Barila

Dokument ukazuje, jak waldorfské školy a obecně waldorfský systém funguje a otevírá zase jiný pohled na vzdělávání ve školách. Je to způsob, kterým se kolem nás vyučuje už sto let, ale ne každý, včetně mě, o něm věděl. Nikdy jsem do Waldorfu nechodila, a po shlédnutí dokumentu je mi to líto. Asi by mě to v mnohém změnilo, ušetřilo zbytečností a upevnilo v tom, kým jsem a co umím. Nemůžu opomenout jemnou, krásnou hudbu doprovázející celý dokument, která nestrhává na sebe pozornost, ale naopak dokresluje atmosféru a její „zvonění“ až skoro připomíná dětský smích a švitoření. Závěrečná instrumentální Hallelujah z koncertu na výročí 100 let waldorfských škol působí až kýčovitě a zbytečně tlačí na divákovy city. Rozumím jejímu zařazení jako hudbě, kterou interpretovali samotní waldorfští žáci, ale je to zřejmě na hranici toho, aby diváka neodradila. Zároveň mě dokument nadchnul svojí prací s obrazem. Člověk by mohl mít vypnutý zvuk, jen se dívat na krásné a nápadité záběry a už jen z toho by porozuměl, o čem to je a vychutnal by si to. Je skvělé, jak se na děti díváme kamerou skrz nebo zpoza různých objektů, jako bychom byli, my diváci, jen skrytými tichými pozorovateli něčeho křehkého a důležitého.

Film, který dnes svým tématem zřejmě na sebe nebude strhávat veškerou pozornost a nejspíš se nebudete od začátku do konce popadat za břicho, ale který mě naprosto upoutal. A to svou lidskostí a opravdovostí, a především silným aktuálním tématem stárnoucího člověka, který se musí smířit s odchodem své kariéry a najít svůj nový smysl v životě. Film si, podle mě, vychutnají hlavně ti, kteří si něčím podobným prošli, procházejí, anebo je takový krok v životě zanedlouho čeká. Je to podle mě vzorová ukázka hořké komedie, kdy přes těžkou a vážnou atmosféru nás vždy jednou za čas probere milé pousmání, čímž se zároveň vytvoří kontrast a udrží to naši pozornost. Skvělé je také obsazení a znovuoživení herců, které jsme delší dobu neměli moc možnost vidět někde vyniknout. Mám tím na mysli hlavně pana Maryšku s úžasně charismatickým hlasem a paní Ullu Keslerovou naprosto přesvědčivou v roli hercovy manželky. Tvůrci si zde stejně jako v dalších svých dílech hrají s odrazem ve skle, který příjemně ozvláštní a zdůrazní konkrétní obraz. Milosrdná lež může sice působit žánrově zpátečnicky, ale jsem přesvědčená, že by právě tohle nemalá většina diváků s radostí uvítala. A je velká škoda, že to doposud není k vidění jinde než na festivalech.

Velice zajímavý dokument. Líbí se mi originální rozdělení do tří částí, tří schopností Juraje Jakubiska v podobě tří grácií. Skvěle vybrané ukázky. Překrásná hudba. Jakubisko zde upozorňuje také na přístup některých dnešních studentů k filmové tvorbě, z čehož mě dost mrazí v zádech. A doufám, že se přeci jen mezi nimi jednou najdou tak výjimečně kreativní osobnosti jako je Juraj Jakubisko. Zaujal mě nápad, kdy Jakubisko vyslovuje své přání k narozeninám a přitom mluví se svým odrazem v zrcadle. "Film je ako farba." "Úspěchem každého filmu není filmová kamera, ale myšlenka a hlavně nápad." To jsou dvě hesla, která podle mě naprosto vystihují celý dokument.

Příběh rodiny pana Vyskočila je sám o sobě velice silný a dojemný. Nepotřebuji k tomu rozhovory s psychologem, přijde mi, že to dostává Ivana Vyskočila skoro až do role pacienta, což doufám, nebylo účelem dokumentu. Líbí se mi obraz, kdy Ivan Vyskočil mluví s redaktorkou za ostnatým drátem - zajímavý nápad. Myslím, že by se to hodilo i na samostatný dokument mimo cyklus 13. komnaty...

Jeden z prvních nových studentských filmů, který mě vážně oslovil. Skvělá pointa, pěkná hudba decentně dokresluje atmosféru filmu. Příběh je lidský. Jakub Frydrych nehraje všude úplně přesvědčivě, ale předposlední scéna je zahraná perfektně a naprosto mě dojala.

Nádherné a někdy naprosto neuvěřitelné záběry. Člověk má najednou pocit, jakoby opravdu stál v naprosté blízkosti divokého zvířete a má možnost vidět jeho naprosto přirozené chování, které i jako tichý pozorovatel v přírodě jen tak neuvidí. Nebrala bych to jako dokument, který mi má něco sdělit, nebo mě o něčem poučit, ale spíše jako mnoho překrásných, detailních snímku z přírody, které je třeba jen nechat na sebe působit. Kvůli tomu mě také v dokumentu rušil komentář a to jak francouzský, tak český. Český v podání T. Hanáka mi přišel možná ještě více nepatřičný než v originále. Jinak obdivuji obrovskou trpělivost a obětavost při natáčení, díky které vznikly tak skvostné záběry.

Nádherná pohádka s milou pointou. Pavel Liška dává pohádce ještě větší lidskost a přirozenost, skvělá volba vypravěče. Například ještě dlouho po zhlédnutí mi v hlavě zněla dokonale řečená věta: "No, právě, protože tam prší." Líbí se mi jednoduchost a výstižnost animace, ale zvolila bych jiný styl (artovější, nebo loutky). Perfektní vystižení charakteru postav: zlá Marta s úzkým obličejem, propadlými lícemi, zlověstným obočím a červenými šaty. Kominík Štístko naopak s milým výrazem, smutnýma očima i podobenství zlatníka je velmi výstižné. Důvtipný scénář. Mrzí mě, že se taková pohádka nevysílá v televizi, děti by určitě oslovila.

Typicky česká hořko-sladká komedie s inteligentním humorem. Jiří Strach je opravdu mistrem televize. Kombinace Stracha a Epsteina fungovala výborně. Vkusně zasazeno do doby socialismu se všemi detaily.

Film, odehrávající se prakticky v jedné místnosti s jedním člověkem a hlasem z telefonu, jsem sledovala celých 85 minut se zatajeným dechem. Je to natočené v podobném duchu jako Telefonní budka. Výborný scénář, skvělé dialogy, celkem nečekaný zvrat. Perfektní herecký výkon Jakoba Cedergrena.

Příšerná, drsná, ale skvěle vymyšlená pointa. Petra Tenorová hraje opravdu přesvědčivě. Zvláštní nasvícení - světlo nejde přirozeně z okna, ale vodorovně zprostřed místnosti. Film se mi moc nelíbil nejspíš hlavně kvůli vybranému tématu.