Amaranta

Ani nevím, proč jsem čekala větší akci, přitom toto bylo mnohem lepší! Hauer byl skvělý (můj oblíbenec z Jestřábí ženy, no...) a všechno bylo tak ohromující, že jsem to ve své nepřipravenosti myslet nestíhala prožívat. Věřím, že po opětovném shlédnutí zvednu na pět.

Diane Keaton je moje oblíbená herečka, ale tady ty citové výlevy teda přepískla. Viděla jsem asi půlku, ale to mi stačilo, tolik upištěných ženských pohromadě nebyla dobrá volba...

Dokonce jsem musela týden počkat před napsáním komentáře a nechat film uležet. Nebo lépe řečeno - nezkazit si dojem jeho hodnocením. Koneckonců k tomu se ani nijak nechystám :). Kim Ki-duk je k dívání, vnímání a přemýšlení, nikoliv k intelektuálským debatám. Mrtvá zvířata omotaná špagátkem, spící pár potápějící se do jezera, Buddha v batohu na zádech, kontemplativní vyřezávání znaků...a pohyb těla nad ledovou plochou...

S odhlédnutím od děje si musím znovu potvrdit, že čínské filmy jsou pro mě! Ať zpracovávají jakkoliv propletené vztahové příběhy, vždycky žasnu nad těmi podpovrchovými povahami. Podle ústředního manželského páru bych pro sebe rozdělila i typy charakterů: žena s nemocnou dcerou je uzavřená vášeň a síla, u které si vychutnáváte každý úsměv vynášející na světlo trochu emocí, myšlenkové zmítání je na ní vidět na první pohled. Naopak její manžel je stále optimisticky naladěný kliďas. Jenže i on má pod smíchem rozvětvený citově propracovaný systém, jímž ovládá své počínání, a má velmi dobře rozmyšlené, jak bude s blízkými nakládat. Zdá se, že filosofii lidských vztahů zde má v malíčku opravdu každý (snad i malá Hehe by kdekoho trumfla), jen převedení toho pravého a správného do života je těžší...

Nedávno jsem se dívala na Princeznu a bojovníka a říkala jsem si, odkud toho chlápka znám? A bum! Siegfried! Takové transformaci jen pomocí podelších vlasů bych nevěřila (spíš to bude tím heroiským výrazem). Zatímco v P+b má Fürmann pěkně propracovanou postavu, tady na něj vyšel lehce nafouklý a lehkomyslně chladný modroočko. Ten příběh je zamotaný a neveselý a děj se moc pozměnit nedá, ale většina postav mě jednáním i chováním vytáčela.

Andy byl jistě neobyčejný člověk, ale kdo není? Každý má někdy strach, že nebude pro srandu brán vážně. Proto je raději spousta lidí seriózní. Je to příběh odvahy.

Sama u televize, kolem půlnoci, trochu na spaní - zřejmě ideální podmínky pro sledování, protože mi Brazil naprosto kápnul do noty. Už jsem si ho dlouho uchovávala na dvd a nemohla jsem se rozhoupat kvůli jeho pověsti chaotického a náročného filmu. Ale asi jsem byla v jakémsi stavu zbystřené mysli. Zdá se mi (možná naivně), že jsem prokoukla většinu myšlenkových odboček i "děj" a ještě jsem stihla vnímat rozličné vizuální hrátky. Navíc mě to prostě bavilo. Chválím a doporučuji (při přiměřené náladě!!!).

Humor mně naprosto vyhovující, bohužel se místy trochu opakuje. I přesto nejlepší Pythonovský film - i za to prostředí. Jinak některé části jsou tak vtipné, až jsou roztomilé - třeba když se rytíři říkající Ni přejmenují, nejsou schopni zapamatovat si stávající formulku se svojí totožností a občas nesměle vypípnou zažité Ni...(Krom toho je podle mě scéna s rytíři Ni a okrasnými keři naprostým vrcholem absurdna a tak i záměru filmu.)

Dexter bezcitný? Dexter monstrum? Ačkoliv to jeho vnitřní hlas stále podsouvá, nezdá se mi, že by tomu jeho pravá povaha odpovídala. Jasně, je to hnusák, který vraždí pro nutkavou radost, ale opravdu si vinné oběti vybírá jen kvůli tomu, aby nebyl chycen? S každým dílem ve mně narůstalo přesvědčení, že Dexter je ocejchován všemi negativními vlastnostmi, aby byl seriál netradiční a originální (budiž, to je). Přesto stále na povrch podprahově vyplouvá jeho lehce zvrácené zlaté srdce. Nedej bože, abychom si toho všimli! A třetí série je trochu (psychologicky stále slušně propracovaný) slaďák s vytáčející rodinkou Pradů na odstřel. Jejej, musím dodat, že čtvrtá a hlavně pátá série se mi moc líbila, po první je pátá asi nejlepší! A šestá držela vysokou úroveň dál...

Jeden ze snímků silně ovládajících moje uvědomování si vlastního vkusu. Je psychologický, ale ne takový ten drásavě a povrchně, nemoralizuje, je i vtipný a drsným způsobem zábavný. Chvilky s životními moudry se střídají se snahou o rebelské zúčtování s osudem.