makakus

Závody F1 byly masově oblíbené v celém poválečném období. Zároveň byla v 50. letech již k dispozici celkem moderní filmová technika - především malé, lehké kamery do ruky, magnetofony... To pro všechny obdobné dokumenty znamená obrovský archiv záběrů a výpovědí, tisíce hodin materiálu. Zmiňuji to z toho důvodu, abych ozřejmil, jak všechny tyto dokumenty vznikají - je to titěrná práce hromady lidí při sledování archivních projekcí, další a další výběrovky, členění do tematických celků, finální vytřídění. No a pak přichází to hlavní - střihová skladba. To je king. Jako hudební skladatel musí režisér (či přímo kreativní střihač) a jeho tým vytvořit emotivní, dramatickou a velmi lidskou skladbu, která nás unese. A to se tady nepodařilo. Některé "hudební věty" této symfonie byly zdlouhavé, nezajímavé, členění nemělo správný vývoj, dynamiku. Nebylo to ani o Ferrari, ani tak úplně jako poutavý portrét doby, něco divného mezi. Nicméně ono takové to dechberoucí zpracování bohatých archivů udělat lze - viz Senna.

Tak se Francouzi rozhodli napodobit do puntíku fenomenálně úspěšný Drive to Survive. A aby nic neponechali náhodě, přizvali si k tomu i stejnou anglickou produkci. Všechno je stejné - rychlá až překotná skladba záběrů, dynamické střídání akce - výpověď (často afektovaná, nepřirozená, přečtená podle scénáře), podpora záběrů sugestivní hudbou (která je tam nacpaná často až rušivě) a expresivními zvuky (zbytečně bombastické), těkavá, rádoby nervózní kamera, zpomalené dramatické momenty z různých úhlů... Ale celková skladba, stavba nebo řekněme kompozice nestojí za nic. Guláš. Třeba první díl působí jako sáhodlouhý trailer, který se utrnul z řetězu. Vůbec se nedaří vytvářet silné, dojemné, dramatické nebo i humorné minipříběhy. Jezdců, stájí, trenérů.  Chybí prostá lidskost bez příkras. Chybí jasný fokus, ostré zaměření, které bylo pro každý díl DtS typické. Tady je to jen chaos bez silných témat, bez změn tempa a nálady - tedy bez toho nejdůležitějšího. Bez skladatele. Ani bych se nedivil, kdyby to sestříhala umělá inteligence, protože lidský prvek a skutečnnou kreativitu tam vůbec nevidím.

Míchat humor, vraždy, absurditu a lidskost, s tím přišlo jako první snad Pulp Fiction. Je velmi těžké udržet dávkování jednotlivých ingrediencí v rovnováze, a tady se to vymklo kontrole. Opravdu zábavné scénky v poslední sérii bych spočítal na prstech jedné ruky. Zato přibylo nevěrohodné psychologie, především Barryho fanatické křesťanství je trapně prvoplánové, Havranův nepravděpodobný přerod měl být snad vtipný, ale je naopak rozpačitý. Vlastně celá druhá polovina řady to totálně zazdívá a konec tomu nasadí korunu.  V přímém rozporu se zamýšleným vyzněním si říkám - ty brďo, to je najednou námět na solidní drama, kdyby to natočil třeba Scorsese, aspoň by to mělo hlavu a patu :-)

Konec špatný, všechno špatné, abych parafrázoval známou moudrost. Barry se vždy pohyboval na tenkém ledě žánru komediálního thrilleru, a tam je hodně těžké z toho ve finále nějak elegantně a s nadhledem vybruslit. Stalo se z toho rádoby emocionální psychodrama a v této rovině to fakt nefunguje. Nehledě na ty nejbanálnější řešení celkové zápletky ve stylu "ať už to hlavně máme za sebou". Útěk z původního hřiště ještě podtrhuje závěrečný wtf epilog.

Dívat se na Keiferův obličej podělaný plastikami bylo na hraně koukatelnosti, ale vydržel jsem! Autorem scénáře je ve skutečnosti AI, do které naládovali mimo jiné Podraz, Obvyklé podezřelé a Dannyho parťáky, nicméně šanci dostala až 78. přepracovaná verze. Poslední záběr, přidaný ze zoufalství živým scénáristou, to zachránil od odpadu.

Mnohovrstvé, fatální, tragikomické střetnutí protichůdných tužeb - snahy být konečně sám a snahy společně sdílet "každý hovno". Jako sňatek a rozvod. Slova a mlčení. Segregace a spojení. V jedné vrstvě Irská občanská válka, její alegorie - jaká je cena za samostatnost, kvůli které se začnou nenávidět sousedé a bojovat proti sobě na život a na smrt. V další vrstvě příběh lidské samoty, která je u někoho nezbytná k tvorbě, u jiného vede k depresi "nikdo mě nemá rád". Vrstva o tom, jak krutá může být prostá pravda a jak vtíravá a agresivní může být "laskavost". V další vrstvě rozpor mezi dokonale nádhernou a nedotčenou irskou přírodou, oceánem a plujícími oblaky jako velkým, mlčícím Bohem a lidskou odcizeností, kdy jediný problém je ten můj. V další vrstvě absurdní, černý humor "moje poslání je hrát na housle, ale radši si useknu všechny prsty, než ti dovolit, abys mě u toho rušil".  A nepředstavitelné souvislosti, spojující useknutý prst se smrtí zakrnělého oslíka. Snad jediná věc chybí - naděje, že by to mohlo být jinak. Jenže McDonagh si na žádné filmové iluze narozdíl třeba od Tarantina nepotrpí.

Wow začátek a první půlhodinka. Scénky z castingu a restaurace slibují parádní terč: strefujeme se originálně a vtipně do life-stylu a sharovaného mind setu dnešních béčkových trendsetterů, řečeno jejich slovy. Pak se ale ostrým dějovým střihem spustí bůhvíproč jiný film, který s předchozím nesouvisí, snad jen dvojicí předchozích postav. Dílko začne prvoplánově "nastavovat zrcadlo" zahnívajícímu kapitalismu a celé té milionářské chásce a jejím přisluhovačům. Pár vtipných dialogů to jen zlehka okoření. A pak opět střih - a zase jiný film typu social survival, nejslabší část. Je to scénáristický přístup - když nevím, jak dál, skočím jinam. A když pak zase nevím, zase skočím. Když nedokážu dál pracovat s postavou, nechám ji zmizet. Když nevím, jak skončit, zahodím konec a zatvářím se hlubokomyslně. Taková hop-hop přeskakovaná pro kavárenské pseudointelektuály z Cannes i zbytku světa, kteří s povýšeným úsměvem řeší pořád dokola všechno a nic a ženou se za svým vlastním ocasem. Podivná hnačka, ze které vyprchal život na úkor šablony "kam ten náš svět jenom spěje". Zlatý Parazit - tedy taky společenská satira, ale nevtíravá, neprvoplánová, mnohem vtipnější, neskonale emotivnější a hlavně - se silným a originálním příběhem, který tady úplně chybí.

O tom, že řada špičkových šéfkuchařů je šílená není sporu. Jeden, jménem Heppner, například budoval tajnou armádu a chtěl svrhnout německou vládu. Další (Prigožin) je přezdíván jako Putinův šéfkuchař, sní o změně světového řádu a chce svrhnout "Satana". Jiný spáchal sebevraždu, protože nedostal nějakou pitomou hvězdičku. Řada dalších satana uctívá, aby jí dostali. A i ten náš Pohlreich začíná blouznit, propaguje podprůměrné maso z Lidlu a začíná mít třasavku. Film Menu tohoto faktu velmi chytře a vtipně využívá a dotahuje ho ad absurdum. Jak deprimující musí být servírovat den co den umělecké dílo snobům, zlosynům a idiotům, kteří by si nezasloužili ani špekáček? Kombinace komedie a mrazivého thilleru není vůbec jednoduchá, tento má navíc podobně jako Uteč zajímavý myšlenkový přesah. Není nad  poctivé hamburgery, to je řešení v této zpovykané a pokrytecké době.

Můj problém s finále tohoto jinak skvělého seriálu je tento - dnešní scénáristé mají občas tendenci kašlat na diváky, mají takovou povýšenou snahu ukázat, že nejsou populisté (tzn. nezakončí to tak, jak by si většina diváků přála). Důkaz? Na IMDb dávají fanoušci tomuto finále hluboký podprůměr oproti celku. Není to výjimka, řada dalších seriálú je na tom s finále podobě (Dexter, Hra o trůny, House of Cards atd.) Příčinu zde vidím v tom, že banda scénáristů demonstruje svoji nadřazenost tvůrců: Chceme "ukázat pravdu", tedy "jak to v životě chodí" nebo ještě jinak "přestaňte snít, život je krutý". Inu, to já dobře vím. Nicméně hrané seriály jsou fikce, výplod fantazie a mohou skončit jakkoliv, pokud to dává nějaký logický smysl. Divák dobře ví, že život je krutý, ale když kouká na seriál, chce si odpočinout od reálu, chce (možná fiktivní, ale přesto) NADĚJI. Jasně, ne všichni, někdo dává přednost depresivnímu vyznění. Já ne. Svých depresí mám dost. Tady je navíc od tvůrců ve hře i zbabělost - naše řešení by muselo mít logicky nějaké důsledky, ale ty, milý diváku, ty už ti nikdy neukážeme, končíme, možná proto, že si s tím sami nevíme rady. Takže stručně - běžte do prdele, zabili jste to.

Bylo to od začátku v mnoha směrech docela špatné, ale vida - ono to jde udělat ještě horší. Zatímco dříve měla každá postava alespoň svůj směr, vývoj, zajímavost a příběhovou roli, teď prošla bůhvíproč hrou "škatule, hejbejte se", takže už nikdo neví, co kdo proč dělá. Není to už ani vtipný, ani akční, ani zajímavý, ani pochopitelný, jenom blbý.