Dudek

Šedý kamion červené barvy je naprosto klasickou ukázkou balkánského filmu se všemi jeho klady, ale bohužel i spoustou neduhů. Jednoduchá záplatka zasazená do počátku štěpení Jugoslávie je tu pouze prostředkem k vyprávění příběhu, na jehož počátku se setká charakterově nesourodá dvojice a cestou napříč měnící se krajinou potkává šílené figurky a ještě šílenější situace. Ona šílenost však není ztělesněním třesknuté zábavnosti, ale spíše hořkého humoru, který je reflexí nadcházející černobílé doby. Celé se to však nese v intencích místní tvorby a příliš nepřekvapuje. Komplexně snímek působí jen díky využití prvků roadmovie, což je žánr, u kterého je pouhé toulání po krajině očekávatelné a odpustitelné. Červený kamion se pak stává průvodcem, jakýmsi nemluvným pozorovatelem, kterého všechny strany tolerují, takže dokud je to potřeba, snadno vybruslí z každé komplikované situace, aniž by si poškrábal lak.

M is for M.I.L.F. nezaujme nápadem, zpracováním ani pointou. Námět je banální a jeho převedení do filmové formy navíc postrádá cokoliv zapamatování hodného. Trestuhodné to je zejména u závěru, tvůrcům se z něj nedaří dostat maximum, což je dáno i tím, že rezignovali na jeho překvapivost. Nicméně homoerotický ráz, kdy se záměrně asexuální loutka v roli sexuálně atraktivní ženy dobrovolně položí do vaginy dentaty je poměrně zábavný.

Pokud chce snímek komunikovat skrze emoce, nemůže ignorovat přínos děje jakožto prostředku k získání diváckých sympatií. Do Começo ao Fim totiž zcela selhává v budování vztahů k postavám, od začátku se soustředí na pohledy, doteky a city. V první polovině, kdy je zobrazováno dětství hlavních protagonistů, si notně napomáhá scénami, ve kterých je naznačována až příliš velká intimita jejich vztahu. Ať je to matka, která je sleduje skrze nemocniční okno, případně otec jednoho z nich, který své obavy dokonce vysloví – v obou případech se jedná spíše o vykonstruované scény, než na něčem skutečném založené starosti. V polovině druhé, která přijde zcela nečekaně, protože v té první se vlastně zatím nestačilo nic zajímavého stát, se tvůrci soustředí už na existující partnerský vztah mezi oběma bratry. Středobodem vyprávění je odlet mladšího z nich do Ruska, tedy téma odloučení, které není pojato nijak zajímavé a dokonce ani rozvíjeno. Filmu bohužel chybí krom dramatického oblouku i snaha o jakékoliv sdělení. Na nic nepoukazuje, neřeší žádný problém a dokonce ani o ničem nevypovídá.

Ta grafická poetičnost Limba, a Patrasův depresivní hudební doprovod, podobnému příběhu neskutečně sluší. Věřím, že ještě před pár lety bych nebyl daleko od nadšení, dnes mám již bohužel trochu odstup. Tento znepokojivý kraťas je totiž příjemným překvapením. Není struhující, nicméně zaujme a nabudí divákovu zvědavost a z audiovizuálního hlediska velmi potěší. Skoro jako bych se vrátil do dětských let, k táboráku, kde jsme si vyprávěli vypointované strašidelné příběhy dle skutečných událostí, a příjemně nám z toho naskakovala husí kůže.

Staré známé téma dvou odlišných osob uvězněných v nepojízdném výtahu. Nicméně i ta nejméně originální základní zápletka může vést k povedené konfrontaci. Na poli krátkometrážního snímku však není příliš manévrovacího prostoru, což bohužel dokazuje režisér Faryal i v Na co čumíš?! Roztomilý gag, ve kterém se ve výtahu sejdou muslimka s transvestistou se jeví spíše jako náčrtek, ve které se kvůli stopáži nemůže zápletka ani pořádně vyjevit. O to příjemnější je pak závěr, který z tohoto deficitu dělá přednost. Vzhledem k rychlosti, se kterou přichází, je docela překvapivý, i když se vlastně o nic neočekávatelného nejedná.

Téma šikany v hudebním videoklipu není v letošním filmovém roce ojedinělé. S žánrově podobným tématem přišel i talentovaný Kanaďan Xavier Dolan a je nutno uznat, že s tématem si poradil s mnohem větším přehledem. Stänicke se opět snaží zaujmout zejména vizuální stránkou, což se mu ovšem příliš nedaří. Barevné ladění klipu je sice příjemné, ale rozhodně nelze označit za zajímavé, inovativní, či dokonce významově důležité. A to samé lze říct i o dějové stránce. Šikana je diváky vděčné téma, a i v tomto Stänickově příspěvku pravděpodobně vyvolá nějaké emoce a zaujme, což je samozřejmě dobře. Nicméně opět se nejedná o žádné novum a bohužel příliš nezaujmou ani filmařské postupy.

Stänickeho krátkometrážní debut sází zejména na audiovizuální stránku plnou zpomalených záběrů. Vyprávění tu jde stranou, spíše než o dějový snímek se tu jedná o klip, který jakoby se snažil ukázat, že každý z nás potřebuje nějaký ten citový kontakt, a v konečném důsledku vlastně není podstatné, kdo nám jej poskytne.

Stänicke se možná úvodní a závěrečnou scénou ze zamlženého lesa zbytečně přiblížil ke kýči, nicméně nelze neuznat, že hlavní dějová osa funguje bezpochyby, tak jak by měla. Je to prudké, názorné a přesvědčivé. Slova jsou tu jakoby naplněna vizuálem, který dokresluje příběh, který se nikdy nestane. Vizuálně podmanivý klip s nápaditým zpracováním.

Adéle několikrát zmiňuje, že nechce, aby cizí lidé viděli do jejího nitra, nechce zveřejnit své deníkové zápisky ani ukazovat ostatním na obdiv svůj vlastní životní příběh. Přesto se její postava před divákem zcela obnaží a odloží veškeré zábrany. Režisér Kechiche na poli tří hodinového celovečerního filmu nerozehrává jen neobyčejně obyčejný příběh jedné dívky, on dává možnost divákovi okusit skutečnost. Z hlediska stírání rozdílu mezi realitou a filmem se jedná o cosi zcela nového a přelomového. Až do této chvíle byl totiž zprostředkovatelem co nejvyšší míry autentičnosti tzv. dokumentaristický styl, který však stále ukazoval realitu reprodukovanou formou televizní obrazovky, případně zůstávaly kvůli spoustě zábran někde v půlce cesty. Tolik diskutované prostříhání by v konečném důsledku snímku pouze ublížilo. Odstranění explicitních scén by jen kladlo zábrany a ze Života Adéle by se stal jen Film o Adéle. V konečném důsledku jsou právě ony vyvrcholením ukazování všech těch tekoucích hlenů, mastných pokožek a pomlaskávání při jedení špaget. To všechno spolu jsou prvky, které bez diskuze patří k Adélinu životnímu příběhu, a nelze je jen tak odstřihnout.

Katalánská Zvířata jsou bezesporu zajímavým příspěvkem do žánru queer cinema. Značně se vymykají jeho zvyklostem, jakožto i zvyklostem běžné filmové produkce. Přesto lze očekávat, že svého diváka si najdou. Příběhově se jedná o starý známý příběh chlapce, který hledá svou cestu k dospělosti. Jeho dětství tu symbolizuje stará hračka, kterou zdědil po svém bratrovi, plyšový medvídek, který k němu mluví. A mluví hlasem zastřeným jakoby vzdáleným, což zesiluje jak dojem z již nadobro utíkajícího dětstvím, tak i z iracionality toho všeho. Průvodce do světla dospělých se pak stává postava nového spolužáka Ikariho. Snoubí se v něm vše, co svět dospělých znamená. Nejen že je ve třídě nový, ale také ho zajímají divné věci a dokonce má i zvláštní jméno. Přitahuje pozornost hlavního hrdiny, který cítí, že dospět se stává nezbytností. Nicméně postupně přichází strach a Pol si musí vybrat, zda bude pokračovat v cestě se svým novým průvodcem a dospěje, nebo zda zůstane se svým medvídkem a v tom případě i v dětském světě. Sympatické na Zvířatech je zejména to, že vyprávějí jednoduchý, ba až přímo banální příběh symbolickými metodami, které příliš nevysvětlují, jelikož očekávají, že divák si závěr udělá sám. Na rozdíl od spousty podobných filmů však příliš nezačleňují vedlejší cool motivy a zůstávají tak krystalicky čistá a přímá, což jim, pravda, může i škodit.