sedm.1

Jako Čech bych měl být konkrétně k této podívané co nejshovívavější, ale nemohu, co nemohu, nechci, a to z jednoho jediného, ovšem naprosto zásadního důvodu. Celý tento počin mi totiž po celou dobu připomínal tvorbu Terrence Malicka, kterou opravdu z hloubi duše nenávidím. Každopádně, kdybych měl ale co nejvýstižněji popsat konkrétně tuto nesnesitelnou obludnost, tak bych to vystihl asi slovy sto minutové existencionálně-filozofické vztahové blábolení. Knižní předlohu tedy vůbec neznám, nicméně být cynik, tak by se tato podívaná ještě zlehčeně dala označit také jako story o zoufalém kosmonautovi, co mu po půl roce stráveném o samotě ve vesmíru bez ženské, hráblo, ale jelikož nechci být hrubý, tak to prostě jen nekompromisně odsoudím jako nestravitelný filmový žalozpěv, postaveným na ve vesmíru se odehrávajícím dialogu hlavní postavy s jakýmsi přeludem, pokud jsem to tedy správně pochopil, jehož tématem je krachující vztah, no a pointu pak tvoří už cosi, co jsem rozhodně absolutně nepobíral a co mě nasralo tak definitivně, že z dvouhvězdičkového hodnocení jsem byl rozhodnutý pro ryzí Odpad!, který ovšem nakonec nedám, a to jen kvůli přesvědčivému hereckému výkonu Adama Sandlera, a jen tak mimochodem, kdo by se těšil na další strhující výkon úžasného Paula Dana, tak jako třeba naivně já, tak ať si nechá také rovnou zajít chuť, jelikož z něj tu je k dispozici jen jeho hlas. A jelikož mě ani trochu neoslovila ani atmosféra a vizuální podoba filmu, tak za mě se ve výsledku jedná o skutečně především v závěru nesmyslné, a jinak po celou dobu totálně nestravitelné a naprosto nesympatické meditativně-pseudo-ártové trápení, které běžnému (rozuměj normálnímu) publiku nemá absolutně co nabídnout.

Pro mě bohužel Arcadian představuje velké zklamání, a to především kvůli Nicolasi Cagovi, kterého mám ve své herecké top trojce a na kterého nedám dopustit, a to i když jeho kariéra již  sklouzla k těm nejlacinějším béčkům, nicméně pořád je to pro mě bourák, co svým výrazným charisma dokáže utáhnout a zásadním způsobem pozitivně ovlivnit cokoliv, jenže tohle byla prostě podívaná, kterou jsem se fakt vyloženě protrápil a ze které opravdu nemohu být nadšený. V první řadě každopádně musím zkritizovat především postavy dvou ústředních bratrů, kteří ne že by byli špatně obsazení, ale jde mi právě jen opravdu o ty jejich postavy, které mě od začátku svým chování a činy nevídaně iritovaly a bohužel jim to vydrželo až do konce. Druhá zásadní výtka pak směřuje k akci, která spočívala vesměs v ,,soubojích” s těma potvorama, a to z důvodu totální nepřesvědčivosti, nepřehlednosti a chaotičnosti, kdy navíc nevím, zdali to bylo způsobeno nedostatkem financí, čine dostatkem tvůrčího umu, ale já z těch veškerých fyzických konfliktů neměl skutečně nic. No a třetí negativum spojím s podstatou celého toho filmu, a to právě s těmi příšerkami, nebo jak to nazývat, kdy se o nich divák nedozví po celou dobu ale opravdu absolutně nic. Kdy, kde, jak, proč, na což pak doplácí především jejich závěrečný útok, který působí prostě jen jako ,,pojďme to nějak hoši ukončit”, to že tu nedává nic smysl nebudeme řešit. Jinak zamrzí i nepříliš velká Cageovo účast, kdy tu sehrává spíš vedlejší a ne úplně zásadní figurku, nicméně jen tak mimochodem musím podotknout, že tu je Cage po dlouhé době vidět ve své civilní podobě, tedy bez nějakých podivných vousů a ještě podivnějších vlasových příčesků a alespoň tohle bylo docela fajn. Co se pak týče zápletky, tam bych nějakou zásadní chybu nehledal, je tedy sice jednoduchá a přímočará, ale s tím tu nemám sebemenší problém, jelikož má spád a je záživná, navíc zde disponuje i slušným počtem napínavých scén a ani atmosféra není úplně k zahození, takže v tomto ohledu je to poměrně ok. Ve výsledku se tak jedná o lacinější postapokalyptickou monster sci-fi, kde toho spíš ale víc nefunguje a nepůsobí, než funguje a působí, takže za mě určité zklamání a smutek, vzhledem ke Cageovo účasti jsem totiž čekal rozhodně daleko větší odvaz.

Unfrosted je velmi stylizovaná podívaná do podoby šedesátých let, a musím říct, že v tomto ohledu je to vážně povedené retro pokoukáníčko, kde se tvůrci na celé té výpravě a vizuálu pěkně vyřádili a divákovi, lačnému podobných kousků, tu budou téct sliny blahem. Zápletku si pak dovolím označit za ryze praštěnou, téměř snad až pohádkově laděnou, respektive v podstatě se též až ztotožňující s filmy pocházejících právě z dané doby, tedy taková pestrobarevná přepálenost, kde se všichni chovají jak sluníčka na rozkvetlé louce, plní entuziasmu a s nadšením i pro sebemenší hovno, s čímž ovšem zároveň nekompromisně naráží na svou přesvědčivost, a to ve všech ohledech, jelikož takhle potrhle působí i záporné figurky, no prostě je to dějově taková absurdní kravinka, ovšem zároveň s tím, a to se musí brát v potaz jako významné plus, že si toho byli vědomi i sami tvůrci, takže je to ve výsledku vlastně až taková fungující sebeparodie na vše možné. Co se pak týče humoru, tak to zas pro změnu hodně závisí na znalosti Jerryho Seinfielda, pro nějž se jedná o typickou záležitost, tedy vtipnost spočívající především ve slovních narážkách v vkusném podání, což mi zde docela sedlo a několik těch slovních přestřelek a gagů bylo fakt výborných, nicméně celé bych to v tomto směru ale označil spíš za úsměvnou komedii, než za komedii, kdy se divák popadá za břicho. Postavy a jejich herečtí představitelé jsou pak asi ok, i když spousta z nich se fakt chovají už jako vážně nesnesitelní a trapní retardi, no a co se týče atmosféry, tak ta se jen svezla na povedené výpravě, takže i ji lze označit určitě za působivou. Unfrosted zkrátka určitě nezaujme davy, mě každopádně ale docela oslovila, a to především díky zmiňovanému trefnému humoru a celkové stylizaci, která je opravdu luxusní, takže za mě taková příjemná pohodička, nicméně s dodatkem, že dokážu pochopit i držkující publikum, jelikož je to celé skutečně ,,hodně osobitá”

Upřímně, mě se příliš do tohoto snímku nechtělo. Jednak Bobby Farrelly už dlouho není ve formě jako na začátku své kariéry, kdy řádili se svým bráchou v jejich komediích jako ze řetězu utržení šílenci, jednak jsem se obával opravdu šíleně tuctové a předvídatelné zápletky s hromadou nudného klišé a jednak vzhledem k tématu týkajícího se mentálně postižených spoluobčanů jsem se velice obával nucených sentimentálních scén, kýčovitých emocí a nonstop vyděračské dramatizace. Nic z toho se ovšem kupodivu nestalo a Šampióni jsou naprostou peckou, která. Mě doslova nadchnula. Celá ta zápletka tedy sice není nikterak nápaditá a nepřináší nic neobvyklého, či překvapivého, v tomto případ to ovšem vůbec nevadí, jelikož zde tento jemný nedostatek dokázali tvůrci nahradit tolika jinými výraznými prvky, že mi ve výsledku ona zápletka vlastně vyhovovala možná víc, než kdyby tam tvůrci vymýšleli nějaké neobvyklé kotrmelce. Především mě doslova nadchnuly veškeré postavy, které jsou vesměs sympatické, výrazné a s prominutím vážně kurevsky zábavné, samozřejmě na čele s osvědčeným Woody Harrelsonem a neskutečně sexy Kaitlin Olson. Další velmi příjemný prvek mi přinesl přítomný použitý humor, který je vkusný, neskutečně funkční a častokrát i nápaditý, prostě všechny vtípky jsou úderné a fakt zábavné, což je pecka. Za funkční musím též překvapivě označit i emoce, které jsou silné, působivé a hlavně přesvědčivé, bez nějakého zbytečného a hloupého tlačení na pilu, a doslova mě šokovali i samotné basketbalové zápasy, které i přes fakt, že jsou hráči postižení lidé, tak působí efektně a přesvědčivě. A jelikož i závěr dokáže přes svou předvídatelnost perfektně dojmout a bavit, tak musím jen zopakovat, že mé velmi nečekané nadšení z této podívané nebere konce a všem jí musím i přes veškeré obavy jen doporučit.

Ještě že tu jsou mezi námi stále tvůrci a herci jako David Ayer a Jason Statham, kteří mě ještě jako jedni z mála dokážou vrátit do zlatých let akčního filmu, jejichž podstatou byla nenáročná, přímočará zápletka, sloužící jen jako podklad pro řádění ultradrsného akčního hrdiny, co nakope všem slizkým zloduchům nekompromisním způsobem prdel. A právě přesně takový je The Beekeeper. Efektní nářez, s charismatickým ústředním hrdinou, v podání osvědčeného bijce Jasona Stathama, kolem kterého je po celou dobu tvořena luxusní aura nezničitelného likvidátora, čehož se jeho postava drží velmi přesvědčivým způsobem od začátku až do konce, tady se kdokoliv ze záporných figurek vážně nemá šanci dočkat závěrečných titulků, podstatné každopádně je, že tento hlavní prvek je zde tedy zpracován opravdu fungujícím způsobem, i když tedy s jednou velmi znehodnocující výtkou, a to že veškeré ony likvidace nejsou příliš explicitní, kdy se tu tvůrci prostě tentokrát neodhodlali k zobrazení nějaké přílišné krvavosti a upřímně tím tak v mých očích celému filmu velmi ublížili. Zápletka má jinak poměrně šmrnc, spád a chvílemi nabízí i slušné momenty napětí, postavy krom ,,Včelaře” jsou jinak též zajímavé a výrazné, a v neposlední řadě tu vlastně poměrně zdařile funguje i atmosféra. Jo, tohle revenge představení mě zkrátka opravdu bavilo, takhle si totiž já prostě představuji zábavnou akční jízdu, co mě dokáže parádně nakopnout.

David Lowery je velmi specifickým filmovým tvůrcem, jehož dosavadní práce, a to ať už scenáristická, tak režijní, mě ani jednou neoslovila, tedy až doposud, jelikož Ain’t Them Bodies Saints mi fakt sedlo, a to především z důvodu její vážně výrazné podmanivosti, což ovšem nemění nic na faktu, že se opět jedná o podívanou pro skutečně jen úzký okruh obecenstva, mezi nějž se ovšem tentokrát řadím i já. Celé je to tedy sice zpracované ve velmi pomalém tempu, dbající především na co nejpůsobivější atmosféru, emoce a samozřejmě i vizuální podobu, a to vše zde funguje nadmíru přesvědčivě, poutavé jsou ale i veškeré postavy, jenž si dokážou získat jak sympatie, tak zájem a zásadním způsobem celý film pak pozitivně ovlivňuje i hvězdné herecké obsazení, kterému nelze nic jiného než tleskat. Samotná zápletka jinak není nikterak originální, nápaditá, či nepředvídatelná, což v tomto případě ale vůbec nevadí, jelikož o ní tu vlastně až tak moc nejde, nicméně svou funkčnost si udržet dokáže, čímž výslednému dojmu nikterak neubližuje. Za mě se zkrátka jedná o velice působivý snímek pro melancholicky smýšlené publikum, co si dokáže užít filmové umění i bez tradičních popcornových ingrediencí

Shotgun Wedding je taková klasická nenáročná oddychovka určená pro publikum, které je toho schopné opravdu spoustu odpustit, pokud k tomu nicméně potenciální divák zaujme ten správný postoj a přístup, tak si myslím, že by se vyloženě o nějaké zásadní zklamání nemělo jednat. Hlavní předností celé této podívané je každopádně obsazení, a to v první řadě neustále neuvěřitelně sexy JLo, která tu nejprve provokuje nejedno lačné mužské oko jen v kalhotkách a titěrném tričku, no a pak po zbytek filmu tu zas pro změnu pobíhá s fakt přetékajícím dekoltem, takže minimálně v tomto směru má pánské publikum o zábavu postaráno, zábavný je nicméně i její parťák se sympatickou tváří Joshe Duhamela, a naštěstí pro film nezůstávají pozadu ani ostatní vedlejší postavy, které jednak sem tam fakt vtipně zahlásí, a jednak žádná z nich nepůsobí vyloženě trapně, což je též velmi příjemná záležitost, takže v tomto ohledu, tedy postavy a jejich herečtí představitelé jsou naprosto OK, a filmu ve výsledku hodně pomáhají. S čím je to ovšem mnohem horší, tak to se zápletkou, která tedy sice určitě disponuje opravdu svižným spádem a tvůrci tu nic nenatahovali zbytečnými scénami, takže nuda nehrozí, nicméně právě v rámci zápletky je zároveň potřeba oné v úvodu zmiňované divácké tolerance, jelikož je celá těžce předvídatelná, nenápaditá, a především strašně moc naivní a hloupá, což celému filmu dost podkopává její přesvědčivost. O akci bych se tu jinak nějak obsáhle nerad rozepisoval, jelikož nestojí vážně za nic a i o ní se dá hovořit jako o negativním prvku, a co se týče vtipnosti, tak tam je to v rámci porovnání funkční vs nefunkční humor tak půl na půl, ale je pravdou, že snad ani jednou ten humor nesklouzl k nějaké fakt úplně vyložené trapnosti, takže v tomto ohledu u mě panovala spíš spokojenost. Ve výsledku se tak na jednu stranu jedná sice o fakt velkou ptákovinu, na stranu druhou to i přesto lze označit za ptákovinu vcelku funkční a zábavnou, takže pro nenáročné a tolerantní obecenstvo by se mohlo jednat o vážně vděčnou zábavu

Jakmile se jakýkoliv film týká tématu Osvětimi, respektive spíš jakéhokoliv koncentračního tábora, tak jde naprostá většina takových počinů s emocemi až na dřeň, a ani Harry Haft není výjimkou, a je pravda, že právě momenty z tohoto prostředí a z té doby patří k tomu jednoznačně nejsilnějšímu, co celá tato podívaná nabízí. Harry Haft se ovšem odehrává převážně ve dvou časových rovinách, v závěru se to pak přesune ještě i do třetí, a to do pokročilého věku ústředního hrdiny, no a jakmile prostě děj opustí dění v Osvětimi, tak to přestává být už taková sláva a spíš se jen čeká, kdy se to retrospektivně vrátí zase zpět. Proč to každopádně až tak nefunguje mimo Osvětim si ale nedokážu moc vysvětlit, snad za to může ne zrovna dvakrát sympatická postava Harryho Hafta v jinak velmi zdařilém podání Bena Fostera, možná za to může i ten kontrast emocí, kdy mimo válečné dny prostě nejsou ani trochu působivé, filmu pak navíc příliš ani nepřidali jednotlivé boxerské zápasy, které jsou vlastně jen tak mimochodem jen dva, což jsem čekal o dost větší dávku, i ty ale byli nicméně zpracovány takovým spíš nepřesvědčivým a nezábavným způsobem, který to též moc neoživil. Co se jinak týče atmosféry, výpravy a vizuální podoby filmu, celé mi to krapet připadlo, že to má snad až takový televiznější look, a za menší negativum by se dal považovat i kolísavý spád, kdy tomu prostě chybělo cokoliv intenzivnějšího, či dech beroucího, takhle je to prostě silné jen opravdu chvílemi, což na zábavnosti úplně nepřidá. Nicméně ve výsledku se i tak jedná o poměrně poutavou podívanou, co jistě dokáže emočně s nejedním divákem zacloumat, jen prostě ale to celkové zpracování není na takové úrovni, aby dokázala skutečně strhnout.

Přestože Killers of the Flower Moon nehodnotím maximálním počtem*, tak i přesto si toto dílo dovolím označit za filmový opus, který mě naprosto uchvátil a který i přes svou opravdu vážně dlouhou stopáž ani na chvíli nenudí, ba naopak závěrečná soudní půlhodinka mi přišla dokonce spíš až uchvátaná a klidně bych celý film tak ještě o pořádný kus natáhnul, jelikož právě k onomu závěru se vztahuje snad má jediná výtka, a to mdlá gradace celého toho monumentálního příběhu a právě z toho pak následně pramenící absence satisfakčních pocitů vůči jednotlivým postavám a vlastně i samotné zápletce. Jinak se ale skutečně jedná o mistrovské dílo, jenž je ovšem dost těžké popsat, jelikož toho obsahuje tolik, že by to měl každý prožít sám, nicméně určitě nutné je zmínit, že Scorseseho režie je opět naprosto bezchybná, ten chlap by prostě asi vážně dokázal strhnout i nějakým story o mouše na hovně, přes zmiňovanou délku to totiž má i přesto neskutečný spád, a i když vlastně za celoz tu dobu nedojde k nějaké ohromující scéně, a to ať už v podobě třeba akční, dramatické, či jakkoliv jinak výrazné, tak stále je dech beroucím způsobem co sledovat, za doslova fantastickou si pak dovolím označit celou výpravu, vizuál a s tím spjatou strhující atmosféru, to je zkrátka všechno zpracováno v naprosto téměř dokonalé kvalitě, no a samozřejmě třešničkou na tomto skvostném dortu jsou pak jednotlivé fantastické postavy a co se týče hereckých výkonů, všichni se překonávají a Leonardo DiCaprio pak už opět jen potvrdil, že se jedná minimálně pro mě o jednoznačně nejlepšího herce všech dob, a to ještě s velkým náskokem, jelikož co tu předvádí za další herecký koncert, to prostě nemá obdoby! Zabijáci rozkvetlého měsíce je zkrátka fenomenální filmový zážitek, jehož nevšední délky je netřeba se obávat, protože naprosto ve všech ohledech má co nabídnout, a čím zaujmout a oslovit.

Poměrně podařená willisovina, kdy sice bez mučení přiznávám, že ty mé tři * jsou určitě nadhodnocené, na druhou stranu když ale vidím ty jednohvězdičkové podprůměry, tak se to tím snažím alespoň částečně vyrovnat, jelikož tak nízké hodnocení si to tentokrát vážně nezaslouží, každopádně faktem je, že se opravdu nejedná o zas až takovou mizérii, i když ono to vlastně ani za willisovinu příliš označovat nelze, jelikož jeho účast by se zde dala počítat na minutky, o jeho slovním projevu pak ani nemluvě, takže si tu zas vystačí s tím jeho hmmm, ehmmm, ahmmm, a když k tomu ještě přihodí ten svůj inteligentní výraz, tak se spíš zas jedná jen o jméno do titulků, ovšem jako již několikrát musím jen smutně konstatovat, že ta jeho účast tu opět vážně ničemu nepřispívá, spíš naopak. Kdo ovšem ten film vyloženě vyzdvihuje, tak je Devon Sawa, který tu válí fakt přesvědčivě a bavil mě, a když už jsem u těch herců a jejich postav, tak opět v porovnání s jinými béčky tu musím též převážně chválit, prostě tu nikdo hloupě nepřehrává a nepůsobí tu ani žádná vyložená dřeva. Fajn je jinak i zápletka, má spád, je zábavná, není úplně předvídatelná, a především se vyhýbá hloupým scénám, což je dost zásadní pozitivum. Jinak se mi líbila i akce, které sice není moc, ale ve všech ohledech působí poměrně výrazně a přesvědčivě a úplně mimo pak není ani atmosféra, takže já jsem s konečným výsledkem v rámci možností skutečně spokojen a v rámci klasických béček se vážně jedná o snadno snesitelný průměr.