Anianna

Původní záměr Jana Kačera nazkoušet Landovského text a motivovat ho tak k hereckému znovuzrození se v dokumentu projektuje do obtížného procesu, který režisér zachycuje i v momentech, jež nemusejí být všem hercům příjemné. Spíše než dokument vnímám film jako reality show, která bez filtru zachycuje česká herecká esa v intimních i nekomfortních situacích. Nechci vidět Landovského ve spodkách, nechci slyšet vulgarismy, nechci být svědkem hádek. Vztahová dynamika působila autenticky a mně příjemná nebyla. Potěšil mě Pucholt, jeho zájem o kamaráda a jeho noblesa.

Zhlédla jsem epizodu o sériové vražedkyni travičce 1. poloviny 19. století.  Epizoda nepostrádala výraznou dramatickou linku. Vypravěč komentoval hrané segmenty, které ve výsledku ukazovaly motivaci a jednání vražedkyně, a plnily tak funkci rekonstrukce. Zajímavý byl i náhled na život dělníků v Británii v době průmyslové revoluce, na vysokou pracovní úmrtnost a dětskou úmrtnost. Vražedkyně dokázala z nelehké sociální situace a z dostupnosti arsenu vytěžit ve svůj prospěch, co to šlo. Poutavé a napínavé i v tom širokém sociálním kontextu. Britové hrané dokumenty umějí!

Zaprvé hodnotím výběr Kafkova představitele. Myslím, že se autoři do herce v hlavní roli trefili. Fyzicky, gesty i mimikou si takto Kafku představuji. Zadruhé se ovšem cítím zklamána způsobem vyprávění. Nesedí mi prolínání časových rovin, ten všudypřítomný vlak, mísení vzpomínek a rozhovorů s Maxem Brodem. Je to spíše mozaika, která nás má ke Kafkovi nějak dovést, ale cestami pro mě zbytečně komplikovanými. Navíc autoři předpokládají, že diváci jsou znalí reálií kolem Kafky, že vědí, kdo byl Max Brod a za co mu vděčíme. Chvílemi má film charakter dokumentu, zvláště v segmentech rozhovorů s už zestárlým Brodem Pravděpodobně rozhovorů přepsaných z těch před jeho smrtí. No, pro mě ne úplně přitažlivé pojetí, nekompaktní, se spoustou motivů. Český dabing vyniká. Uvidíme, jak si seriál povede dále.

Hokusai není úplně můj šálek, přesto jsem si dokument vychutnala. Zvláště pasáže popisující práci se štočky nebo s vrstvením barev a tuše. Hokusai dokáže zaujmout šíří námětů i technik, přesto je vždy poznatelný pečlivou kresbou a kultivovanou barevností. Nádherné ukázky stylizace, dekorativnosti a kaligrafie. Poutavé mluvené slovo.

V dokumentu se prezentuje v první řadě konfliktní vztah mezi dvěma génii, kteří samozřejmě nebyli (ani nemohli být) nositeli konformního chování. A tak je autoři cíleně staví proti sobě. V počtu negativních hodnotících soudů tak dosahují vyššího skóre než je počet vražd v detektivkách Agathy Christie. Dokola slyším přívlastky "šílený, naštvaný, chaotický, vynervovaný, paličatý" atp., a to u Gogha i u Gauguina. Z korespondence se čtou pouze konfliktní pasáže a dva šermíři spolu v dokreslující atmosféře bojují jak o život. Tolik negace, skoro až požitkářského bažení po krvi? Vadí mi výslovnost Gogán.  To je špatně, nikdy jsem to neslyšela. Už první epizoda série mě zklamala. Záměr autorů postavit epizody na boji mě nezajímá a touto epizodou končím. Kdyby se neukázalo pár skvostných děl, tak nedokoukám.

Dokument oslavuje největší autorku detektivek ve formátu, který mi velmi sedí. Potřebuji mluvené slovo celé škály profesí - od spisovatelů, přes kritiky až po herce. Velmi erudovaně mluví o Christie i její pravnuk. Slovo se střídá s filmovými ukázkami, starými fotografiemi. Autorčin život je představen na pozadí historických událostí a kulturního života v Anglii. Dokument je poutavý, česky výborně namluvený (Šťastný, Beneš, Čárová...). Agathu Christie jsem četla už tak od deseti jedenácti let. Mám ji v malíku, přesto se opakovaně na její příběhy koukám, zvláště na Sucheta a na Vraždu v Orient expresu z roku 1974.

V druhé sérii se kauzy více prolínají, a tak si divák nesmí nechat uniknout žádný díl. V této epizodě se zase objevila kauza Černého syna, do toho kauza minulé zavražděné, nyní vražda další mladé holky a k tomu ten instalatér... Rodina vyšetřovatelky Malé zase v ohrožení? Ztrácím se. V jednoduchosti je krása, s čímž zřejmě scénárista nesouhlasí a vplétá do vyšetřování ještě vztahové motivy. No, tři hvězdičky dnes dávám spíše za působivé exteriéry a hudbu než za příběh.

Že to s tou pravdou bude dost nahnuté, se dalo čekat už proto, že ženská přeživší sibiřský lágr by se těžko odvázala při poslechu ruských lidovek a pití vodky. Námět mi připomněl příběh pamětnice, která o gulagu na besedách vyprávěla a pak se ukázalo, že má vše zprostředkované a pravděpodobně sama nic podobného nezažila. To téma má potenciál, spoustu možností, jak ho uchopit a jak ho morálně nebo emočně vystavět. Epstein to téma dobře rozvinul, ale podle mého názoru přešel míru reflexe. Závěru jsem nevěřila. Ne, devadesátiletý člověk nereviduje svůj postoj, své přesvědčení, svou živnost jen tak. A dokonce své pochybení přizná? A novinářka to nezneužije? Psychologie postav není v závěru argumentačně podložená. Happyend příběhu nesedí. Hodnotím výbornou Bohdalku, Vlasákovou i Beretovou, kvůli nim dávám čtyři hvězdičky. Skvělý výběr hudby.

Jak jsem pochopila, je Camilleri, autor detektivek o komisaři Montalbanovi, nejslavnějším současným italským spisovatelem. Dokument je postavený na rozhovorech spisovatele s herečkou Mannino. Neznám ji, ale právě ona mě svou rolí v dokumentu okouzlila. Poslouchá starého pána s respektem, ptá se málo, nechá ho vyprávět a svou tichou přítomností si určitě získává jeho důvěru. V závěru už jí spisovatel říká "moje milá", obejme ji, nechá se jí vést. Jsou si najednou blízcí jako dcera s otcem, je mezi nimi pouto, které dojímá. Když si pak v závěru filmu sednou u moře a oba mlčí, napadne vás, jak snadno a nenásilně lze do dokumentu vložit emoci blízkosti. Nálož moudrostí starého pána je umně kolorována prosluněnou krajinou italského venkova. Tyhle dokumenty mám ráda.

Martin Rajniš je pojem. Jsem ráda, že o takových lidech vznikají dokumenty. Že filmaři mají potřebu ukázat skutečné machry v jakémkoli oboru, že nás seznamují s prací, která má smysl a vysokou úroveň. Nesnáším slovo celebrita, protože ho vnímám jako synonymum pro každé hovádko, které se díky médiím prodírá na výsluní. V mediálním prostoru by naopak měli být opěvováni lidé, kteří umějí a kteří si zaslouží náš zájem, protože jsou elitou národa. Mimo jiné také tím, že jsou (jako pan architekt) velmi pracovití, skromní a pokorní.