neumimfilm

Čistý Guilty Pleasure.

Strhující epos, který je čistou ódou na kinematografii a zhmotňuje všechnu její krásu, která si nezaslouží nic míň, než nosit titul film roku. V Corpus Christi si najde každý to, co si najít chce a ke každému divákovy přistupuje jako k univerzálnímu zákazníkovi, kterému nabízí z široké palety toho, co má každý správný film mít: Perfektní, dokonalá, bezchybná režie a scénář, která si zaslouží oscara mnohem více, než Parazit, skvělý narativ, stylistická nádhera ať už po straně zvuku, hudby, kamery či výpravy, herecké výkony, prostředí, přesah, emoce, myšlenka a cílevědomost, to vše a ještě mnohem více je dokonalost sama s názvem Corpus Christi a přitom to nikomu nenutí.

Naprosto unikátní film, který v sobě obsahuje mnohem více témat, než by se na první pohled mohlo zdát. Perfektně perfektní coming of age, která jakoby byla až nezachititelná, ale Věra to i přes všechno dokázala. Avantgardní pop v dokonale vizuálním pornu spolu se skvělými herečkami a hudbou z toho dělá jedno z nejlepších uměleckých děl, které jsem kdy viděl. Uvědomělé, krásné, nevšední, vtahující, provokující, zamyšlení hodné, perfektní a čisté umění, kterému nechybí nic, to jsou sedmikrásky.

Těžce perfektně autentická srdcová záležitost, která se dá označit za mnohé, jen ne za "plochou".

Krajina ve stínu je pro mě perfektní film v každém směru. Ano, nad tímto filmem kriticky přemýšlet bohužel nedokážu, protože mám pocit, že je natočen přímo pro mne. Bohdan Sláma si mě obtočil kolem prstu, tématem, kamerou, hudbou, stylizací, neotřelým vyprávěním, neskutečně suchým příběhem, který si na nic nehraje, velikou osobitostí celého díla a přístupu ke mně jako k divákovi, kdy jsem měl pocit, jakobych žil příběh s postavami, i když jsem jen s otevřenou pusou seděl v sále a 2hodiny skoro nedýchal. Už teď se pro mě jedná o velikou srdeční záležitost a jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl, ne li ten nejlepší.

Obstojí i zub času. Má, co nabídnout. Vskutku nadčasové a poutavé heroes journey. Plus Tai Lang je geniální záporák a scéna s jeho útěkem, je nejlepší.

Ani nevím kde s tímto klenotem začít. Ari Aster si tady opravdu pohlídal vše do posledního puntíku. Kamera je tak nádherná a zároveň tak originální. Expozice celého filmu, která říká vše a zároveň nic a následně výtečná gradace celého příběhu. Postavy, hlavně tedy ústřední pár, které jsou napsané strašně stereotypně, ale zároveň jsou o tolik zvláštní a jiné zároveň, což z nich ve finále dělá něco tak moc opravdového. Celkově chemie mezi herci je výtečná. Princip Čechovovi zbraně je tu předveden ukázkově. A pane bože ty barvy a vizuál jsou tak dokonalé. Střihy, práce s filmovým prostorem, dlouhé záběry na jeden take, to vše dělá film tak moc krásným. Další skvost filmu je určitě soundtrack, který je vytvořen ze zvuků prostředí, kde se děj odehrává a graduje postupně se situací perfektně, ale zároveň stále neruší a je velmi chytře použitý přesně tam, kde má být. Celá stylizace filmu a výprava, kdy doslova cítíte, že se děj odehrává přímo vedle vás. Je vidět, že Ari tématiku filmu velmi pečlivě studoval, protože možná nejděsivější na celém filmu je právě jeho uvěřitelnost. To samé platí i pro situace kdy jsou postavy na tripu, opět reálnost momentů a zachycení jejich pohledu na svět v danou chvíli (Vlnění okolí, změna zvuků a tónů, očí postav a spoustu těchto malých detailů a následné prostřihy s "nezfetovanou" verzí světa, kde je vidět ta změna). S tím samozřejmě souvisí i výborné herecké výkony, i když celý film si pro sebe samozřejmě krade Florence Pugh. Co se týče samotné narativní linky, jedná se o hrozný mindfuck, který je ale stále velmi věrohodný, kde nemám pocit, že by se něco tlačilo na sílu, i když konec možná malinko ano. Ari podává film velmi explicitně, nebojí se a vůbec nikdy neucukne z tempa, co si zvolil a drží si ho po celou dobu. Je hrozně krásné vidět, že když má autor svou tvůrčí vizi, specifický identifikovatelný styl a schopnost si ho prosadit, tak je to na díle hrozně znát a strašně mu přidává. Nakonec bych rád vypíchl strop celého filmu, kterým je hloubka ostrosti a její změna v záběrech, kdy sledujeme přesně to, co režisér chce abychom sledovali a vede si nás jako ovečky. Stránka formy je určitě silnější, než stránka příběhová, což někomu nemusí úplně sedět a může to být místy i škoda, ale mně to například vůbec nevadilo, právě naopak.