makakus

Vysoké hodnocení lze chápat spíše jako projev národní hrdosti na tuto historickou událost než jako objektivní zhodnocení kvalit díla. Filmové řemeslo je zde totiž přehlídkou beznadějné mizérie. I když pravda, Sequens natočil spoustu ještě mnohem horších filmů. Aspoň ale mohli hercům ukázat, jak držet při střelbě revolver nebo samopal, obzvláště komické je to v anglické sekvenci, ale místy i v kostele. Podobně jako kačer Donald a kanadské státní symboly na britském RAF bombardéru Halifax. Už scénář se s ničím moc nepáral, až to vypadá, že za atentátem na Heydricha stál vlastně Canaris a zaúkoloval Londýn. Příběh nemá hrdinu, a to ani ani skupinového, jednoduše proto, že vytvořit postavám hlubší charakter byl asi moc těžký úkol. A angličtí výsadkáři pro komunistu Sequense ani být "moc kladní" nemohli, spíše náš národ uvrhli do teroru, což se v dialogu projistotu hned několikrát zopakuje (komunistické pojetí). Z tak úžasného a bohatého příběhu prostě vytěžili minimum. Kamera je vysloveně ošklivá, odfláknuté kompozice, svícení i pohyby kamery, nejhorší jsou noční záběry.. Střih, to je takový styl šmik-šmik, nad délkou a řazením záběrů´se moc nezamýšleli, spousta jich měla úplně vypadnout. Takže jediným světlým bodem jsou herci - ale kdo hrál v šedesátkách vlastně špatně a v jakém filmu? Proti tomuhle je třeba Vyšší princip nádhernou ukázkou špičkové filmařiny, nebe a dudy.

Intelektuální kýč jako prase, resp. guláš z prasete. Proč intelektuální? Protože je to ohromně "duchovní" zabijčka, porcuje zásadní a nadčasové téma jako je věčný boj za svobodu jednotlivce, koření to hlubokomyslnými monology, symbolickými obrazy, působivou dávkou patosu, přimíchá motivy reinkarnace a zahustí to neustálými skoky v čase a prostoru. Proč kýč? Protože je to jen prázdná slupka, která si účelově hraje na něco, co není. Žádný z vyprávěných příběhů není dost originální a silný, tak je pěkně rozmixujeme do rádoby mysteriózní tlačenky a budeme si hrát na další velkou Magnolii. Dílo se neštítí bohapustého vykrádání a opisování všemožných slavných děl na téma svobody, v zoufalé naději, že když je všechny smíchá dohromady, vznikne nějaký nadčasový koncentrát moudrosti. Najdeme zde tedy odvar z Přeletu nad kukaččím hnízdem (touha po svobodě jakožto útěk z blázince a "velká sestra"), Amadea (dva hudební skladatelé, z nichž jeden se snaží přivlastnit génia druhého), sci-fi industriální totalitu ničící svobodu jednotlivce (1984 nebo třeba Blade Runner), novinářku bojující proti zločinecké korporaci (dosaďte si sami - napadá mě celá řada předloh) atd atd. Přidáme populární, levicový ekologický motiv globálního oteplování (tady na to doplatil potápějící se Soul) a nezapomeneme na politickou korektnost - tedy potřebný mix černochů, bělochů, Asiatů i domorodců v hlavních rolích. Nebýt nádherných výtvarných obrazů, hodil bych toto dílko s chutí do odpadu. Naprosto klasická ukázka toho, že když se někdo zpronevěří základnímu kreativnímu pravidlu "v jednoduchosti je síla", tak nemůže vytvořit nic, po čem by za pár let štěkl pes. Umění pro umění mívá totiž jepičí život.

Byla nebyla tlupa chamtivých dobyvatelů, která se v honbě za jistou velmi vzácnou surovinou vydala na cestu do neznámých světů. Hlavní hrdina se pak na výpravě do divukrásné přírody tohoto krásného světa ztratil a byl zde objeven místní domorodou princeznou, do které se zamiloval. Zavedla jej mezi mírumilovné domorodce žijící v harmonii s moudrou přírodou, kteří si brzy a snadno získali hrdinovy sympatie, jakkoliv se vůči němu chovali vlažně až nepřátelsky (obzvláště jeden přední bojovník kmene, který si chtěl princeznu vzít za ženu). Vůdce bílých dobyvatelů byl naprosto bezcitný, hnusný a cynický padouch, který se nakonec rozhodl domorodce nemilosrdně vyhladit, aby získal jejich bohatá naleziště. V bitvě byl však nakonec po zásluze zabit - a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tak tak. Zkušební otázka - o jaký film se jedná? Správná odpověď - není to jeden film, ale dva. První se jmenoval Pocahontas, jeho mnohem výpravnější a dražší kopie pak Avatar. Ale pár rozdílů najdeme. Například v Avataru lítají navíc draci jako v Harry Potterovi. Domorodci z Pandory jsou modří a velmi vysocí, Indiáni v Pocahontas jsou hnědí a běžně vysocí. Avatar je 3D, Pocahontas jen 2D. Nicméně srceryvný doják o lásce sbližující různé světy, o bezcitných běloších, kteří v honbě za ziskem decimují nevinné a nebílé domorodce a věčnou krásu přírody vůbec, to vše zůstává stejné. Přesto dva body - za úžasnou výtvarnou pastvu pro oči téměř na úrovni Pána prstenů a technické novátorství. Pokud však tento film získá hlavní Oscary, bude to smutná výpověď o vyprázdněnosti a povrchnosti naší současné civilizace. Každý jiný z nominovaných filmů je po všech stránkách kromě efektnosti mnohem dál - i ten animovaný Up má v sobě mnohonásobně více moudrosti, hravosti, vtipnosti a hloubky.

Konečně více než důstojné převedení geniální předlohy do filmu. Oceňuji také, že ze dvou konců (oba napsala Christie, jeden je v knize, druhý pak v divadelní hře) si tvůrci vybrali ten knižní, což bych v dnešní happyendové době moc nečekal. Přestože jde o televizní adaptaci, je mnohem filmovější než předchozí filmová zpracování, která byla statická a ukecaná, obzvláště to sovětské. Skvělé po všech stránkách, nádhera!

Ten film je tak dobrý, že každý komentář k němu by byl špatný. Už proto, že Andersonův svět radostné, hravé, poetické a vtipné kreativity je s jakoukoliv dospělácky vážnou a rádoby hlubokou analýzou díla neslučitelný :-) Jedinou "slabinou" je nesmyslný český název filmu - jakoby ho autor překladu ani neviděl.

Já jsem ještě dítě, takže jsem to moc nepochopilo. Asi to nebylo pro mě a to je špatně, protože Barbie pro mě přece je. Ten začátek, ten se mi líbil, ten byl roztomilý. Ale potom tam ty hračky začaly mít problémy a pořád o tom dokola složitě mluvili! Maminka mi říkala, že to jednou budu muset pochopit, protože je to důležitý, nějaká emanicipace. A pak jsem nepochopilo, jestli sou to teda oživlé hračky a nebo lidi, co se jako hračky jen tváří a nebo obojí dohromady nebo každou chvilku něco jiného. Třeba Toy Story, tam měli oživlé hračky taky problémy, protože děti vyrostli a už si s něma nechtěli hrát a oni ty hračky byli z toho smutný. A to se mi líbilo moc a pochopilo jsem to. Tady se mi líbilo, když Ken zpíval. A jejich brusle byli moc hezký. Ale často to byla nuda a zmatek, a tak jsem si vzalo mobil, protože ten mi rozumí a já jemu taky. A líbí se mi, že můj mobil nemá problémy a že je vždycky zábavný. To je lepší než ta Barbie, co vůbec nebyla opravdová Barbie.

U první série jsem si ještě nebyl jistý, jestli celé to velmi parodické a komediální pojetí čečenské mafie není až příliš laciné, přehrávané a v rozporu s celkem civilním zbytkem vyprávění. Nicméně hned od téměř geniální tragikomické první scény druhé série to nabere nové grády a není už co vytknout, občas se chechtám nahlas a některé scénky si pouštím třeba třikrát po sobě. Takže 2.série zatím na 100 %. Navíc i zajímavě rozehrané vedlejší charaktery v neustálém vývoji, obzvláště herecky skvělá Sarah Goldberg, například její herecké sólo v divadle ke konci dílu 2/2 je na Emmy. Barry (Hader) už tu sošku má - po právu.

Míchat humor, vraždy, absurditu a lidskost, s tím přišlo jako první snad Pulp Fiction. Je velmi těžké udržet dávkování jednotlivých ingrediencí v rovnováze, a tady se to vymklo kontrole. Opravdu zábavné scénky v poslední sérii bych spočítal na prstech jedné ruky. Zato přibylo nevěrohodné psychologie, především Barryho fanatické křesťanství je trapně prvoplánové, Havranův nepravděpodobný přerod měl být snad vtipný, ale je naopak rozpačitý. Vlastně celá druhá polovina řady to totálně zazdívá a konec tomu nasadí korunu.  V přímém rozporu se zamýšleným vyzněním si říkám - ty brďo, to je najednou námět na solidní drama, kdyby to natočil třeba Scorsese, aspoň by to mělo hlavu a patu :-)

Konec špatný, všechno špatné, abych parafrázoval známou moudrost. Barry se vždy pohyboval na tenkém ledě žánru komediálního thrilleru, a tam je hodně těžké z toho ve finále nějak elegantně a s nadhledem vybruslit. Stalo se z toho rádoby emocionální psychodrama a v této rovině to fakt nefunguje. Nehledě na ty nejbanálnější řešení celkové zápletky ve stylu "ať už to hlavně máme za sebou". Útěk z původního hřiště ještě podtrhuje závěrečný wtf epilog.

Hugo Haas byl skvělý herec, průměrný režisér a mizerný scénárista. To, jakým způsobem si zde dovolil sprasit finále díla a tím i celou jeho podstatu je neodpustitelné. On totiž dopsal k tragédii happy-end. Čapkovo drama končí ušlapáním Galéna. Svět tím ztrácí naději na uzdravení z "bílé nemoci" - kvůli ničivé síle zfanatizovaného davu. To je hrozně silná a až mrazivě pravdivá idea (skvěle zpracovaná například ve Dnu Kobylek). V závěru této filmové adaptace se však po ušlapání Galéna stává z umírajícího maršála mávnutím kouzelného proutku jakýsi pacifistický Gándhí, vystoupí s jímavým projevem "ať žije mír" , dav zjihne, smekne klobouky a všichni budou žít v míru šťastně až do smrti. Samotný lék byl díky nově připsané postavě dr.Martina zachráněn, takže smrtí Galéna se vlastně nic nezměnilo. Uf!!! Proč příště nepřepsat Shakespeara, ať se Julie probudí v hrobce o něco dřív! Filmová podoba tohoto dramatu je vůbec hodně přeceňovaná. Byly sem zcela neorganicky včleněny exteriérové dokumentární válečné závěry, bůhví proč. Kamera je průměrně řemeslná, neposiluje dramatičnost děje ani nepracuje s psychologií postav. Scénář troufale škrtá často i velmi zásadní pasáže Čapkova dialogu. Střihová skladba nemá gradaci (zlatý Orson Welles!), režie zmateně těká mezi civilně pojatými scénami (hlavně ty rodinné) a dramaticky stylizovanými. Takže - původní Čapek má velmi silná místa, i když celkově je to i v originále poněkud zmatené pacifistické poselství (např. místy chce Galén totální odzbojení a věčný mír, jinde připouští důležitost obranných zbraní a obranné války) . Ve filmu je však to nejsilnější scénáristou a režisérem troufale přepsáno, zbytek rozmělněn.