HeRaw

Zelená kniha je filmem, který si vlastně na nic nehraje. Reflektuje skutečnou situaci a nastavení lidí, které v Americe svou dobu panovaly. Italský přistěhovalec, který je zarytý rasista, dostane pracovní nabídku, kterou nelze odmítnout. Práci řidiče a bodyguarda špičkového hudebníka, který zrovna vyráží na turné napříč spojenými státy. Má to však jeden háček, onen hudebník je černoch. Jak se dokáže člověk, který po černochovi vyhazuje i sklenici, adaptovat těmto podmínkám? Dokáže, postupně a chce to odhodlání, ale dokáže. Jedná se o příběh transformace člověka, který konečně otevřel oči a došlo mu, že jsou černoši také pouze lidské bytosti a může s nimi navazovat silné vztahy. Celou situaci film vykreslil bravurně, herecké výkony byly ladné, přirozené a ačkoliv může příběh ke konci působit jako family-friendly slint, opak je pravdou. Rozhodně stojí za to vidět.

Moc si nedokážu vysvětlit tak nízké hodnocení. Je to konverzační psychologické drama, s tím člověk musí počítat. Klíčem jsou tedy myšlenky, herecké výkony a formulace samotných myšlenek. Vzhledem k tomu, že oba herci jsou špičkami ve svém oboru, témata byla rozebrána až na dřeň a jednalo se o základní otázky bytí a přežití, nemůžu dát jinak, než 5 hvězd! Dokonalost. A fakt, že žádné překvapivé rozuzlení nenastává, sebevrah se zkrátka stále chce zabít a určitá implementace Boha (lepšího vnímání světa, sebe a okolí) zkrátka nezafungovala, tomuto filmu přidávají o to více k realističnosti.

Originál jsem viděl již před lety, tudíž nemůžu příliš srovnávat, nicméně si myslím, že to až taková katastrofa nebyla. Tedy alespoň druhá polovina filmu ne. První polovina je plná kýčovitých a trapných vtipů, při kterých jsem měl nutkání zavírat oči. Rovněž s charaktery některých postav jsem nedokázal absolutně sympatizovat. Ale o tom holt české filmy často jsou. Zápletka tkví ve skutečnosti, že v dnešní době digitalizace, kdy je každý v kontaktu s každým v režimu „Incognito", tato skutečnost svádí k tomu mít tajemství. Tajemství různá. Buďto z hlediska zatajování informací, z hlediska vícero vztahů (partnerů?), či z hlediska celkové sexuální orientace. Vše stojí na dialogu, tudíž je důležitá kvalita scénáře a kompetence herců samotných. Vzhledem k tomu, že koncept není originální, nemá cenu jej zde nějak kritizovat či vyzdvihovat. Za mě je to příjemná konverzační komedie na poklidný večer. Kdo má zájem totožné téma shlédnout v opravdu skvostném podání, můžu doporučit italský originál Naprostí cizinci (2016).

Pixar málokdy pálí vedle a tento animovaný film je toho příkladem. Film si vyloží jinak dítě a jinak zase dospělý, stejně jako je tomu u knihy Malý princ. Příběh je prostý, přímočarý a vesměs se neprolíná více dějových linek. Je nejspíše určen dětem, ale emoce, které dokáže vyvolat, ocení i dospělý člověk. Primární myšlenka je jasná - Rodina na prvním místě. Dospívající Miguel se rozhodne rebelovat a i přes důraz jeho rodiny stále nedokáže odolat kouzlu hudby, až se jednou rozhodne ukrást kytaru populárního umělce. Za krádež se dostane do světa mrtvých, kde se tohoto umělce pokouší vypátrat v domnění, že se jedná o jeho praděda. Zjišťuje však, že jeho pravým pradědem není on, nýbrž ztracená duše, tulák, který jej na cestě doprovází a jemuž hrozí, že bude zapomenut a zemře tak definitivně i jeho duše. Miguel se však z říše mrtvých dostane díky požehnání a následně své babičce jejího otce připomene. Ta si na něj vzpomene a on díky tomu zůstane naživu a má možnost vycestovat do země živých na svátek mrtvých. Rodina, která hudbu dosud nesnášela a zakazovala, ji nyní miluje a vše končí dobře. Pfu, co na to říct. Je to velice silný příběh s nádhernou animací a nabitý emocemi. Ve filmu se vyskytují momenty, kdy i železný muž ukápne slzu, ač se nenápadně otočí na stranu a dělá, že se dívá z okna. Dávám rozhodně pět hvězd, všema deseti doporučuji a těším se, až se na film podívám znovu. Moje nejoblíbenější Pixarovka, rozhodně. Ať žije smrt.

Tento film je jeden z těch, který si můžu pustit několikrát do roka a vždy na mě udělá dojem. Podle rozpoložení si v něm najdu vždy něco, co mě uchvátí. Ať už je to primární, dojemný příběh otce a dcery, kdy otec zažije stáří a nejspíš i smrt vlastní dcery. Nebo neuvěřitelná odvaha pilota, který k cestě přišel jako slepý k houslím. Ovšem vždy mě naprosto fascinuje epičnost a až děsivost CGI vykreslení jednotlivých planet a následně i černé díry - Gargantui. Uvěřitelnost a velikost zaručují husí kůži, a to zejména při vědomí, že se ve vesmíru něco podobného (stejného?) skutečně nachází. Bravo, jako vždy dokázal Christopher Nolan vytvořit dílo, jež po celých 169 minut nenudí ani vteřinu. Film tak komplexní a útočící snad na každou lidskou emoci se nepovede natočit jen tak. Těžko říct, co na mě působilo nejvíce. Planeta gigantických vln, které z dálky připomínají hory? Člověk, který nevěřil, že se ještě kdy shledá s jinou lidskou bytostí a až se tak stane, pudovost jej donutí se zachovat špatně, ač se může jednat o dobrosrdečného člověka? Příběh otce, který přežije vlastní dceru? Nejspíš sehrává podstatnou roli fascinace vesmírem. Nevěřím tomu, že se u filmu může kdokoliv nudit, jelikož pokud nenadchne příběhem, duší a emocemi, nadchne svou vizuální stránkou. Nemůžu, než dát pět hvězd a čekat, než se mi film lehce vytratí z paměti, abych si jej s chutí mohl pustit znovu. Kéž bych jej mohl úplně zapomenout, jít do kina a podívat se na něj znovu, poprvé.