zelda...

Tak tohle byl film, který mě docela dostal. I když celou dobu plyne v docela veselém a bezstarostném duchu, konec rozhodně veselý není. Dívka snažící se ze sebe udělat chlapce a evidentně se jí to daří, i co se milostného života týče. Stačí pár chytrých triků a všechno je v pohodě, ovšem do té doby než se to dozví někteří pitomci, kteří se ji pak snaží znásilnit. Snad jedinou pozitivní věcí na konci je, že jeho nebo teď už spíš její přítelkyně zůstává s ní, přestože ví jak se věci mají. Bohužel ne všechny filmy mají šťastný konec....

My řekneme dvě věty oni jich k tomu potřebují dvacet. Japonci....Všude je jich plno nejdou rozeznat jeden od druhého a jejich znaky jsou pro nás nerozluštitelným hlavolamem. A právě mezi těmito lidma a v topmhle prostředí se odehrává příběh dvou američanů, kteří se tu náhodou potkají v hotelovém výtahu. Mladá Charlotte, která právě odpromovala na filozofii a strarší bývalý herec, který už teď natáčí jenom reklamy. On je tu bez ženy a ona se svým manželem, který na ni nemá čas. A tak se mezi nimi vytvoří jakýsi vztah. Ona zjištuje, že lepší už to nebude a on už to ví. Nakonec se oba rozcházejí v Tokijské ulici a jejich životy opět splývají s tolika jinými. Můžete se u toho smát a nebo taky přemýšlet stejně jako Charlotte, co od nás ten život vlastně chce a nebo co chceme my od něj?

Když potřebujete na chvilku vypnout a zabývat se jinými a radostmi a strarostmi obyčejných lidí a ne zrovna těmi vašimi, tak myslím, že tohle je ten nejlepší způsob. Řekla bych, že téhle partičce šesti herců se podaří téměř vždycky mě rozesmát. U mě na první čáře vede jednoznačně Matthew Perry a jeho humor nehumor.

Film, u kterého není radno přemýšlet, prostě se jen nechte unášt veškerými šílenostmi, které přináší a až to bude za vámi můžete pomalu začít uvažovat nad tím, co z toho byla pravda. Já upřímně za sebe teda říkám, že člověk jako Jarek přece nemůže nosit trenýrky. Celý film je provázen skvělou hudbou, protože když se dá dohromady Jarek Nohavica a Čechomor, tak to rozhodně stojí za to. Každopádně doporučuju všem jeho fanoušků a třeba se pak zalíbí i ostatním.

Vratné lahve jsou velmi humorně laděným příběhem o stárnutí a vůbec střetnutí několika generací. V průběhu filmu si však člověk uvědomuje, že situace zpočátku vyvolávající smích se po chvilce stávají velmi smutnými, ale pro diváka jakožto současného nebo budoucího důchodce je lepší se jim zasmát. Třeba takové vaření čaje v rychlovarné konvici na plynovém sporáku je ve filmu opravdu silným momentem. Zdeněk Svěrák jakožto stárnoucí učitel, který se nemůže smířit se svými žáky odchází a začne si hledat nové pvolání. Snaží se rozvážet poštu, přičemž si málem zlomí vaz až se nakonec usadí jako výběrčí lahví v obchoďáku, kde sleduje akční ceny pro důchodce a jeho práce jej opět začíná bavit. V tom okamžiku dochází ke zvratu, protože všechno se modernizuje, a tak i výběrčí lahví se stávají zbytečnou pracovní silou. Celý film je proložen Svěrákovými sny z vlakového kupé a sexy ženách v sexy oblečcích ani ty však nezničí jeho lásku k ženě, které jako dar kvýročí svatby obědná cestu balonem, kterou nakonec oba ve zdraví přežijí.

Snažíme se hledat štěstí někde v dálce, a přitom ani netušíme, že bydlí jen o patro níž v podobě Pavla Lišky, který není štěstím pouze pro tento film. Ve filmu Bohdana Slámy se setkáváme s klasickou sestavou herců, od které nemůžeme čekat nic jiného než skvělý, i když poněkud melancholicky laděný zážitek. Taťána Vilhelmová se tu projeví jako hrdinka, která se začne starat o děti své poněkud zvrhlé kamarádky a začíná zjišťovat, že vlastně ani netouží potom odjet za svojím přítelem do ciziny, kde by měla všeho dostatek. Je jí nápomocen Pavel Liška. Jejich snaha však vůbec není oceněna Ańou Geislerovou, a tak si potom člověk říká co je to vlastně štěstí? Dalo by se říct, že otevřený konec nechává diváky, aby si tuto otázku zodpověděli sami. Takže je to na vás...

Film, který vás vtáhne do sebe a potom, co skončí nevíte co říct. Je smrští skvělých hereckých výkonů dokonale vybrané hudby a emocí, které se ve vás bijí. To vše se skvělě hodí do zapadlé továrny někde v Polsku, která pomalu chátrá. Herci hrající své role v Bratrech Karamazových a zároveň v životech sebe samých. Je to však jenom hra nebo je v tom něco víc. Poté co je do hry života, která se odehrává jen kousek dál zavlečen zaměstanec továrny se obě propojují a vzniká atmosféra, kterou lze těžko popsat. Herci už teď nejsou jen herci ale zároveň lidmi a podle toho se projeví i jejich skutečné povahy stejn ě tak jako v normálním životě.