupně graduje až k velkému finále ve městě. Triky jsou z velké části na tradičně skvělé úrovni, přičemž ústřední potvora je pro mě jedna z nejlepších, která z mistrovy díly vůbec kdy vyšla, její zapojení do reálného prostředí vypadá velice dobře. Celkově se na tenhle znamenitý dobrodružný film dívalo velmi příjemně, a navíc jsem se definitivně utvrdil v tom, že některé triky zkrátka nestárnou.
Megapiraňa (TV film) (2010)
Společnost Asylum produkuje špatné filmy s mizernými triky. To by mi ani tolik nevadilo, neb skupina vyznavačů brakových filmů nejhrubšího zrna byla, je a bude vždy početná. Vadí mi skutečnost, že Asylum točí špatné filmy s mizernými titulky, které jsou zcela nezáživné a dají se použít pouze jako levnější náhražka rohypnolu. Tento konkrétní snímek se sice ve sbírce vyjímá dobře díky svému názvu (i když Asylum má na kontě lepší, zvukomalebnější kousky), nicméně pro sledování je naprosto nevhodný. Od začátku do konce se neskutečně vleče a nenabízí prakticky nic zábavného – možná na pár čestných výjimek, digitální piraňa zaražená v hotelu na pobřeží vytrhla z letargie i mě. Upřímně jsem byl rád, když jsem měl tu hodinu a půl za sebou. Vřele nedoporučuji, a to ani pro účely filmových večerů spjatých s alkoholovým opojením.
Akce Kalimantan (1962)
Popravdě vůbec moc netuším, co si o tomhle filmu vlastně myslet. První polovina je prakticky zbytečná, dost nezáživná a ty věčné monology hlavního hrdiny mi lezly na nervy zhruba po třech minutách sledování. Během druhé se situace o něco zlepšila, byť mi občas unikalo, co mají postavy vlastně v úmyslu a v jakém časovém horizontu vlastně operují. Jedna věc mě ale skutečně nadchla, a sice Martin Růžek jako arogantní a hloupý důstojník, působící dojmem, že právě vylezl ze socialistické všeobecné encyklopedie, kde do té doby sloužil jako ilustrace pro heslo „kolonialismus.“ Škoda, že celkově stráví ve filmu jen pár minut. A ještě jedna věc se „Akci Kalimantan“ nedá upřít, a sice její originalita (československo-indonéská koprodukce, to jinde opravdu neuvidíte). Ač se tedy nejedná o nic převratného, svým způsobem si snímek zhlédnutí zaslouží, což se dá navíc zvládnout i vzhledem k jeho příznivé stopáži.
Zvláštní jednotka (1968)
Velmi milé překvapení, tenhle film překonává naprostou většinu svých kolegů z Apeninského poloostrova ve všech ohledech minimálně o třídu. Solidní výkon předvádí Lee Van Cleef coby psychicky ne úplně vyrovnaný seržant, potěšila i skutečnost, že snímek díky většímu počtu amerických vojáků v ději umožnil, aby Němci nevypadali jako banda idiotů a dokázali při střelbě i něco zasáhnout. Závěrečnou konfrontaci považuji za vůbec nejlepší bojovou scénu v rámci euro war filmů, úplný konec je také velice působivý a zvyšuje celkový dobrý dojem. Tvůrcům se také povedlo radikálně omezit další nešvar italských válečných snímků, a sice typické rádoby filozofické promluvy o tom, jak je válka zlá a špatná. Dokonce i na tradičně nepřesná výzbroj a výstroj tu nepůsobí tak otřesně jako jindy. Za jediný vážnější nedostatek tak považuji zbytečnou délku a množství zcela zbytečně natahovaných scén. Každopádně mě „Zvláštní jednotka“ dokázala přesvědčit, že i Italové dokáží natočit dobrý vážně pojatý válečný film. Ačkoliv, nějaké to potvrzení tohoto faktu by vůbec neškodilo.
Piraňa 3D (2010)
Krvavé? Na film uváděný v kinech rozhodně. Brutální? Ani náhodou. Zábavné? Ano, a velice. Pro mě takřka dokonalá, odpočinková letní komedie plná krásných slečen a povedených hlášek. Zní to asi hodně cynicky, ale čím víc červené teklo, tím jsem bavil lépe a lépe. Všechno působí tak krásně béčkově, že se to nedá brát ani na vteřinu vážně. Snímek samotný považuji za dosavadní vrchol brakových hororů na téma zabijáků ze zvířecí říše a hodně se mi líbilo, nakolik si režisér dělá legraci ze stereotypů a zákonitostí pro takové snímky běžné. Proto mě potěšil vědec, který zasvěceně vysvětluje kde se ty roztomilé rybky (jejich digitální podoba skvěle seděla k celkovému duchu filmu) vlastně vzali a jak před nimi není obrany; ze stejného důvodu mi nevadil poněkud delší rozjezd před skvěle podaným masakrem u břehu. Pochválit můžu ještě hudbu, která, ač žánrově pestrá, dobře pasuje k jednotlivým scénám, a nesmím opomenout ani trojrozměrné efekty. Sice jsem čekal jejich větší zapojení při vlastních útocích šupinatých zabijáků – víc nájezdů přímo na diváka na podobně, nicméně třeba záběry na dvě dívky, plavající pod vodou, ty jsou už sami o sobě na plné hodnocení.
Bitva o Okinawu (1962)
Největší vyloďovací operace v Pacifiku ve velice nepovedeném provedení. Pokud se těšíte na nějakou větší scénu, rovnou vás upozorním, že celé americké invazní loďstvo zde představuje asi pět modelů někde v umyvadle. Tento fakt je ale paradoxně nejmenším problémem tohoto snímku, protože když nic jiného, dá se u něj zasmát. Bitvu samotnou tvůrci osekali na boj o jedno japonské postavení, ale i to se dá ve světle dalších faktů relativně přežít. Co ale vydržet nelze, je děsivý italský dabing, zvlášť po zjištění, že originální DVD nic jako originální znění neobsahuje. Vlastní bitevní scény se drží na stabilní, nízké úrovni, působí stejně komorně jako americká flotila a vinou podivného, lépe řečeno mizerného střihu se v nich nedá orientovat. Od válečného filmu, na němž se podíleli Italové, jsem nečekal žádné zázraky ohledně reálií v podobě dobové výzbroje výstroje, nicméně snímek zašel v těchto ohledech dál, než bych čekal. Po několika scénách mi jako klad připadala skutečnost, že vojáci chodí v zeleném a mají alespoň nějaké zbraně. Příšerností a negativ se tu tedy najde přehršel, nicméně zbývá mi zmínit se o tom nejhorším. Celý snímek totiž postrádá sebemenší náznak příběhu. Scény na sebe pořádně nenavazují a zcela postrádají jakýkoliv zajímavý prvek. Rozhodně mě nenapadlo, že se budu usínat u něčeho co trvá jen něco málo přes hodinu. Důsledné varování na závěr – nebrat, nedívat se a pokud máte zakoupeno, vyhodit!
Místo v pekle (1969)
Další z tuctových válečných filmů italské produkce, který se od záplavy ostatních trochu vymyká zasazením na pacifické bojiště. To se ovšem v praxi projevuje pouze v tom, že místo německých hord si tu pro jistou smrt běží zástupy Japonců. Naopak zůstalo klasické schéma, kdy se malá skupina vojáků snaží zvládnout téměř nemožný úkol, jehož splněním mohou ovlivnit celou válku. Samotný děj není příliš výrazný, a ačkoliv nechybí přestřelky za použití nekonečných zásobníků, kdy se nepřátelé nesnaží krýt a klesají k zemi po desítkách, většinou jde jen a pouze o pochod terénem s občasnými zastávkami, vyplněnými rádoby filozofickými řečmi o tom, jak je válka zlá a špatná. Za mírné pozitivum bych v tomto případě označil použitou hudbu, líbila se mi hlavně ta melodie při úvodních titulcích. Naopak body dolů za v tomto případě i na italské poměry děsivé ignorování dobové výstroje a výzbroje, jemuž vévodí německé zbraně a italské maskování u Japonců a podivně vypadající, bůhví jak sestavené, samopaly u spojenců. Na závěr ještě malá poznámka k obálce, s níž u nás film vyšel. Vypadá velice dobře, jenže se jaksi nemůžu zbavit pocitu, že se snímkem jako takovým nemá absolutně nic společného.
Noc nad Chile (1977)
Sovětský snímek vypravující o pokrokově orientovaných lidech, kteří trpěli pod karabáčem pravicové diktatury v Chile, splnil má očekávání jen napůl. Prvních zhruba třicet minut, kdy sledujeme zahájení převratu a uvězňování lidí bez ohledu na pohlaví, věk a politickou příslušnost, působí velmi autenticky, místy až dokumentárně. Po vydařených záběrech na noční stadion, osvětlený pouze spoře světlomety, ozařujícími siluety ozbrojených vojáků, však přichází dost znatelný propad. Snímek se zvrhne do nezajímavého, jednotvárného sledu záběru, kdy uvěznění soudruzi sedí na zemi v cele či na stadionu a vedou nudné, politické řeči takovým způsobem, až se z toho jednomu začnou zavírat oči. Občasné prostřihy na rodící se odboj mimo zdi improvizované věznice situaci nezachraňuji, nějak mi nepřišlo, že by rozumující soudruzi vůbec něco pořádného vymysleli, či nedej bože uskutečnili. Většinu filmu mi navíc dělalo docela problémy odlišit od sebe postavy jednotlivé postavy, které mi neskutečně splývali – stoprocentně jsem si zapamatoval jen hlavního hrdinu a důstojníka s divným smyslem pro humor, který prováděl výslechy. Snímek ve svém závěru naštěstí chytil druhý dech a posledních deset minut bylo vcelku zajímavých a působivých, díky čemuž se mé hodnocení ustálilo v na hodnotě mírného nadprůměru.
Sebevraždené komando (1968)
Spojenecké velení musí šetřit výsadkáře pro chystanou invazi do Evropy, a tudíž obtížný úkol zničit německá letadla svěří narychlo sestavené skupině, kde figuruje například skautský vůdce, snědý zloděj nebo Francouz. Snímek svojí kvalitou odpovídá italské produkci, výhodu má v tom, že se nesnaží vypadat přehnaně realisticky. To se kladně projevuje ve fázi sestavování a přípravě komanda, které je vcelku vtipná a dobře sledovatelná. Po seskoku na nepřátelském území následuje prakticky neměnný děj. Vojáci narazí na nějaký problém, kvůli kterému by měli misi předčasně ukončit, což ovšem neudělají a najdou nějaké řešení. Na chvíli to vypadá, že všechno zvládnou, jenže i v řešení se objeví komplikace a je třeba vymyslet něco nového. To celé probíhá za asistence desítek německých vojáků, kteří zjevně nedokáží trefit vrata od stodoly, natož některou z hlavních postav na vzdálenost deseti metrů. Za podstatný nedostatek, přinejmenším ze svého silně subjektivního pohledu, považuji ústřední melodii, která se bez rizika psychické újmy nedá poslouchat více než jednou. Ve výsledku další z obsáhlé skupiny italských válečných filmů, bez jejichž zhlédnutí se vám svět nezboří.
Bojové nasazení (1986)
Nepřející velitel jednotky ani naprostý nezájem mužstva o cokoliv vojenského neodradí drsného veterána, aby z bandy drzých výrostků neudělal vojáky, kteří se postarají o to, aby Grenadu neuchvátilo do svých pařátů marxistické učení. Největším lákadlem snímku je bezesporu představitel hlavní role a režisér v jedné osobě, který tu vytvořil výbornou postavu vojáka, který trpí chorobnou neúctou k autoritám. Eastowood se svého partu zhostil skutečně se ctí a od začátku do konce působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. Většina snímku se odehrává během přípravy na skutečný boj, a nese se v atmosféře plné cynických hlášek, sarkasmu a zoufalých pohledů nic nechápajících řádových příslušníků jednotky. Vlastní bojové nasazení pak k tomuto přidává ještě nějakou tu střelbu do nepřítele, nicméně o reálně ztvárnění skutečnosti tady stoprocentně nešlo. Válka se tu stává pouze jakousi závěrečnou zkouškou, v níž jednotka prokáže nabité schopnosti, a tak ani tady Eastowood, vytahující doutníky z kapes mrtvých Kubánců, neustává ve svém specifickém humoru a peskování podřízených. Jde vlastně spíš o hodně ironickou komedii z vojenského prostředí, než čistokrevný válečný film, a po všech stránkách o zdařilou, svižnou a skutečně zábavnou podívanou.
Tarantula (1955)
Několik vědců, zalezlých v zapadlé poušti a vykonávající pochybné pokusy, to nemůže, tedy alespoň ve filmu, skončit dobře. Než se člověk naděje, už nám v okolí běhá obrovský pavouk a terorizuje nevinné lidí a ještě nevinnější dobytek. Dost možná jde o jednoho z nejlepších zástupců v oné době populárních snímků o monstrech vzniklých zahráváním si s vědou. Pavouk sice v první polovině prakticky absentuje a děj se soustřeďuje na představení ústřední dvojice, nicméně část následující se povedla velmi dobře. Scény s pavoukem, kterého tu ztvárňuje skutečných živočich, vypadají na dobu svého vzniku velmi dobře, a to i v pasážích, kdy se členovec např. blíží ke sloupům elektrického vedení. Zadní projekce použitá při záběrech s živými herci pak navozuje tu správnou atmosféru zlatého období amerických filmových příšer. Pochvalu si zaslouží i dobře namaskovaná tvář znetvořeného vědce. Celý snímek má navíc výhodu v poměrně svižném tempu, díky kterému příliš nevadí ani zmíněná, akce prostá první polovina. No, a co představuje pověstnou třešničku na dortu? Samozřejmě není nikdo jiný než Clint Eastwood v jedné ze svých prvních rolí (chudák se ani nedostal do titulků), v níž jako vojenský pilot přilétá zbavit poušť osminohé hrůzovlády.
Jurská planeta (1965)
Když už jsem si pořídil sovětský originál, napadlo mě zakoupit i americkou verzi. Ono přeci jen, kolik sovětských filmů dosáhlo v kapitalistickém světě takové obliby, že by došlo k jejich opětovnému natočení, bližšímu západnímu divákovi? Jenže, to nové natočení představuje velmi silný, a sem zcela nepatřící výraz. Hlavní odlišnosti mezi oběma verzemi totiž spočívají ve dvou základních bodech. Kosmické lodě mají nápisy v latince místo azbuky, a postavy mluví anglicky. Zbytek, tedy především všechny trikové sekvence, posloupnost jednotlivých scén a i slušná část dialogů, zůstaly beze změny. Je to jen o málo víc, než pro originál vytvořený anglický dabing. V komentáři nebudu pokračovat, musel bych totiž opsat ten uvedený u „Planety bouří.“ Vlastně bych měl i úplně stejně hodnotit, nicméně zklamání ze skutečnosti, že jsem za identickou věc vlastně platil dvakrát, mě nutí jednu hvězdu ubrat.
Planeta bouří (1962)
Na snímek o sovětské expedici na Venuši jsem se docela těšil, ovšem výsledný dojem se nachází přesně na úrovni nemastného, neslaného a kmínu prostého průměru. Tvůrcům se dost povedlo ztvárnění povrchu planety, který představuje hodně depresivní místo a vybavuje tak film v některých pasážích vcelku solidní atmosférou. Ostatní efekty, tedy především živočichové na Venuši žijící, už zdaleka tak působivě nevypadají, na druhou stranu však lidé převlečení za ještěry nebo létající monstrum dokáží docela dobře pobavit. To samé lze říci i o neskutečné budovatelské písni, která diváka čeká v závěru. Až doposud bych byl ochoten „Planetu bouří“ hodnotit jako povedený vědeckofantastický snímek, odpovídající po technické stránce době svého vzniku, bohužel se našlo pár věcí, za které nemohou ani uplynula léta, ani skutečnost, že na film nemám žádné nostalgické vzpomínky. V první řadě tu totiž chybí logický děj, který by dával smysl. Jednotlivé scény tu na sebe v některých případech vůbec nenavazují, a budí dojem, že některé pasáže zkrátka úplně chybí. Navíc, vlastní děj je až příliš nezáživný, a složený výhradně z toho, jak kosmonauti chodí po planetě, vedou infantilní rozhovory, nebo pronášejí naprosto nezáživné teorie, u kterých má divák občas docela problém udržet pozornost. Snímek tak můžu doporučit spíš jako raritu do sbírky, než něco, co musí člověk bezpodmínečně vidět.
Pouštní mise (1969)
Klasický příklad válečného filmu produkovaného v Itálii. Skupina odvážných vojáků na takřka beznadějné misi, proti nim hordy nepřátel, křečovitá snaha, aby snímek vyhlížel drsně a syrově, a samozřejmě nesmím opomenout německé vojáky, kteří umírají po desítkách a při pádu neopomenou udělat nějaké to artistické číslo a odhodit zbraň deset a více metrů od sebe. Samotný děj není příliš výrazný, většinou se sestává z jízdy džípu po poušti, kterou tu a tam naruší setkání s nějakou německou hlídkou. Naprosto mi také uniklo na počátku silně propagované napětí mezi velitelem jednotky a jedním z jeho podřízených, které se postupem času, bez zjevného důvodu, vytratí a nesehraje absolutně žádnou roli. Kupodivu se dal snímek relativně dodívat do konce, měl docela spád a při jeho sledování nehrozila žádná výraznější psychická deformace. Dobrým dojmem na mě působila i hudba, která do některých scén docela dobře sedla. To ovšem nijak nezmění fakt, že opakované zhlédnutí považuji za prakticky vyloučeně a s ledovým klidem snímek navždy odkládám k houfům jemu podobných, v Itálii vzniklých snímků s válečnou tématikou.
Hory mají oči (2006)
Návrat na starou jadernou střelnici, kde v horách živoří zmutovaní horníci, se povedl na výbornou. Velký podíl má na tom skutečnost, že snímek zkrátka vznikl dost dlouho po originálu a jsou v něm uplatněny modernější postupy. Za prvé musím vyzdvihnout zpracování prostředí. Zatímco v původním filmu působily záběry na nehostinnou krajinu spíš nudně, tady tvoří naprosto dokonalou kulisu, navozující od začátku patřičně depresivní atmosféru. Za naprostý vrchol v tomto ohledu považuji pohled na kráter, posetý vraky různých vozidel. Dobře rozjetou věc si tvůrci pečlivě pohlídali a dovedli jí do úspěšného konce. Pravý zlom přichází při útoku na karavan, který představuje nejsilnější pasáž celého snímku. Představitelé psychopatických zabijáků i oběti zde vytvořili scénu, které se dokáže svou syrovostí a brutalitou až nepříjemně vrýt do paměti. Za pozornost stojí i podobně laděný, i když svým vyzněním zdaleka ne tak působivý souboj v opuštěné vesnici. Každopádně se jedná o jeden z nejlepších hororů, jaké jsem v poslední době viděl, a který svému staršímu předchůdci nejen nedělá ostudu, ale naopak ho v ledasčem předčí.
Hory mají oči (1977)
Tak tenhle horor, pyšnící se nic neříkajícím přídomkem „kultovní“ mě tak trochu zklamal. Mohou za to jeho první dvě třetiny, kterou jsou zbytečně zdlouhavé a kde se prakticky nic neděje. Sledovat osudy rodinky ztracené v poušti mi nijak zvlášť zábavné nepřišlo, a navíc mi tu chyběla hutnější atmosféra, jejíž vytvoření by už vzhledem k místům, kde se natáčelo, neměl být takový problém. Teprve když si divák protrpí tyhle úmorné minuty, nastanou okamžiky, kvůli kterým se snímek vyplatí vidět. Od přepadení karavanu po závěrečnou konfrontaci je film natočený výborně, a během sledování rychle mizí vzpomínky na předchozí nedějovou část. Scény navíc působí celkem realisticky, což se na celkovém vyznění projevuje jednoznačně kladně. Kdyby se věci daly do pohybu o něco dříve, možná bych uvažoval o lepším hodnocení, nicméně únavný a zbytečně dlouhý rozjezd filmu v mých očích dost uškodil. Nelituji jeho zhlédnutí, na čemž se velkou měrou podílí fakt, že odteď můžu chodit na po světě s pocitem, že jsem viděl jeden z údajně významných milníků v historii hororu.
Robin Hood (2010)
Po návratu z kina jsem měl z nového zpracování Robinových dobrodružství velmi rozpačitý pocit. Pro film se sice povedlo získat výborného režiséra a dobré herce, najdete tu spoustu dobrých momentů při akčních scénách a podařené odlehčující momenty, ale jako celek, a především jako Robin Hood to prostě nefunguje. Snaha předělat klasická schémata do podoby, v jaké je divák ještě neviděl, se tady poněkud minula účinkem. Výsledkem tak není nová verze příběhu o nejslavnějším zbojníkovi, ale průměrný historický velkofilm, kterých jsme po roce 2000 užili víc než je zdrávo. Naprosto mě zklamala finální bitevní scéna, která působí vzhledem k počtu účastníků dost chudě, skončí dřív než začala a navíc je každému při pohledu na síly jednotlivých stran jasné, jak všechno dopadne. Ne, tohle skutečně není Robin, ale do divácky snesitelnější podoby upravená verze jedné z historických etap středověké Anglie, kde se hlavní hrdina mohl jmenovat jakkoliv jinak, a vůbec nic by se nezměnilo. Nechci snímek jako takový úplně zatracovat, jak už jsem psal výše, světlé momenty se tu najdou, nicméně v mých očích se celkově jedná o zklamání.
Aligátor (1980)
Po děsivé zkušenosti s dvěma díly Krokodýla jsem hledal způsob, jak se uklidnit. Tak mi napadlo podívat se trochu do minulosti, a vytáhnout na světlo světa tenhle svého času velký hit. Po zhlédnutí, prosyceném nostalgickou příchutí a vzpomínkami na šťastné dětství, mohu konstatovat asi toto. Jedná se o klasický zvířecí horor nevalné kvality, který ale pořád představuje to lepší ze svého sub-žánru a některé své následovníky suverénně překonává o třídu. Svůj podíl na tom nese prostá skutečnost, že má kolem sebe jakousi podivnou auru, něco, co se špatně popisuje, ale co mě zároveň nutilo film sledovat se stejným zaujetím jako tenkrát před lety. Samotný aligátor nevypadá, ve srovnání s počítačovými hybridy současných podobně laděných béček, až tak strašně, a v kombinaci s velice sympatickým hlavním hrdinou tvoří základ docela dobré, nároků prosté podívané. Navíc snímek není nudný, umírá tu docela dost lidí, včetně arogantního profesionálního lovce, nezbytného to žánrového klišé. Vrcholné aligátorovo řádění na oslavě pak představuje pomyslnou třešničku na dortu. Kdyby takhle vypadaly všechny zvířecí horory, měl bych jako jejich fanda o něco snazší život. Aligátor tak pro mě zůstává krásnou vzpomínkou, která ani postupem času nevybledla a kterou se mi díky opakovanému zhlédnutí podařilo ještě o nějaký čas prodloužit.
Krokodýl 2 (2002)
Jestliže se jednička dala s přimhouřením obou očí dodívat do konce, tohle představuje o hodně silnější kafe. Tady musíte rovnou oči zavřít, a eliminovat tak případný prostor pro krokodýlí slzy. Snímek má sice šupinatého plaza v názvu, jenže ten na sebe nechá čekat déle, než se na slušný zvířecí horor sluší a patří. Nejprve tak musíte přetrpět lacinou scénu přepadení banky, následně katastrofální katastrofickou pasáž s pádem letadla do bažin a teprve ve chvíli, kdy se film blíží k polovině, se krokodýl skutečně objeví na scéně. Vypadá snad ještě hůř než v prvním díle, a především, ani on nevnese do příběhu alespoň trochu laciné zábavy. Snímek zůstává nadále neuvěřitelně nudný a nezáživný, sem tam je někdo sežrán, a ve zbytku času se můžete kochat příšernými triky nebo pokusy herců nevypadat při přeříkávání dialogů pitomě. Na tuhle zvrácenost nejspíš nestačí ani pořádná dávka alkoholu v krvi a všem vřele doporučuji jakýkoliv jiný brakový horor s obsahem krokodýlů – je jich dost a u drtivé většiny z nich se pobavíte mnohem víc, než při sledování tohohle paskvilu.
Krokodýl (2000)
Jak ozvláštnit prázdninový alkoholový mejdan s přáteli? Inu vyjeďte si na lodi na jezero, na jehož břehu čeká zubatá příšera s pořádným apetitem, schopná udělat cokoliv. Ano, cokoliv, protože právě krokodýlovy schopnosti jsou tím hlavním, čemu se dá u tohoto podprůměrného zvířecího hororu bavit. Nejen, že dokáže zabít rybáře na břehu, ale ještě po sobě mistrně zahladí stopy a nechá zmizet auto obětí. A pokud zvládne tohle, nic dalšího mu nedělá problémy. S neuvěřitelnou rychlostí se, ať už na zemi nebo ve vodě, přemisťuje tam, kde by ho nikdo nečekal, ignorující přírodní zákony, i zákony platící pro jeho druh. Proti takovému monstru samozřejmě nemá skupina studentů šanci, a boj s ním zřejmě neustojí klasické figurky podobných filmů, jako mírně vyšinutý lovec krokodýlů, nebo drsný venkovský šerif se slámou v botách a revolverem na opasku. Kdyby se v první polovině filmu dělo něco zajímavějšího, než prázdninové radovánky hlavních hrdinů, možná bych uvažoval o průměru. Za stávajících okolností je mi bohužel líto, na víc než dvě hvězdy to ani já, milovník subžánru zvířecích hororů, nevidím.
Admirál (2008)
Pokud o historický velkofilm, který se ale nepodařilo dotáhnout do konce. Výpravnost snímku sice nechybí, taková úvodní námořní bitva, byť vytvořená na počítači, vypadá velmi dobře, nicméně pár věcí tuhle záležitost táhne zbytečně k zemi. Jednak je tu podivná tendence přeskakovat různá období bez vysvětlení, co se vlastně stalo. Hlavní hrdina tak jednou velí jedné lodi, po střihu už najednou celé flotile, a ještě o chvíli později okupuje polovinu Ruska. Divák neznalý moderních ruských dějin tak má pramalou šanci se v tomhle nějak orientovat. Za druhé, což považuji za ještě méně šťastné, tu příběh neustále narušuje romantická linie, která se posléze stane ústředním motivem filmu. Nic proti romantice, ale tvůrci jí sem nacpali víc, než by se slušelo. Abych ovšem jenom nenadával, na snímek se dá vcelku dívat, najdeme tu pár výborných scén jako poprava námořních důstojníků nebo ostřelování německých pozic na pobřeží, které celkové hodnocení vytahují nad průměr. Zkrátka to chtělo víc historie, lepší návaznost scén a méně citových problémů hlavního hrdiny. Jen by mě zajímalo, jestli byl admirál ve skutečnosti takový dobrák, jak se ho snímek snaží ukázat.
Tajemství loňského léta 3 (video film) (2006)
Kdo se seje vítr, sklízí hák. Šílený rybář si poklidně užívá svého důchodu, když tu se doslechne, že někde daleko, v zapadlém městečku, si někdo drze zahrává z jeho pověstí. Neváhá, bere na sebe černý gumák, špičkou prstu zkontroluje ostrost háku a vyráží na další výlov slezin a jiných orgánů. Oproti minulým filmům znamená trojka kvalitativní propad. Především to padá na vrub naprosto nezvládnuté kameře a střihu v klíčových scénách, tj. vraždách. Ty sice, tedy co se ztvárnění zranění týče, vypadají lépe než v minulých dílech, ale scény samotné působí nepřehledně a zmateně. Negativně hodnotím rovněž snahu scénáristy udělat z původně obyčejného člověka nezranitelné monstrum, které nezastaví ani celý zásobník z pistole, vypálený na vzdálenost půl metru. Proti těmto nedostatkům působí docela dobré tempo, které si snímek udržuje a která s přibývajícími vraždami narůstá, pár hezkých rockových písniček a jedna ještě hezčí slečna, která by je měla zpívat. I díky tomu se na film dá relativně dodívat, byť proti jedničce a dvojce neobstojí a zřejmě jen málokoho dokáže donutit k opakovanému zhlédnutí.
Tajemství loňského léta 2: Rok poté (1998)
Hákem ozbrojený rybář se znovu vrací do svého oblíbeného loviště, čili do vnitřností party teenagerů a všech, kteří se mu nějakým nedopatřením připletli do cesty. Pokračování dobře navazuje na předchozí díl, v několika věcech za ním zaostává, a jinde naopak došlo ke zlepšení. Na jedné straně se sice vytratila téměř jakákoliv atmosféra, na straně druhé je to zase dynamičtější a zábavnější. Opětovně narazíme na nutná klišé, počínaje drsnými hláškami, přes záhadně mizející zkrvavené mrtvoly ze skříně, až po naprosto nelogické chování postav, které si přímo říkají o tržnou ránu do žaludku. Tedy všechno to, co dělá podobné filmy tím, čím jsou. I ústřední zabiják docela přitvrdil, a občas názorně předvádí, že být na dvou místech najednou mu nedělá žádný velký problém. Hodnotím prakticky stejně jako předchozí díl, opět ucházející podívaná, u níž se divák může bez velkého přemáhání docela dobře pobavit a která dokáže ukrátit nezáživnou chvíli mezi návratem z pracovního procesu a odchodem do postele.
Tajemství loňského léta (1997)
Docela povedený slasher, obsahují všechny náležitosti pro tuto specifickou odnož hororu nezbytnou. Zde představený maniak v dlouhém gumáku a s hákem v ruce vcelku ujde, byť na elitní pozice v kategorii hororových psychopatů zkrátka a dobře nemá. Dobře působilo poměrně spletité pátrání po jeho totožnosti, která se skutečně nedala odhadnout dopředu, a donutilo diváka několikrát změnit názor, kdo že to vlastně ty oběti hákuje. Velmi se povedlo i závěrečné finále na plující rybářské lodi, která nabízela uzavřené, a zároveň nepřehledné místo, jako stvořené pro finální souboj odhodlaných obětí s psychopatem. Kromě toho snímku nemůžu v některých pasážích upřít docela dobrou atmosféru, a především velice sympatickou hlavní hrdinku, které už pro její krásný úsměv přejete, aby všechno nakonec zvládla a dotáhla do vítězného konce. Zkrátka a dobře, z hlediska subžánru dobře odvedená práce, která sice nijak zvlášť neoslní, nicméně nesčetněkrát viděnou látku dokázala přetavit ve snesitelný produkt, u něhož se dá příjemně relaxovat a nenásilně posunout nudné odpoledne blíž k hodině večerní.
Elitní jednotka (2007)
Politicky nekorektní a policejní násilí glorifikující? Samozřejmě, a to tím nejlepším možným způsobem. Nevím, jestli jsou příslušníci elitní brazilské jednotky tak dobří a oproti zbytku policie neúplatní a zákon hájící, ale tenhle snímek mě naprosto uchvátil. Jednak už samotným pohledem na práci policie v Jižní Americe, a především neskutečně syrovou atmosférou, díky které místy připomíná spíš dokument, což podtrhuje. Dojem reálnosti ještě umocňuje rozklepaná kamera, nebo třeba krev, která po zásahu (do podezřelého, samozřejmě) potřísní obraz. Akční scény, resp. rozhánění gangsterů skupinou profesionálně vycvičených střelců, vypadají velice dobře a zřejmě odpovídají i taktickým postupům, které skutečná jednotka BOPE při svých operacích používá. Zajímavé byly i vývoje charakterů jednotlivých hlavních postav, ať už změny názoru původně idealistického černocha v brýlích, nebo způsob, jakým velitel jednotky bojuje se stresem a napětím. O snímku bych se dokázal rozplývat ještě dlouho, a upřímně přiznám, že takhle mě zaujala a k sobě od začátku do konce připoutala jen málokterá věc. Drsný příběh z ještě drsnějšího prostředí, který určitě stojí za vidění, pokud se tedy dokážete překlenout přes skutečnost, že dobro zde reprezentuje odznak na baretu policisty, který v boji se zločinem používá velice nevybíravých metod.