Hismael

Za skromných 100 milionů dolarů Nolan tentokrát nabízí především smršť dialogů, kterými se snaží vylepšit nízkou přítomnost nějakých zajímavých příběhových motivů. Vše je vedeno v rychlejším tempu, asi aby milion monotónních převážně politických rozhovorů nezačalo nudit. Ty na plno odstartují ve druhé polovině filmu, kde je to už jen přestřelka otázek a odpovědí. V první polovině sice je určité životní období Oppenheimera a vývoj atomové bomby, ale chybí tam něco navíc. To něco nemůže přijít, pokud to není ve skutečných událostech. Na druhou stranu, to jak se z toho Nolan snaží vymáčknout maximum je obdivuhodné a těžko by to někdo udělal lépe. Herecké výkony, hudba, kulisy, kostýmy, kamera, všechny tyhle věci jsou prakticky dokonalé a nahrazují slabší emoční zážitek a pocit nějakého zapamatovatelného děje.

Nezaměnitelný styl Wese Andersona se zde trochu vymknul kontrole a skončil v kotrmelcích. Experiment, který se dá těžko popsat, o čem vlastně je. Dokonalá ukázka, že i mnoho slavných herců včetně režiséra s úspěšnými filmy může narazit do zdi. Film exceluje hlavně v tom, jak se mu daří neustále snižovat zvědavost vidět další scény a tak postupně přechází do solidní nudy. Anderson se zasekl ve své režijní šabloně a tak si především natočil film sám pro sebe a možná pro pár intelektuálů, kteří se asi nebudou moc bavit, ale určitě tam najdou uměleckou hodnotu. Třeba scény jsou vizuálně povedené, dialogy působí vyspěle, ale herci mají za úkol hrát jak roboti, což podivnost nesourodého konceptu který nikam nevede jen umocňuje. Dílo jako stvořené pro odmítnutí kritiky větou - Nelíbí se ti to, protože si to nepochopil. Zde už nezáleží na tom, jak moc chytře, nebo umělecky to působí, protože emoční prázdnota a nezájem o celý tento vysněný paskvil přehlušuje téměř všechno.

Proces natáčení filmů ve 20. letech minulého století pojal Damien Chazell jako hodně divokou jízdu. Po počátečním prvku fekální komedie přijde shluk nejrůznějších lokací, mezi kterými se přechází bez většího navazování a jsou napěchované obřím počtem komparzistů. Každý záběr chce působit maximálně živě, ale po nějakém čase párty plné drog a sexu mohou začít vyvolávat pocit, že to celé nikam nevede. Tento pocit ale postupně zmizí, protože hyperaktivní scény přestanou částečně splívat se zbytkem a nejrůznější problémy vyústí až k boji o život. Tento rychle míchaný guláš všeho má sice skvělou režii i herecké výkony, ale faktor zábavy bude u diváků rozporuplný. Mohl by to potvrzovat výdělek nižších jednotek milionů dolarů po týdnu v amerických a kanadských kinech. Jde o jeden z nejhorších výsledků v Hollywoodu všech dob. Nezájem diváků možná ani nezaplatí rozpočet 80 milionů dolarů a podobně drahý marketing. Babylon není nic odpočinkového a tak dokáže tlačit na pilu celé 3 hodiny. I když obsahuje zajímavé nápady a má napínavý závěr, tak to není něco, co bych někomu doporučoval.

Östlund zde rozvádí různá sociální témata ze současné doby, nastavuje kontrast mezi bohatstvím a chudobou, luxusem a špínou, nebo postavením ve společnosti. Ukazuje, jak rychle se může hierarchie jednotlivců změnit a tím ovlivnit vše na co jsou do té doby zvyklý. Aby vše fungovalo tak jak je potřeba, neřeší se stereotypní situace, podle kterých jsou postavy jasně rozdělené na schopné a neschopné, i když by to tak reálně vůbec nemuselo být. Jen se zrovna hodilo, aby ten chudý získal moc a bohatý o ní přišel. I když je film o pár lokacích, nikam se nespěchá a tak se to celé natáhne na 2,5 hodiny. Originalita a nevšední komediální prvky je zde něco, co silně vybočuje a rozhodně stojí za shlédnutí.

Pokud by se tam někde hledala chyba, tak snad jen v různých náhodných situacích vrstvených na sebe. Zase se tam nacpalo jak je v dnešní době zvykem téma genderu, ale pracuje se s ním poměrně dobře, i když v určité chvíli to může působit jen jako propagace LGBT. Všechny tyto věci jsou ale proti dokonalé kombinaci vtipných a dojemných scén prakticky bezvýznamné. Především v těch, kde se probírá smutný životní úděl, jdou všechny pomyslné výtky stranou. Tom Hanks se do role Otta skvěle hodí a to, že se film převážně odehrává v jedné čtvrti, mu vůbec nedělá problém, aby emocionálně a vůbec vším dalším, mohl skvěle fungovat.

Velmi náročné letecké manévry v rámci tajné mise, která se téměř nedá realizovat a může stát někoho život, zde není něco, k čemu piloti přistupují odmítavě a doufají, že to nebudou muset zrovna oni absolvovat. Naopak je děj postavený na vztazích mezi nimi a na tom, kdo z nich bude vybrán, aby se zúčastnil operace ve vzdušném prostoru proti anonymnímu nepříteli. Ve chvíli kdy už se zdá, že nastala bezvýchodná situace, přichází záchrana v poslední možné vteřině. Dokonalé záběry kolem stíhaček vylepšují podobné klišé, které je možné několikrát vidět. Všechno co se stane ve vzduchu, pozitivně ovlivní relativně obyčejné drama na zemi. Oproti prvnímu dílu z roku 1986 je to obrovský upgrade ve všem a co se týče fanoušků letadel, je to asi to nejlepší, co můžou na obrazovkách vidět.

Americký Survivor se v současnosti pomalu blíží ke 44. sérii. Za tu dobu prošel mnoha proměnami, ať už jde o skrytý symbol imunity, ostrov vykoupení, nebo vrácení vypadnutých hráčů do hry. Jedná se o nejdrsnější reality-show, jakou kdy televize vysílala. V různých podobách se objevuje po celém světě a rozdíly jsou především v délce trvání, soubojích, nebo přístupu přežití na ostrově. Této americké se vždy dařilo zvolit nejlepší poměr všech těchto věcí. Má vlastní souboje na různých částech planety a celkově skvělý koncept soutěže o miliony dolarů, díky kterému zůstává v rámci reality-show tím nejzajímavějším i po tolika letech.

Druhá verze Sebevražedného oddílu se nesnaží tvářit tak vážně jako ta první z roku 2016 a místo toho chce být nápaditější a celkově zábavnější. I když je to místy šílený masakr s hektolitrama krve, stále zůstává v žánru barevné akční komedie. Je to v podstatě opak Batmana od Matta Reevese. Některé postavy, které vypadají že pro příběh budou důležité, není problém po pár minutách odstranit. Mnoho situací je zde postaveno na nečekaných zvratech a tak to co se naznačuje, nakonec pokračuje úplně jinak. Ve výsledku jde o lepší film než byl ten předchozí, ale James Gunn se rozdováděl možná až moc a tak svých milion nápadů realizuje na emočně poloprázdném hřišti.

Po první epizodě, která je to nejlepší z celého seriálu, se příběh trochu vleče. Má i své lepší chvilky, především ve vězení, ale jinak je to prakticky jen čekání na to, jak dopadne soudní proces. Přístup lidí k hlavnímu podezřelému, který vypadá, že ze sebe nedokáže vyloudit jednu souvislou větu je spíše jen bujná představivost scenáristy. Hlavním podrobnostem vyšetřování se schválně vyhne a snaží se jít trochu jinou cestou, aby na konci mohlo dojít k odhalení toho, co se odehrálo mimo obrazovku a divák byl překvapený. Celkově jde ale o dobrou detektivku, které by prospělo, kdyby mezi prvním a posledním dílem ubrala vaty.

Jimmy Carr sype jeden joke za druhým s naprostou jistotou a nebere si vůbec žádné servítky. Černý humor je opravdu hodně černý a v sexuálních tématech, genderu, nebo zdravotních problémech nevidí žádnou hranici. Pokud kooperace s publikem je čistá improvizace a nic není připravené, je to opravdu mistr svého řemesla. Určitě se najdou lidé, pro které to může být už moc, ale s nimi si Carr příliš hlavu neláme.