Actias

Zpočátku se vám může zdát, že zápletka působí až příliš pateticky. Navíc vedle neústupného architekta Garyho Coopera vystupuje Patricia Neal až příliš excentricky a afektovaně. Zkrátka všeho je až příliš. Možná si dokonce řeknete, co to ti lidé na mě hrají? A možná se i trochu pousmějete. Po čase však uvyknete charakterům hlavních hrdinů, aniž byste tak dělali z donucení a přijde vám, že to „až příliš“ by bylo stejné jako si stěžovat, že černobílý film je až příliš černobílý a ideály až příliš idealistické. Je to vyprávění o tom, že je potřeba počítat s tím, že ideály nebudou akceptovány, přesto je nezbytné za nimi stát a neustoupit ze svých vizí. Jednou je lidé pochopí. A nebo taky ne. Tento příběh je tou první variantou. Ale i kdyby to byla ta druhá, tak chování architekta, který se odmítal přizpůsobit konvenčnímu řešení návrhů a „dobrému“ vkusu, který lidé požadují, by zůstalo stejné. V reálném životě hrozí i ta druhá varianta. Až příliš černobílé, až příliš idealistické, až příliš uvěřitelné.

Naprosto praštěná podívaná, při které jsem se kupodivu bavila. Dívka prochází proměnou v anděla a hudba, která tuto scénu doprovází, mi ještě dlouho bude znít v uších. Píši zpětně, co jsem film viděla. Všechno už je v oparu, ale díky hudbě není možno zcela zapomenout. Občas se přistihnu, že si ji broukám.

Christian Bale ani nemusí nic říkat. Jemu se stačí jenom podívat a je to tam. Pozvolné tempo bez jediného hluchého místa, kdy každý pohled a dialog vás vtahuje hlouběji do road mowie k Medvědímu údolí.