Dikaiarchos

Fíha, chaso vůkolní, toť Žena, před níž zlovolní řvou výš o oktávy a svorně ztrácej hlavy.* – Právě tady připomenu Ženu, která uměla citlivě rázně a v pravou chvíli (a že šlo o desetiny vteřin!) zasáhnout ve prospěch působivosti díla a která coby nenápadná porodní dáma československého filmu přivedla na svět tolik jedinečných dětí. Její filmografie je nejvýmluvnější. Střih: Helena Lebdušková.

Tuto verzi O rybáři… jsem viděl třikrát, to proto, že se v animačním vzezření filmu projevily geny z Miróa, Brakhage, dokonce z nás, kdysi škvrňat s tlustým štětcem v ruce. Dílo Elizabethy Hobbs je ale plně své i bytné, stejně jako jeho starší brach. - Lidská lačnost dávno kvetla už za Grimmů a dál se průmyslově poohlížela, takže příběh o rybáři nebyl tehdy a není tuplem ani teď preventivním pohádkovým bububu, ale naší platnou diagnózou. Jsme prahnoucími rybářovými ústy, nádavkem pod tlakem jiných úst, minulých a současných, polykáme svět a švy nás samých praskají. – Ryba mrskne ocasní ploutví a zmizí si v moři. Ostatně „přání“ nám evolučně splnila už v prvohorách.

Dočista bych na něj zapomněl, ale Svatá mi sáhla do paměti a řekla, že se musím znovu podívat na Kieślowského Dekalog, osm. Podíval jsem se a nezalitoval. V tom měla pravdu. / Text od tomtomtoma.