dalaman.ek

Správná transkripce seriálu zní Bimileui Sup anglicky, Pimilŭi sup česky. Nevím, kde se vzalo "eo", objevuje se na více československých stránkách, ale je to jednoznačně nesprávné. Název znamená Les tajemství. Seriál je skvělý, hlavní duo prvotřídní, je radost je vidět na plátně. Občasné přehrávání a zbytečná dramatazace je několikrát iritující, ale to je prostě Korea, vlastně se to za posledních pár let zásadně posunulo k lepšímu.

Film se oproti očekávání nedotkl jen moderní džendrové problematiky, ale třeba i těch starých dobrých psychických problémů, tlaku rodiny a společnosti, věčného boje mezi profesním a osobním životem a nahlíží na ta témata docela osvěžujícím úhlem pohledu. Všechno to je pro Koreu zásadně relevantnější než pro ty naše zemičky, ale přesto mě film velice zaujal. Třeba vztahy s náročnou rodinou manžela a dynamika sourozenců Čijŏngině rodině byly vyobrazeny poutavě a uvěřitelně, dal by se o nich natočit samostatný film. Stejně tak o psychickém onemocnění, kterým Čijŏng trpěla, a nebo o ženách a kariéře. Snímek ale vše zmíněné spojuje dohromady. Některá témata bohužel končí málo rozvinutá (třeba Čijŏngini sourozenci nebo překvapivě péče o dítě), ale nikdy ne tak málo, aby to zkazilo celkový zážitek. Postavy byly nestereotypní, uvěřitelné a přesto typické. Velmi oceňuji skvěle ztvárněnou postavu Čijŏnginy šéfové, kterou naštěstí čekala šťastná budoucnost s vlastní firmou. Mou největší výtkou je zdlouhavé oddalování řešení Čijŏnginy nemoci. (I když se to vlastně nezdá být úplně nereálné. Informovat někoho, že je vážně nemocnej nebo posedlej asi vyžaduje čas na nasbírání odvahy.) Velice mě zaujala scéna, kdy je protagonistka na dýchánku s ostatními matkami na mateřský a jedna začne: "No proč jsem vlastně pět let studovala teoretickou matiku na nejlepší univerzitě v Sŏulu? Jo abych synka mohla doučovat." A druhá "Počkeje, já vám to přečtu, mám vystudovaný divadelní herectví se zaměřením na přednes... Aspoň pořádně můžu číst dceři na dobrou noc." (Nejsou to přesné citace, píši je zpaměti, omlouvám se. Vynasnažím se v budoucnu doplnit přesné znění.) Ta scéna na mě zanechala neskutečný dojem. Nevyzněla totiž, tak zahořkle, jak se zdá z textu. Naopak působila smířeně a mile sarkasticky. Navíc... Opravdu se vyplatí tolik let (v KR i draze) studovat, aby člověk zbytek života vychovával děti? Určitě je dobré spíše vzdělání mít než nemít... Ale neexistuje elegantnější cesta? Film naťukává spoustu takových nečernobílých témat a těším se, až ho znovu uvidím. Ano, snímek předem hlasitě vykřikuje „Tady se řeší postavení žen ve společnosti! Děti nebo kariéra? Máme to těžký!!!“. Dokážu si představit, že to hodně lidí odradí. Ale když se s tim člověk smíří, tak ho čeká dost slušnej film. Za mně jeden z nejlepších, co jsem letos viděla... (Teda, poslední měsíce trávim nad agitkama 50. let, takže laťka není až tak vysoko... Ale i tak je to dobrej film.) Gilty-pležr vorning

Přestože se režisér proslavil Vlakem do Pusanu, jeho zaměřením je animace. A peklo, které divákům přináší. Na jeho filmy se nedívá snadno. Šikana a pro Asii tak obvyklá třídní hierarchie - jak zlé to asi může být. Haha. Na film se vyplatí podívat čistě, bez jakýchkoli předpokladů, nedejbože spoilerů. Teď ke kritice. Někdo, kdo podobnou situací procházel, bude asi snímek více prožívat, mě se ale zdál jeho potenciál poněkud nevyužitý. Třeba to, že dva bývalí spolužáci sedí celou dobu v hospodě, bylo téměř nepodstatné, žádná z jejich interakcí nebyla příliš zajímavá (až na závěr, samozřejmě) - což je k podivu, vhledem k dramatu, které mezi nimi bylo. Chápu, že vše muselo být nenápadné, aby byl zvrat překvapivý, ale místo dialogů bez jakékoliv osobnosti by šlo něčím zábavnějším odvádět pozornost. Nicméně film za zhlédnutí stojí díky osobnostnímu vývoji Kim Čchola, syna té prostitutky, a jeho vlivu na ostatní. Pocitem síly z překročené hranice zfanatizoval dvě "čuňata", ale když zjistil, že ho matka miluje a potřebuje, získal naději a vůli k životu a touhu být monstrem překonal. Tím však zničil iluzi, kterou v obou kamarádech vypěstoval. Ukázalo se tak, že je nezajímá on sám, ale to, co si do něj projektovali, což vyústilo ve fascinující zvrat. Atmosférou film připomíná Pána much (knihu, filmy, to je jedno...), jen s míň dětma. Animace je zajímavá, prostředí monotónní, vedlejší postavy trochu moc ploché. Bylo těžké brát příběh vážně, protože hloubka postav neodpovídala hloubce zápletky. Za mě největší slabina snímku. Aby měl komentář i nějakou informační hodnotu... Věděli jste že Jižní Korea (největší procento sebevražd hned po Japonsku, ale průběžně se střídají) nechala na most, ze kterého hodně lidí skáče, nalepit věty jako "Nejsi sám.", "My v tebe věříme.", "Mysli na rodinu.", "Slunce opět vyjde." a samozřejmě kontakty na pomoc... A počet sebevražd se naopak zvýšili? Samolepky pak sundali. Dále jsou v Koreji "sebevraždové hlídky - suicide patrol", které sledují kritická místa na kamerách, aby následně věděly, kde v řece mají člověka lovit. Tady je videjko a víc informací k tématu.

Je to film pomalý, těžkopádný a nepříliš dobrý. Přesto některé scény zanechaly dojem, ale jestli pozitivní či negativní není snadné rozhodnout. Mám slabost pro neohrabané speciální efekty. Mláďátko godzzilky je roztomilé a třeba u scény, kdy vykousne kus meče, jsem vyprskla smíchy. Po 27. minutě se film ale vleče a jen těžko se v něm hledá jakákoliv umělecká nebo informační hodnota. Další zajímavá scéna přichází až v 52. minutě, když ještěra zavřou do klece a zapálí. Kovové monstrum se rozžhaví a uvaří přes jezero prchající vojáky zaživa. V 62. minutě nás čeká pro KLDR příznačný raketový útok. Ano, je to středověk, snad 11. století, ale Korea je prostě Korea a ty rakety tam doletěj, vám povídám... Moderní technologie nezaberou, nevadí. Na řadu přichází šamanismus (66. minuta). Korejský šamanismus bývá ve filmech vizuálně velice poutavý, ale toto je bohužel výjimka (Jako kompenzaci doporučuji jihokorejské Kvílení (The Wailing, 2016), šamanistické scény stojí za to, snad pomohou zlepšit mínění o této prastaré tradici.) Rakety sice neuspěly, zato špatná parodie na šamanistický rituál ano. Pulgasari je pohřben, oživí ho krev nevinné panny (paradoxně převlečené za nevěstku). Vyleze zase ven a zničí monarchii. Ale ouha, co s ještěrkou dělat, když není proti čemu bojovat :o Nevinná dívka se nechá sežrat, Pulgasariho to zničí a máme tady bitter-sweet happyend. Jakékoliv pokusy o hledání propagandistické metafory se zde většinou hroutí, možné interpretace probírá například tento anglický článek a kvantum dalších. Pozoruhodný je samozřejmě osud režiséra snímku Sin Sang-oka. Paul Fischer o něm napsal báječnou knihu Kim Čong-il uvádí, která má dokonce skvělý český překlad. Krom příběhu uneseného režiséra poskytuje úvod do severokorejské kinematografie, je úžasně čtivá a velmi transparentní, co se zdrojů týče. Dále je zábavné zjistit, že Pulgasariho hrál Kenpachirô Satsuma, který ztvárňoval i sedmdesátkovou Godžiru a kterého i s japonským týmem na speciální efekty nechal Kim Čong-il unést právě za účelem natáčení Pulgasariho. A na závěr jen poznamená, že film je také inspirován mýtickým zvířetem Bulgasarim, jehož pověstí se zabývá tento anglický článek.

Člověk by čekal, že film bude o Anně. A ono spíš ne. Více než polovinu tvoří politická debata. Jména sociálních demokratů 20. let poletují sem tam, všichni jsou zrádci, jediné východisko je samozřejmě třetí internacionála. Největší hodnotou, kterou tato typická sorela přináší, je, že člověka donutí vygooglit, každé jméno, které padne, aby zjistil, jak to vlastně bylo. Tudíž jsem si díky Anně načetla politický vývoj první republiky, jsem tedy spokojená. Ráda bych ale ušetřila případnému zájemci dvě hodiny života výčtem hlášek, který nastíní celkové vyznění filmu: (pro pořádek: Anna - vesnická dívka sloužící v Praze buržoazní rodině, Toník - slévač v Kolbence) 1) Anna: „Máňo, prosim tě, ty tak všechno víš… Pověz mi, co je to bolševik." 2) Máňa (jindy): „Holka, mě je svoboda milejší než pečená husa.“ 30. minuta 3) Politik socialistu Jandákovi po proslovu na Staromáku: „Dobré to bylo soudruhu… Ale po volbách zase rozumně, hm?“ 40. minuta 4) Rozhovor s arcibiskupem: „...a mimo to doufáme, že svatá stolice raději slyší pryč od Říma než hurá ke komunistům.“ Arcibiskup na to: „Svatý otec pozorně sleduje vývoj v Československu. A modlí se za odpadlíky… neboť věří, že o církevním majetku se s vládou dohodne." 2) Toník: „Jinak to s nimi nejde! Pořádně uhodit, a měšťák zaleze do ulity jako slimák.“ 5) Soudruh Šmeral: „Vrátil jsem se ze sovětského Ruska. Každý, kdo mě potká, lpí na mě pohledem vážné otázky. Jak je tam? Co jsi viděl, cos tam zažil? Odpovídám krátce a jasně: Přicházím z jiného světa, přicházím jiný člověk. To, co se děje v Rusku, je ohromné. Závratné, rozumné, nutné a nepřemožitelné." 6) Toník na srazu levice: „Soudružky a soudruzi, právě jsme slyšeli, co říká ministerský předseda Tusar a president Masaryk. Já vám teď povím, co říkají dělníci v továrnách. Vono to nebude tak učený, ale podle pravdy.“ 70. minuta 7) Politik bez kontextu prohlásí: „A pozor na Kladno. Pan prezident říká, že se to má vyřídit ein zwei.“ 118. minuta 8) Sousedka Anně, když Toník odešel stávkovat: „Copak je s váma. Přece byste neplakala, můj šel taky. Sama jsem ho poslala. Naplivala bych mu do čí, kdyby nešel. A kdyby mně nestonal kluk, tak by mě v bytě nikdo neudržel.“ ... „Kam šli?“ odpoví akčně Anna. 122. minuta 9) Anna běží na stávku a potká bývalou nadřízenou: „Hmm, nevypadáte zrovna moc dobře. U nás jste se jistě měla líp. A něco vám poradím, Anna. Hlídejte si muže. Budou do vás střílet." Anna na to: „Budete do nás střílet. My do vás taky, paní“ Na závěr nechvalně proslulé znovu shledání páru v čele stávkujícího průvodu: "Soudruhu Toníku!" "Soudružko Anno!" 125. minuta No, a pak to končí. Jediný vokální hudební doprovod v celém filmu je česká verze Rudého praporu: "Dále jen, dále jen, vznesme zpěv! Náš prapor nade trůny vlaje, nese on pomsty hrom, lidu hněv, volnosti seje zjev a rudě do krvava plaje, je na něm pracovníků krev, je na něm pracovníků krev!" Na filmu jsou nejhorší náhodné politické vsuvky. Kdyby byl film jen o Anně a Toníkovi, byla by to hláška za hláškou. Třeba dynamika v rodině, ve které Anna sloužila, byla poutavá. A sousedka Máňa měla takový sufražeťácký šarm. Vykreslení postav se povedlo, všichni měli osobitý styl vyjadřování i chování. Bez těch politický seancí by film domáckostí skoro připomínal Krakonošské pohádky. Další přidanou hodnotu vidím v outfitech mladé slečny z rodiny, kde Anna sloužila. Typická 30. léta. To je k pozitivům bohužel všechno. Jako naprosto typický zástupce socialistického realismu dobrý, jinak větší zlo, než by člověk čekal.

Je třeba vyjasnit, že tento film je dodnes v KLDR velice populární, tvoří zlom severokorejské filmografie. Jakožto první severokorejský snímek vyhrál zahraniční ocenění a to speciální cenu na mezinárodním festivalu v Karlových Varech roku 1972. Propagandistický element není většinu času úplně prvoplánový. Nejočividnější je vykořisťování chudých bohatými. Dalším motivem je očekávání příchodu "šlechetného muže" - Kotppunina (Kotppun - prodavačka květin, protagonistka) bratra, který má rodinu zachránit. To podle Antoina Coppoly (fr. akademika zabývajícího korejským filmem) reprezentuje spásný příchod Kim Ilsŏnga (Kim Ir-sena podle ruské, již nepoužívané transkripce). V neposlední řadě máme v závěru zdůrazněný nacionalismus (KLDR je od 70. let v podstatě fašistická země) v bratrově monologu: „Kkotppun, ty nevíš, proč žijeme v tak hořkých slzích. Je to proto, že jsme ztratili svou zem a Japonci, milostpán Pä a ostatní zlosini dělají Korejcům ze života peklo. Toto je tragický osud národa beze státu. Smutný osud zničeného národa. Lidé! Abychom se zbavili této zloby a bolesti, musíme obnovit národ a vybudovat novou společnost bez šlechty a kapitalistů. Abychom oblékli, nakrmili a vzdělali naše chudé děti, musíme se všichni spojit a zahájit revoluci. Korejská revoluční armáda nyní bojuje o znovuzískání země, aby korejský lid mohl opět žít šťastný a svobodný život. Měli byste pomoci Korejské revoluční armádě!“ 115. minuta (překlad vlastní, repetice i v originálním znění) Dalšími propagandistickými motivy jsou "protináboženství" (Hlavní záporačka, paní domu, je křesťanka, která si na pomoc s psychickými problémy nechává pozvat šamanku - šamanismus se na poloostrově praktikuje do dnes.), sounáležitost chudých (všichni chudí si bezpodmínečně pomáhají, například při závěrečné vzpouře), kritika kolaborace bohatých s japonskými okupanty (explicitně ve 103. minutě), optimismus ("čeká nás šťastná budoucnost; jaro se opět vrátí")... Za zajímavý motiv považuji apel na lidskou důstojnost. V jiných sorelách bývá spojen s třídním bojem, vzepřením se buržoazii. V Květinářce je většinu filmu poněkud elegantnější. Hlavní zápletku tvoří matčina snaha, aby dcera (Kotppun) neupadla do dlužního otroctví místo ní, a tak pracuje i přes vážnou nemoc do úplného vysílení. Ostatní lidé ji opakovaně konfrontují s možností poslat Kotppun místo ní, ale matka rázně odmítá. Motiv se opakuje, když Kotppunina mladší sestra žebrá zpěvem na ulici, aby matce pomohla. Kotppun ji okamžitě odvleče s tím, že sice ona sama s hanbou prodává květiny, ale její sestra nesmí klesnou tak hluboko, že by to, mimo jiné, zdrtilo matku. Nejde zde tedy o vzepření se vykořisťovatelům, ale o udržení lidské důstojnosti i přes chudobu a nesnáze. Melodramatičnost je pro korejský poloostrov typická, točilo se tak i na jihu (50. a 60. léta). Nejspíše to vychází z divadelních her sinpcha (anglicky přepisováno shinpa) populárních za japonské okupace, z čínských oper, tradičních zpěvů pchansori a kdoví z čeho ještě (Tvrdí odborné články, např.). Nepřikládala bych jí tedy příliš velký ideologický důraz. Mnohokrát se opakuje je se melodramatický motiv rozdělování a znovu scházení, který je pro svou repetitivnost v druhé půlce filmu únavný. Na druhou stranu je přítomna pro soc. real. typická neschopnost, krutost a tupá ignorance bohatých (Například když paní domu oslepí dítě a zajímá ji víc rozlitý vývar z ženšenu.) Důležitou součástí snímku je narativní hudební doprovod. Hudba poskytuje většinu expozice, pokud tedy v titulcích není přeložena, člověku leccos unikne. Povšimnutí hodná je nelineárnost děje, hojná práce s flashbacky. Důležité momenty jsou odkrývány zpětně, což je pro žánr socialistického realismu značně neobvyklé a dodává to nádech uměleckosti. V KLDR se natočily i lepší filmy, jmenuji třeba The Broad Bellflower (1987), ale Květinářka formovala směr vývoje severokorejské tvorby a pro člověka zabývajícího se Koreou je to stěžejní dílo (Líbila se btw. i na jihu.). Pracuji na českých titulcích, co nevidět budou na netu.